ECLI:CZ:US:2004:1.US.28.04
sp. zn. I. ÚS 28/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. února 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Bc. S. B., zastoupeného JUDr. T. N., proti jinému zásahu Okresního soudu v Kutné Hoře v řízení vedeném pod sp. zn. 6 T 66/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu dne 16. 1. 2004 navrhl stěžovatel Ústavnímu soudu, aby zakázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 T 66/2003 provést důkaz magnetofonovým a písemným záznamem telekomunikačního provozu uskutečněného dne 19. 10. 2001 ve večerních hodinách mezi telefonní stanicí operačního střediska OŘ Policie ČR Kolín se stěžovatelem, a nařídil předsedkyni senátu, aby z uvedeného trestního spisu vyřadila a ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu zničila záznam tohoto telekomunikačního provozu na magnetofonovém pásku a jeho písemný přepis. Současně s tím stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým zakáže do doby vydání nálezu provést důkaz tímto magnetofonovým a písemným záznamem.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, je trestně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Vinu stěžovatele opírá obžaloba mimo jiné o důkaz magnetofonovým záznamem pořízeným operačním střediskem Policie ČR Kolín, který mimo jiné obsahuje nahrávku telefonického hovoru operačního důstojníka se stěžovatelem. Tento telefonický hovor byl podle stěžovatele uskutečněn tak, že operační důstojník ze služebního telefonu zavolal stěžovateli na jeho bytovou telefonní stanici. Stěžovatel přitom nedal nikdy souhlas k tomu, aby telefonické hovory uskutečňované na jeho soukromou telefonickou stanici byly nahrávány a posléze zveřejňovány či používány k jakýmkoliv účelům.
Zmíněnou nahrávku rozhovoru hodlají orgány činné v trestním řízení a nyní Okresní soud v Kutné Hoře použít jako důkaz v trestním řízení. Pořízení této nahrávky a zejména její zveřejnění v soudním řízení je podle stěžovatele v rozporu s právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a porušením listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů (čl. 13 Listiny).
V této věci se podle stěžovatele nejedná ani o případ, kdy by byly splněny podmínky pro odposlech podle ust. §88 trestního řádu, ani o případ, kdy by orgány činné v trestním řízení postupovaly dle ustanovení §88a trestního řádu.
K podané ústavní stížnosti a k návrhu na vydání předběžného opatření se vyjádřila přípisem ze dne 3. 2. 2004 předsedkyně senátu 6 T Okresního soudu v Kutné Hoře. Ta především uvedla, že obhájce stěžovatele při hlavním líčení dne 22. 10. 2003 se připojil k návrhu obhájce spoluobžalovaných, aby soud neprovedl důkaz nahrávkou rozhovoru ze služebního na soukromý telefon. Tutu námitku soud neshledal důvodnou, a proto ji usnesením zamítl. Pokud jde o charakter záznamů předmětných rozhovorů, vyjadřoval se k němu již v přípravném řízení ředitel Správy Středočeského kraje Policie ČR, který zdůraznil, že provoz na tzv. pojítkách Policie ČR a operačních střediscích je zaznamenáván z důvodů zajištění plnění úkolů Policie ČR ve smyslu ust. §2 zákona č. 283/1991 Sb. Rovněž odkázal na čl. 5 přílohy Rozkazu policejního prezidenta č. 27 ze dne 24. 4. 1995, podle něhož fonický provoz vedený na pojítkách operačního střediska je v průběhu dne nepřetržitě zaznamenáván. Tyto záznamy slouží výhradně k zajištění plnění úkonů policie a nepřetržitý záznam nemá charakter odposlechu telekomunikačního provozu dle §88 trestního řádu. Obecný soud uvedl, že tento názor sdílí, a to z důvodu, že rozhovor se uskutečnil ze zařízení, které je výlučně určeno ke služebním hovorům policie. Z tohoto důvodu jsou také hovory z tohoto zařízení zaznamenávány, což musí být příslušníkům policie známo. Rovněž obsah zaznamenaného hovoru nasvědčuje tomu, že se tento hovor týkal výlučně plnění služebních povinností příslušníků policie. Na tom nic nemění, jestliže stěžovatel přijal hovor na soukromém telefonu. Z toho je podle soudu zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, když se jednalo nikoliv o soukromý, ale služební rozhovor.
Podle obecného soudu nemůže být v daném případě dotčeno ani právo na tajemství zpráv podávaných telefonem, neboť jde o záznam služebního hovoru, který se uskutečnil se zařízením sloužícím právě k uskutečnění služebních hovorů. O tom, že jsou hovory z takového zařízení nahrávány, všichni zúčastnění na hovoru museli vědět.
S ohledem na to Okresní soud v Kutné Hoře navrhl, aby Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako nedůvodnou, stejně tak jako návrh na vydání předběžného opatření.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je podle ust. §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněna podat fyzická či právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Úkolem Ústavního soudu je proto posoudit, zda tvrzený zásah do základního práva skutečně nastal. Po posouzení písemností, jež si Ústavní soud vyžádal ze spisu sp. zn. 6 T 66/2003, a všech okolností dané věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že přítomnost magnetofonového záznamu a jeho písemný přepis v trestním spise a rovněž tak jeho provedení jako důkazu nejsou způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny nebo porušit listovní tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů, jež jsou chráněna čl. 13 Listiny. K těmto závěrů dospěl Ústavní soud z následujících důvodů.
Právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života se zpravidla vztahuje na případy zásahů do soukromé a rodinné sféry, v nichž jednotlivec projevuje svou osobnost svobodně a autonomně. V této sféře se však jedinec neocitá za situace, kdy ač v prostředí soukromém či rodinném vystupuje či plní funkce veřejného charakteru, a to zvláště povinnosti vyplývající ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Rovněž pak tajemství zpráv podávaných telefonem nelze vztahovat na úkony, které jsou svou povahou úkony služebními.
V daném případě Ústavní soud z podané obžaloby a rovněž z protokolu o hlavním líčení zjistil, že stěžovatel měl v okamžiku uskutečnění předmětného rozhovoru tzv. dosažitelnost, jinými slovy ač v soukromí, vykonával plnohodnotně povinnosti vyplývající ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Také z obsahu předmětných rozhovorů Ústavní soud vyvodil, že šlo o rozhovor služebního charakteru.
Postavení jednotlivce v pozici příslušníka Policie ČR při výkonu služebního poměru se výrazně liší od jeho právního postavení jakožto soukromé osoby. Z podstaty služebního poměru vyplývá, že příslušník je při výkonu služby v postavení podřízeném vůči nadřízenému, a v takové pozici se rovněž musí podřídit příkazům nadřízeného, s nimiž má povinnost se seznámit.
V daném případě Ústavní soud sdílí názor všech účastníků řízení, že se nejedná o odposlech či záznam telekomunikačního provozu podle ust. §88 a §88a trestního řádu. Jednalo se o zaznamenávání úkonů příslušníků policie ČR při výkonu služebního poměru, přičemž podle interních norem bylo dopředu zřejmé, že rozhovory tohoto druhu jsou zaznamenávány.
Z toho Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel byl seznámen a srozuměn s tím, že hovor uskutečněný s operačním střediskem OŘ Policie ČR Kolín je nahráván na záznamové zařízení. Pokud měl stěžovatel v době uskutečnění rozhovoru tzv. dosažitelnost, tj. vykonával služební povinnosti mimo služebnu v soukromí, poskytl svoji soukromou telefonní stanici k dispozici k výkonu služebních úkonů. Jinými slovy dal souhlas k tomu, aby se na hovory uskutečněné na soukromé stanici s dispečinkem Policie ČR vztahoval režim jako na jiné stanice sloužící k výkonu úkolů Policie ČR. V takovém rozsahu sám vědomě omezil rozsah ochrany svého soukromí.
Takovou vědomost lze dovozovat také z obsahu rozhovorů jiných příslušníků, podřízených ve služebním poměru stěžovateli, jež byly vedle hovoru stěžovatele zaznamenávány a z nichž vyplývá, že si byli vědomi skutečnosti, že obsah hovorů je zaznamenáván, a proto odkazovali na soukromé mobilní telefonní stanice. Pokud tito podřízení byli srozuměni se záznamem hovorů, je i proto třeba takovou vědomost přisuzovat i stěžovateli.
Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že jinak by musel posuzovat situaci, kdyby stěžovatel ze svého domova nevykonával povinnosti vyplývající ze služebního poměru a bylo mu na soukromou telefonní stanici voláno z operačního střediska, které hovor zaznamenává. Takový rozhovor by již zřejmě nesplňoval charakter služebního rozhovoru, ač by se obsahově týkal činnosti příslušníků Policie ČR.
S ohledem na to není provedení tohoto záznamu jakožto důkazu v trestním řízení způsobilé zasáhnout do těch základních práv stěžovatele, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené skutečnosti ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, nezabýval se již za této situace návrhem stěžovatele na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu