ECLI:CZ:US:2004:1.US.323.03
sp. zn. I. ÚS 323/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené Mgr. P. M., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2003, č.j. 5 Ads 8/2003-10, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2001, č.j. 27 Ca 135/98-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") rozhodnutím ze dne 30. 3. 1998, č. X, E. K. (dále jen "stěžovatelka") dodatečně zhodnotila dobu zaměstnání. Tento dopočet však zůstal bez vlivu na výpočet starobního důchodu stěžovatelky, která tímto dopočtem další rok zaměstnání nezískala. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 27 Ca 135/98, uvedené rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 2 Cao 61/99 [Poznámka: proti oběma rozsudkům správních soudů stěžovatelka podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 657/2000, v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítl]. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka i dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 36/2001, jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka se dále domáhala žalobou povolení obnovy řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Ca 135/98 s odůvodněním, že bez vlastní viny nemohla provést důkazy, které by potvrdily její tvrzení. Výsledkem prý bylo nesprávné rozhodnutí ve věci. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2001, č.j. 27 Ca 135/98-88, žalobu na obnovu řízení ve věci starobního důchodu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění poukázal na ustanovení §250s o.s.ř., podle něhož v oblasti správního soudnictví (kam náleží také přezkumné řízení ve věcech důchodových) je přípustné z řádných opravných prostředků odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a z mimořádných opravných prostředků dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného ustanovení proto plyne, že rozhodnutí ve věcech důchodového zabezpečení nelze napadnout návrhem na obnovu řízení. Městský soud v Praze proto žalobu o povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §250s odst. 2 o.s.ř. z důvodu její nepřípustnosti zamítl a (podle tehdy platných předpisů) uvedl, že proti citovanému rozhodnutí je možné podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Stěžovatelka tak učinila dnem 2. 7. 2001. Vrchní soud ve věci nerozhodl a odvolací řízení bylo s ohledem na novou právní úpravu provedenou zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), zastaveno dnem 1. 1. 2003.
Stěžovatelka proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2001, č.j. 27 Ca 135/98-88, následně podala kasační stížnost, v níž navrhla citované rozhodnutí zrušit a souzenou věc vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") usnesením ze dne 18. 3. 2003, č.j. 5 Ads 8/2003-10, kasační stížnost odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. NSS v odůvodnění uvedl, že kasační stížnost odmítl z důvodu nepřípustnosti [§46 odst. 1 písm. d) s.ř.s.] a poukázal na ustanovení §129 odst. 3 s.ř.s., z něhož je patrné, že podmínkou úspěšně podané kasační stížnosti podle citovaného přechodného ustanovení je rozhodnutí soudu prvého stupně o opravném prostředku (proti rozhodnutí správního orgánu), tedy rozhodnutí ve věci samé. V souzené věci však o takový případ nešlo, neboť stěžovatelka se domáhala přezkoumání a zrušení uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, které zamítlo žalobu na obnovu řízení. V tomto případě se jedná o rozhodnutí procesní, jež nelze ve smyslu ustanovení §129 odst. 3 s.ř.s. považovat za rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu. NSS uzavřel s tím, že podmínka přípustnosti kasační stížnosti není splněna, neboť "důvod, jež by obsahově odpovídal podání žalobkyně [poznámka: stěžovatelky], nelze z části třetí hlavy třetí s.ř.s. dovodit".
Usnesení NSS ze dne 18. 3. 2003, č.j. 5 Ads 8/2003-10, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2001, č.j. 27 Ca 135/98-88, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní v prvé řadě podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před ČSSZ, správními soudy a před Ústavním soudem. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poukázala na to, že postupem Městského soudu v Praze a NSS jí byla znemožněna soudní ochrana, když "důvodností skutečností, které podle jejího názoru zakládaly důvod pro obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Ca 135/98, se dosud žádný ze soudů věcně nezabýval". Stěžovatelka proto pokládá usnesení obou orgánů za rozhodnutí, která ji ve svých důsledcích zkrátila na ústavním právu na soudní ochranu - právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka konečně poukázala také na to, že nebylo vyhověno jejímu důkaznímu návrhu na vypracování znaleckého posudku ke zjištění správnosti výpočtu za rok 1985 a výpočtu starobního důchodu.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními a postupem Městského soudu v Praze a NSS bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (spravedlivý proces), které plyne z ustanovení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2003, č.j. 5 Ads 8/2003-10, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2001, č.j. 27 Ca 135/98-88, bylo porušeno její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 36 Listiny a aby obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka v podstatě namítá, že postupem Městského soudu v Praze a NSS byly porušeno její právo na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu čl. 36 Listiny.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Ze správního spisu a ze soudních spisů je totiž zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem svého práva u Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a posléze (s ohledem na novou právní úpravu provedenou s.ř.s.) u Nejvyššího správního soudu ČR v Brně domáhala. Proto nelze přijmout stěžovatelčino tvrzení, že postupem Městského soudu v Praze a NSS jí byla znemožněna soudní ochrana. Podle obsahu soudního spisu postupovaly soudy způsobem, který odpovídal právní úpravě řízení o povolení obnovy. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 151/2002 Sb. (dále jen "o.s.ř."), sice ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení v ustanovení §250s opravné prostředky připouštěl, avšak obnova řízení (upravená v části čtvrté hlavy druhé o.s.ř.) mezi tyto opravné prostředky nenáležela. Soudní řád správní v rámci přechodných ustanovení v části páté zabezpečil, aby věci neskončené do 31. 12. 2002 byly dokončeny na základě kasační stížnosti podané NSS. V souzené věci tak stěžovatelka učinila podáním ze dne 31. 1. 2003, o kterém NSS rozhodl tak, že je odmítá podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s.ř.s., neboť návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry NSS, neboť podle ustanovení §129 odst. 3 s.ř.s. úspěšné podání kasační stížnosti předpokládá rozhodnutí prvostupňového soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu. V souzené věci se však o takovou situaci nejednalo, neboť stěžovatelka se domáhala přezkoumání a zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. 27 Ca 135/98, kterým byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení. Jednalo se tedy o rozhodnutí procesní, na které se ustanovení §129 odst. 3 s.ř.s. nevztahuje. Soudní řád správní ani v ustanoveních části třetí, hlavy třetí (opravné prostředky) nerozšířil důvody, jež by vedly k možnosti rozhodnout o povolení dalšího opravného prostředku (obnově řízení), o němž nebylo možno rozhodnout ani dle předchozí právní úpravy. Ústavní soud konečně (a navíc) uvádí, že v daném případě nelze použít ani ustanovení o obnově řízení podle §111 a násl. s.ř.s., neboť důvody přípustnosti takového návrhu, které jsou uvedeny v ustanovení §114 s.ř.s., se na souzenou věc nevztahují. Ústavní soud je proto přesvědčen, že závěry Městského soudu v Praze a NSS jsou z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné, takže nemá žádný důvod na nich cokoliv měnit.
Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka právo na obranu již proti rozhodnutí ČSSZ měla a náležitě je využila, neboť proti němu - jak je uvedeno na jiném místě - podala opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, dále odvolání k Vrchnímu soudu v Praze a konečně i dovolání k Nejvyššímu soudu. Rozhodnutí těchto soudů však nejsou touto ústavní stížností napadena.
Ústavní soud proto dospívá k závěru, že napadeným usnesením NSS k zásahu do základního práva, jehož se stěžovatelka dovolává a které je zaručeno ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu