ECLI:CZ:US:2004:1.US.33.04
sp. zn. I. ÚS 33/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele V. W., zastoupeného advokátem JUDr. J. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 64 Co 294/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 18 C 232/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 64 Co 294/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. 18 C 232/2002. Naposled citovaným rozsudkem bylo v právní věci žalobce P. T., s.r.o., proti stěžovateli jako žalovanému rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 2.622,- Kč s příslušenstvím a uhradit mu náklady řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení. Meritorně se ve věci jednalo o to, že stěžovatel, který se zúčastnil zahraničního zájezdu, pořádaného žalobcem - vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem - v průběhu pobytu způsobil škodu v ubytovacím zařízení a soudy dospěly k závěru, že žaloba je opodstatněná, neboť škodu za stěžovatele uhradila cestovní kancelář, tedy žalobce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl - po stránce skutkové - že v době svého zahraničního pobytu v hotelu pootočil kohoutek ve sprše v domnění, že tak spustí sprchový mechanismus; tento kohoutek prý však k jeho překvapení upadl a rozbil bidet. Stěžovatel je toho názoru, že se choval zcela standardním způsobem. V daném případě však - údajně vzhledem k tlaku, který na něj vyvinula cestovní kancelář - přiznal svoji odpovědnost k náhradě škody a teprve po návratu domů a po konzultaci s právním zástupcem si uvědomil, že se nedopustil žádného protiprávního jednání. Proto odmítl zaplatit požadované peníze a podstoupil tento soudní spor. Rozhodně mu prý nešlo o to, že by se jednalo o velké množství peněz, ale o to, že z něj - citováno z ústavní stížnosti - "žalobce udělal naprostého blbce a on na jeho hru přistoupil". Soudy obou stupňů přiznaly žalobci náhradu škody, přestože prý nebyl splněn její základní předpoklad, kterým je protiprávní jednání. Stěžovatel uvedl, že "v podstatě mu jde o to, aby Ústavní soud ČR posoudil, zda popsané standardní jednání může být označeno jako protiprávní a zda je možno v takovéto věci požadovat na účastníku zájezdu náhradu škody". V každém případě však prý skutkový závěr, že manipuloval v prostoru sprchy s kohoutkem, který neovládal teplou vodu, nemá oporu v provedeném dokazování a navíc prý není pro posouzení věci ani důležitý. Stěžovatel uzavřel, že je přesvědčen, že soudy obou stupňů porušily kogentní normu, a to v ustanovení upravujícím náhradu škody. Došlo tak podle něj k porušení §420 odst. 1 občanského zákoníku a zároveň čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Obecné soudy vzaly v řízení za prokázáno, že žalovaný stěžovatel porušil svoji obecnou zákonnou povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám (§415 občanského zákoníku). V průběhu pobytu na zahraničním zájezdu poškodil zařízení bidetu v ubytovacím zařízení a písemně se zavázal nahradit jeho opravu. Výpověď stěžovatele - co do vzniku škody - přitom byla podle názoru soudu prvého stupně rozporná a byla částečně vyvracena svědeckou výpovědí delegáta zájezdu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. rovněž uvedl, že stěžovatel v rámci svého pobytu organizovaného žalobcem způsobil škodu třetí osobě a má tedy povinnost ji nahradit. V tomto směru podepsal i uznávací prohlášení, které je platným uznáním závazku ve smyslu §558 občanského zákoníku. Tvrzení žalovaného o nátlaku, pod kterým byl tento dokument podepsán, posoudil soud jako účelové; stěžovatel sám poškození bidetu nepopřel a vylíčil i svoji verzi, jak k poškození došlo; tomu však soudy neuvěřily. Soud I. stupně - podle přesvědčení odvolacího soudu - po provedeném dokazování správně aplikoval ustanovení §415 o.z., který stanoví obecnou preventivní povinnost předcházet škodám, mimo jiné i na majetku. Nutno proto podle názoru odvolacího soudu uzavřít, že stěžovatel svým nedbalostním jednání způsobil škodu, je odpovědný za její úhradu a tento existující závazek ve výši 150.000,- lir uznal. Pokud pak žalobce za stěžovatele tento závazek splnil, vznikl mu nárok na zaplacení této částky.
S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Ústavní stížnost - odhlédnuto od bagatelní podstaty sporu - spočívá v polemice stěžovatele s uvedenými a řádně zdůvodněnými právními závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadené rozsudky je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Pouhá obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádnou ústavněprávní argumentaci, nemohou zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu rovněž není v abstraktní rovině posuzovat - jak se stěžovatel mj. domnívá a domáhá - zda jím popsané jednání může být označeno z hlediska běžného práva jako protiprávní a zda je možno v takovéto věci požadovat na účastníku zájezdu náhradu škody; úkolem Ústavního soudu je zejména posoudit - jak je výše zdůrazněno - zda řízení před orgány veřejné moci bylo v konkrétním případě jako celek spravedlivé a zda proběhlo v souladu se základními zásadami práva na soudní ochranu.
Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Ústavnímu soudu, který - jak shora zdůrazněno - není obecným soudům nadřízen a zásadně mu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy a to ani tehdy, jestliže by se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru, že došlo - ve smyslu ustálené judikatury - k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a skutkovými či právními závěry obecných soudů na straně druhé. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu