ECLI:CZ:US:2004:1.US.357.04
sp. zn. I. ÚS 357/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. P. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2004, čj. 20 Co 84/2004 - 63, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 11. 2003, čj. 12 C 83/2000 - 49, za účasti České republiky - Ministerstva financí - jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení obou výše označených rozhodnutí. Ve stručném odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že v roce 1991 podala žádost České republice - Ministerstvu financí ČR - o finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. za nemovitost, která byla předmětem restitučního řízení. Protože jednání s ministerstvem nevedla k žádnému konci, podala stěžovatelka dne 20. dubna 2000 žalobu, které Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vyhověl rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, čj. 12 C 83/2000 - 49. Stěžovatelce přiznal finanční odškodnění v požadované výši, ale nepřiznal jí příslušenství pohledávky - úroky z prodlení a náklady řízení. Podle závěru obvodního soudu se žalovaný stát nedostal do prodlení, protože stěžovatelka předložila úplné podklady pro proplacení jejího nároku teprve v průběhu řízení. Náklady řízení stěžovatelce nepřiznal s odůvodněním, že k posuzování restitučních nároků chybí judikatura. Městský soud v Praze, jako odvolací soud, přiznal stěžovatelce náklady řízení před obvodním soudem a jeho argument o chybějící judikatuře odmítl. Zamítl však její žalobu v té části, kterou požadovala příslušenství pohledávky (úroky z prodlení). Tím podle stěžovatelky oba soudy porušily její základní právo podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V čem konkrétně mělo k porušení uvedených základních práv dojít, ovšem stěžovatelka blíže nespecifikovala. Současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu byla vyžádána vyjádření účastníků řízení, tj. Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a České republiky - Ministerstva financí - jako vedlejšího účastníka řízení. Městský soud odkázal na své rozhodnutí, konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatelky neobsahuje žádné relevantní argumenty, z nichž by vyplývalo porušení výše uvedených základních práv. Ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí. Obvodní soud plně odkázal na své rozhodnutí. Ministerstvo financí podrobně popsalo průběh řízení ve věci a závěrem navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR, nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale toliko zkoumá, zda výklad zvolený obecnými soudy nevybočuje z mezí, které dává soudní moci ústavní pořádek ČR. Tedy pouze v těchto mezích přezkoumal Ústavní soud důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je zásadně doménou obecných soudů posuzovat datum splatnosti pohledávky a podle toho také rozhodovat o příslušenství žalované věci. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech, ledaže by došlo v přezkoumávaném rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu. Tak tomu ovšem v tomto případě není.
Stěžovatelka zcela opomíjí, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "kontrolovat a předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, porušení či odepření základních práv (viz shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 9 a násl.).
V přezkoumávané věci nebylo zjištěno porušení základních práv stěžovatelky tvrzených v její ústavní stížnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud stěžovatelka požaduje přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, odkazuje Ústavní soud na ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, pokud Ústavní soud nevyužije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 cit. zákona). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, náhrada nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 53/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 13, str. 195 (str. 200)]. Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, neshledal důvody k takovémuto postupu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu