ECLI:CZ:US:2004:1.US.359.02
sp. zn. I. ÚS 359/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr.A. Š., advokátem, navrhující, aby Ústavní soud přikázal Finančnímu úřadu v Tanvaldě zahájení řízení o osvědčení splnění podmínek neplatnosti dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4. 9. 2000, čj. 21135/00/188970/1193, ze dne 4. 9. 2000 čj. 21136/00/188970/1193, a ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21139/00/188970/1193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podáním ze dne 26. 3. 2002 domáhal u Finančního úřadu v Tanvaldě ověření splnění podmínek neplatnosti v záhlaví uvedených dodatečných platebních výměrů.
Finanční úřad v Tanvaldě sdělením ze dne 12. 3. 2002, čj. 13664/02/188970/11093, stěžovateli oznámil, že nejsou splněny podmínky podle ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v ověření neplatnosti těchto rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postup Finančního úřadu v Tanvaldě porušuje jeho ústavně zaručené právo na zákonný postup orgánů státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Domáhá se toho, aby Ústavní soud Finančnímu úřadu v Tanvaldě přikázal zahájit řízení o "osvědčení" splnění podmínek neplatnosti platebních výměrů ze dne 4. 9. 2000, čj. 21135/00/188970/1193 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1995, ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21136/00/188970/1193, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1996 a ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21139/00/188970/1193, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997. Stěžovatel především poukazuje na to, že v předmětných dodatečných platebních výměrech uvedl Finanční úřad v Tanvaldě (správce daně) ve výroku rozhodnutí pouze zákon č. 586/1992 Sb., o daních příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb."), aniž by specifikoval, podle jakých jeho ustanovení byla daň z příjmů fyzických osob dodatečně vyměřena; proto namítl, že správce daně postupoval podle určitého ustanovení citovaného právního předpisu, aniž by toto ustanovení jako povinnou náležitost uvedl. Tím finanční úřad nesplnil podmínky ustanovení §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), a v důsledku toho prý porušil ustanovení §31 odst. 5, odst. 8 a odst. 9 a ustanovení §46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatel se proto domnívá, že napadené platební výměry nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 1 citovaného zákona, takže se jedná o postup neústavní, který je v rozporu se základními zásadami daňového řízení dle ustanovení §2 tohoto zákona. (Poznámka: v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2001, č.j. 16 Ca 503/2000-29 a 16 Ca 504/2000, ve kterých se za podmínku platnosti rozhodnutí v daňovém řízení považuje uvedení nejen příslušného zákona, ale také konkrétního ustanovení, z něhož ukládaná povinnost vyplývá.) Stěžovatel se konečně dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 31/99, v němž "byly již vyřešeny otázky, které jsou skutkově totožné s předmětem tohoto návrhu".
Z obsahu spisového materiálu a ze sdělení Finančního úřadu v Tanvaldě mimo jiné vyplynulo, že odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21139/00/188970/1193, odvolací orgán zamítl rozhodnutím ze dne 21. 3. 2002, č.j. 4569/110/01. Odvoláním proti dodatečným platebním výměrům ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21135/00/188970/1193, a č.j. 21136/00/188970/1193, správce daně rozhodnutím ze dne 19. 3. 2001, č.j. 10826/01/188970/1193 a rozhodnutím ze dne 16. 3. 2001, č.j. 10764/01/188970/1193, částečně vyhověl. Odvolání podaná proti těmto dvěma posléze uvedeným rozhodnutím odvolací orgán rozhodnutími ze dne 11. 1. 2002, č.j. 10610/110/01 a č.j. 10611/110/01, zamítl. Proti těmto rozhodnutím odvolacího orgánu stěžovatel podal dne 13. 3. 2002 správní žaloby ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (poznámka: byť ještě předtím dne 2. 2. 2002 požádal o přezkoumání obou citovaných rozhodnutí v přezkumném řízení dle §55b zákona č. 337/1992 Sb. Ministerstvem financí ČR), které jsou u tohoto soudu vedeny pod sp. zn. 59 Ca 17/02 a sp. zn. 59 Ca 18/02, a o nichž soud dosud nerozhodl.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel ve vztahu k řízení o ověření splnění podmínek neplatnosti dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4. 9. 2000, čj. 21135/00/188970/1193, a ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21136/00/188970/1193, dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Totéž se týká i řízení o osvědčení splnění podmínek neplatnosti dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4. 9. 2000, čj. 21139/00/188970/1193, neboť stěžovatel se toliko omezil na odvolání, leč podle obsahu spisu správní žalobu nepodal.
Jedná se proto ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o ústavní stížnost nepřípustnou.
Princip subsidiarity procesních prostředků v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. C.H.Beck, 2001, str. 330). Ze souvislostí daného případu vyplývá, že k případnému porušení stěžovatelových práv mohlo dojít v důsledku vydání platebních výměrů. Stěžovatel proti nim využil řádný opravný prostředek, a v případě dodatečných platebních výměrů Finančního úřadu v Tanvaldě ze dne 4. 9. 2000, čj. 21135/00/188970/1193, a ze dne 4. 9. 2000, č.j. 21136/00/188970/1193, mimořádné opravné prostředky podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb. a konečně také správní žaloby, o nichž zatím nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud navíc uvádí, že i když proti uvedenému sdělení správce daně ze dne 12. 3. 2002, č.j. 13664/02/188970/1193, není přípustný řádný opravný prostředek, na druhé straně takové sdělení není způsobilé zasáhnout do sféry základních práv. Přijetí výkladu, že citované sdělení má povahu meritorního rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatele, by ve svých důsledcích znamenalo, že se stěžovateli (daňovému subjektu) otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření (resp. doměření) daně, ale formou zcela specifického institutu de facto obejít všechny lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu soudu a eventuálně k Ústavnímu soudu. V souzené věci meritorními rozhodnutími, způsobilými zasáhnout do základních práv stěžovatele, byla v záhlaví citovaná rozhodnutí (dodatečné platební výměry), přičemž proti dvěma z nich podal stěžovatel správní žaloby, o nichž doposud nebylo rozhodnuto, zatímco proti třetímu z nich podal pouze odvolání, leč správní žalobu nikoli.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj