ECLI:CZ:US:2004:1.US.383.01
sp. zn. I. ÚS 383/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Nykodýma, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. M. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp.zn. 3 To 50/2001 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2000, sp.zn. 5 T 121/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 21. 6. 2001 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byl shledán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví [§221 odst. 1, trestního zákona v tehdy platném znění, dále jen "tr.zák."], za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců a tvrdil, že soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, podle kterých jsou povinny zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Brně [5 T 12/99] shledal stěžovatele vinným tím, že (v souvislosti s dlouhodobým sporem) na hranici svého pozemku fyzicky napadl svoji sousedku, tak že ji jednou rukou přidržoval a druhou rukou ji opakovaně udeřil železnou tyčkou o váze 985 g do hlavy, čímž jí způsobil lehké poranění s dobou citelného omezení na dobu 8-10 dnů. V odůvodnění rozsudku soud popsal a důkazy podpořil svůj popis skutkového děje, rozebral rozpory v jednotlivých výpovědích a podrobně se zabýval i otázkou trestní odpovědnosti stěžovatele. Krajský soud v Brně usnesením [3 To 50/2001] zamítl odvolání stěžovatele, které přezkoumával v režimu tzv. plné revize [§254 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád ve znění účinném do 31. 12. 2001, dále jen "tr.ř."], když námitky stěžovatele týkající se neúplnosti dokazování a nezákonného hodnocení důkazů nepovažoval za důvodné.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že k porušení ústavnosti mělo podle stěžovatele dojít tím, že obecné soudy rozhodovaly na základě neúplného dokazování a na základě nezákonného hodnocení provedených důkazů, protože rozhodovaly v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Soudy jednostranně vycházely z výpovědí poškozené a jejích příbuzných a nevzaly v úvahu rozpory, které vzbuzovaly pochybnosti o jeho vině. Nebyla důsledně prověřena obhajoba stěžovatele a nebyla zkoumána otázka jeho trestní odpovědnosti. Tím soudy porušily ust. §2 odst. 5 a 6 tr.ř. Ve svém vyjádření doručeném dne 2. 10. 2001 stěžovatel trval na tom, že soudy nezhodnotily objektivně jeho vinu a trestní odpovědnost a že se důsledně nezabývaly otázkou věrohodnosti jednotlivých svědků. Tím porušily právo na soudní ochranu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále čl. 3 Ústavy ČR], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Přehlédnutí vyzařování základních práv a svobod do právních norem jednoduchého práva při jejich aplikaci anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.
Stěžovatel v podstatě namítá, že obecné soudy neměly pro své závěry oporu v provedených důkazech. Námitky tak jednoznačně směřují do oblasti práva na spravedlivý proces. Avšak soudy se s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti beze zbytku vypořádaly. Stížnostní námitky se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými v jeho odvolání. Tyto námitky krajský soud shledal nedůvodnými a tento závěr přesvědčivě odůvodnil. Pečlivě byla vypořádána otázka věrohodnosti svědků, stejně jako byla zdůvodněna nadbytečnost ohledání na místě samém. S logickou přesvědčivostí bylo také vyloženo, proč soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, který namítal, že nebyl fyzicky schopen popsaného útoku. K otázce trestní odpovědnosti částečně zpochybňované formulacemi znaleckého posudku krajský soud (v souladu s trestním řádem) uvedl, že znalecký posudek podléhá hodnocení jako každý jiný důkaz, s tím že městský soud se přiklonil ke stanovisku, které znalci podali v průběhu hlavního líčení. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů a myšlenkové postupy, které k nim vedly, jsou v souladu s ústavně garantovaným komplexem práv na spravedlivý proces, a že právní normy (procesních i hmotněprávních předpisů) byly aplikovány ústavně konformním způsobem.
Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 18. února 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu