ECLI:CZ:US:2004:1.US.383.03
sp. zn. I. ÚS 383/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti A., a. s., zastoupené JUDr. J. K., proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. Nc 8479/2003, spojené s návrhem na zrušení věty druhé ust. §88 odst. 3 a věty druhé ust. §88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení věty druhé ust. §88 odst. 3 a věty druhé ust. §88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. Nc 8479/2003, kterým tento soud v řízení ve věci oprávněné E., a.s., v likvidaci proti povinné stěžovatelce o nařízení exekuce rozhodl tak, že námitky stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti ní bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce (č.j. Nc 8479/2003 - 9 ze dne 13.3.2003) a následně byl soudním exekutorem Mgr. P. K., Exekutorský úřad Brno - venkov vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce. Stěžovatelka podala proti uvedenému příkazu v zákonné lhůtě námitky. Soudní exekutor námitkám nevyhověl a postoupil věc Okresnímu soudu v Hradci Králové, který námitky navrhovatele zamítl svým usnesením, napadeným touto ústavní stížností. Podle názoru stěžovatelky rozhodoval o její povinnosti k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor, který není orgánem nezávislým a nestranným v případě, kdy součástí rozhodnutí o nákladech exekuce je i rozhodnutí o jeho vlastní odměně, náhradě hotových výdajů, náhradě za ztrátu času při provádění exekuce atd. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva v takovém případě nemůže dojít k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, jestliže řízení před tímto orgánem bylo předmětem pozdější kontroly soudním orgánem s plnou jurisdikcí. Pojem spravedlivého procesu implikuje právo na kontradiktorní řízení, podle něhož procesní strany musí dostat příležitost nejen předložit veškeré důkazy potřebné k tomu, aby jejich návrh uspěl, ale i se seznámit se všemi dalšími důkazy a připomínkami, jež byly předloženy s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a vyjádřit se k nim. Stěžovatelka dále připomíná, že proti rozhodnutí soudu napadenému touto stížností není přípustný opravný prostředek (§88 odst. 4 exekučního řádu). Vzhledem k tomu, že se rozhodovalo o povinnosti stěžovatelky hradit náklady exekučního řízení, má stěžovatelka za to, že mělo být nařízeno ústní jednání u okresního soudu.
Stěžovatelka svoji ústavní stížnost spojila s odkazem na ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s návrhem na zrušení věty druhé ust. §88 odst. 3 a věty druhé ust. §88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád").
Ústavní soud po přezkoumání napadeného soudního rozhodnutí a příslušného spisového materiálu (spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nc 8479/2003) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Okresní soud v Hradci Králové v napadeném rozhodnutí konstatoval, že ve věci probíhá exekuční řízení k vymožení pohledávky oprávněné na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce a následně byl soudním exekutorem vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, jenž byl povinnému doručen dne 15.4.2003. Stěžovatelka proti příkazu podala námitky, ve kterých napadla výši nákladů exekuce, přičemž uvedla, že k plnění došlo mimo rámec exekuce, kdy jako povinná dne 15.4.2003 prý dobrovolně exekvovanou pohledávku včetně nákladů exekuce uhradila. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce pak soud zjistil, že celkové náklady za exekuci byly stanoveny ve výši 3.575.719,30 Kč, a to za odměnu soudního exekutora ve výši 3.400.720,- Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 3.377,- Kč, náhrada za ztrátu času 1.000,- Kč, náhrada za doručení písemností 350,- Kč a DPH z celkové částky ve výši 170.272,30 Kč.
Okresní soud v daném případě ověřil, že výdaje za provedení exekuce byly soudním exekutorem stanoveny v souladu se zákonem a jednalo se pouze o nezbytné hotové náklady exekuce. Námitka stěžovatelky proti exekutorem stanovené odměně za provedení exekuce proto, že jako povinná údajně uhradila exekvovanou pohledávku mimo rámec exekuce, takže exekuce měla být zastavena a exekutorovi by tedy náležela pouze náhrada ve výši 3.000,- Kč v souladu s ust. §11 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, nebyla soudem akceptována. Je pravda, že v ust. §51 exekučního řádu se sice uvádí, že pověření k provedení exekuce zaniká, jestliže soud zastavil exekuci a v souvislosti se zastavením exekuce pak náleží exekutorovi odměna ve výši 3.000,- Kč. Ve zkoumaném případě však nelze toto ustanovení použít, jelikož exekuce jednak v předmětné době nebyla zastavena, jednak - a to především - povinná sama uhradila exekvovanou pohledávku až po podání návrhu na nařízení exekuce, rozhodnutí o nařízení exekuce a po vydání exekučních příkazů. K plnění na její straně tedy došlo pod nátlakem soudního exekutora, nuceně a nejedná se tak o splnění dobrovolné jak předpokládá ust. §46 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. Exekutorovi proto náleží odměna za provedení exekuce v souladu s ust. §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., tj. 15 % ze základu 3,000.000,- Kč a 10 % ze zbývající částky až do 40,000.000,- Kč základu. Ke dni vydání příkazu k náhradě nákladů exekuce činil základ pro určení odměny exekutora 32.507.116,10 Kč. Exekutorem stanovená odměna ve výši 3.400.720,- Kč tak shora uvedenému podle závěru soudu odpovídá.
Podle názoru Ústavního soudu postupoval obecný soud v daném případě v souladu s příslušnými výše citovanými zákonnými i podzákonnými předpisy a neporušil žádné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky. K námitkám stěžovatelky nutno - s odvoláním na shora uvedené - zejména dodat, že pokud by byl exekutor náklady exekuce spočítal chybně či by je určil z jiného důvodu výrazným způsobem vadně, a byl-li by na konkrétní chybu či chyby v námitkách povinné osoby upozorněn, neodstranil by je a ochranu by poté neposkytl ani nezávislý soud, byla by ústavní stížnost opodstatněná. Se zřetelem ke všem okolnostem zkoumaného případu je však zjevné, že tomu tak nebylo. Podle exekučního řádu soudní exekutor, státem pověřený exekutorským úřadem, provádí nucený výkon exekučních titulů. Exekuční činnost vykonává nezávisle a za úplatu; jeho činnost je neslučitelná s jinou výdělečnou činností s výjimkou správy vlastního majetku. Odměna exekutora je stanovena procentem ze základu pro její určení a je spravedlivé a logické, aby se její výše od výše tohoto základu odvíjela. Stěžovatelka v daném případě nesplnila svoji povinnost dobrovolně, ale až pod tlakem exekučního řízení vedeného soudním exekutorem, po nařízení exekuce; jde tedy o výsledek činnosti exekutora, jenž vedl k uspokojení oprávněné osoby a naplnění účelu zákona.
Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce lze podat námitky do 3 dnů od jeho doručení. Pokud exekutor námitkám v plném rozsahu nevyhoví, je povinen postoupit je bez zbytečného odkladu soudu, který o námitkách rozhodne do 15 dnů (§88 exekučního řádu). Podle názoru Ústavního soudu v řádném postupu podle této právní úpravy - jak k tomu došlo ve zkoumané věci - nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Trvat na přezkumu soudem (dokonce ve více stupních), ve formě ústního jednání a obsáhlého dokazování v kontradiktorním řízení i v případech týkajících se nákladů exekuce, by zcela změnilo smysl a účel zákona o soudních exekutorech, majícího umožnit oprávněným osobám efektivně se domoci svého vymáhaného nároku a zřetelně by vybočovalo z povahy samotného exekučního řízení. Stěžovatelka měla ostatně možnost - pokud jde o meritum věci - reagovat a bránit se v průběhu celého exekučního řízení. Z hlediska ústavněprávního je podstatné, že došlo i v otázce úhrady nákladů exekuce k přezkumu nezávislým a nestranným soudem, který v zákonem určené lhůtě ověřil, že odměna exekutora byla stanovena správně a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do posouzení návrhu podaného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž sama ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. Č. 22, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu