ECLI:CZ:US:2004:1.US.389.01
sp. zn. I. ÚS 389/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele B., státního podniku v likvidaci, zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2001, čj. 16 Co 4/2001 - 154, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 1997, čj. 7 C 213/92 - 93, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, čj. 28 Cdo 2062/2001 - 182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 22. 6. 2001, napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2001, čj. 16 Co 4/2001 - 154, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 1997, čj. 7 C 213/92 - 93, kterým byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovateli") B., státnímu podniku v likvidaci, uložena povinnost vydat žalobkyni H. S. 1/2 domu čp. 272-III s parcelou č. 201 v Praze 1, Malé Straně.
Stěžovatel tvrdí, že shora uvedenými rozsudky soudů obou stupňů bylo porušeno jeho základní právo, zaručené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení spatřuje v tom, že se oba soudy nevypořádaly se všemi důkazy, týkajícími se oprávněnosti konfiskace majetku paní H. S. (matky žalobkyně H. S.) podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a vycházely pouze z některých důkazů v řízení provedených. Tím porušily zásadu volného hodnocení důkazů a závěry obou soudů jsou tak v rozporu s provedenými důkazy.
Současně s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 27. 6. 2002, čj. 28 Cdo 2062/2001 - 182. Toto usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 25. 7. 2002. Podáním odeslaným z pošty dne 18. 9. 2002, tedy včas, stěžovatel rozšířil svou ústavní stížnost a navrhl zrušení i uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, a to v podstatě ze stejných důvodů.
Ze spisu sp. zn. 7 C 213/92 Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud"), který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že žalobkyně H. S. požádala žalobou, podanou dne 27. 3. 1992, o vydání 1/2 domu čp. 272-III s parcelou č. 201 v Praze 1, Malé Straně. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 4. 1997, čj. 7 C 213/92 - 93, její žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného a dvou vedlejších účastníků uvedeného řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2001, čj. 16 Co 4/2001 - 154, napadený rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl.
Na základě dovolání žalobkyně zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 27. 6. 2002, čj. 28 Cdo 2062/2001 - 182, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ten v dalším průběhu odvolacího řízení rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 1997, čj. 7 C 213/92 - 93, potvrdil. V odůvodnění mj. uvedl, že žalovaná strana (tedy stěžovatel) neuplatnila žádnou relevantní námitku, která by svou závažností mohla zpochybnit správnost postupu obvodního soudu. Stěžovatel v podstatě polemizuje s hodnocením důkazů obvodního soudu a s jeho závěrem, že uplatnění dekretu č. 108/1945 Sb. vůči právní předchůdkyni žalobkyně bylo důsledkem politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud konstatuje, že žalobkyni se navrženými důkazy podařilo prokázat, že vydání správních výměrů, kterými byla její právní předchůdkyně shledána osobou spadající pod ustanovení §1 odst. 1 bod 3 dekretu č. 108/1945 Sb., bylo důsledkem politické perzekuce, neboť se nedopustila jednání, které by naplňovalo předpoklady pro použití uvedeného dekretu. Ze spisu nijak nevyplývá, že by obvodní soud při provádění dokazování postupoval procesně neregulérním způsobem. Hodnocení důkazů je provedeno formou naplňující požadavky ustanovení §157 odst. 2 OSŘ. Odvolací soud uznal důvody obvodního soudu, pro které žalobě vyhověl, za dostatečně přesvědčivé a odpovídající zásadám logiky i závěrům zachyceným v dobových dokumentech. Za situace, kdy matka žalobkyně nebyla shledána vinnou z přestupku podle dekretu č. 138/1945 Sb., o potrestání některých provinění proti národní cti, a řízení proti ní bylo zastaveno rozhodnutím trestní nalézací komise již v r. 1947, tedy v době těsně navazující na válečnou dobu, ovlivněnou emotivními náladami, touhou po odplatě za kolaboraci, lze stěží rozumně vycházet ze závěru, že se až v letech 1952-1955 správní orgány dobraly objektivnějšího zjištění, že se přece jen závadného chování dopustila.
O dovolání podaném stěžovatelem proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2002, čj. 28 Cdo 2062/2001 - 182, kterým odmítl jak dovolání stěžovatele, tak i dovolání vedlejšího účastníka ve zmíněném řízení, tj. B. Oba dovolavatelé tvrdili, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu a jako dovolací důvod uplatnili, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stěžovatel v dovolání namítal nesprávné hodnocení důkazů, provedených za účelem posouzení oprávněnosti aplikace dekretu č. 108/1945 Sb. na právní poměry H. S., právní předchůdkyně žalobkyně. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl poté, co učinil závěr, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Odkázal na své rozhodnutí, publikované pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého splnění zákonných předpokladů přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. může, v případě konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., soud posuzovat jen tehdy, jestliže správní orgán rozhodoval až po 25. 2. 1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku stanovené tímto dekretem. Rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1994 téže sbírky bylo vyloženo, že zákon č. 87/1991 Sb. se nevztahuje, ohledně majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb., jen na majetek, ohledně něhož rozhodnutí bývalého ONV, jež bylo vydáno podle ustanovení §1 odst. 4 citovaného dekretu, nabylo právní moci a vykonatelnosti už před 25. 2. 1948. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se od právních závěrů uvedených rozhodnutí neodlišuje, takže nesplňuje podmínky rozhodnutí, mající po právní stránce zásadní význam. Pokud jde o výtky odvolatelů, poukazující na procesní postup soudů obou stupňů při provádění dokazování a při hodnocení provedených důkazů, dovolací soud jejich oprávněnost neshledal a poukázal na argumenty svého rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoli ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních ústavně právních principů, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas s hodnocením důkazů v řízení před obecnými soudy, zejména ve vztahu k oprávněnosti konfiskace majetku paní H. S. (matky žalobkyně H. S.) podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vycházely pouze z některých důkazů v řízení provedených, čímž měly porušit zásadu volného hodnocení důkazů a v konečném důsledku článek 36 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, C.H.BECK, roč. 1995, díl I., str. 257), popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírky nálezů a usnesení, sv. 4, C.H.BECK, roč. 1995, str. 255).
Po prostudování spisu sp. zn. 7 C 213/92 Obvodního soudu pro Prahu 1 dospěl Ústavní soud k závěru, že shora uvedené předpoklady úspěšnosti ústavní stížnosti nejsou v přezkoumávané věci naplněny, což činí ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným. Celé restituční řízení, které bylo zahájeno žalobou dne 27. 3. 1992, skončilo až rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002 (viz shora), které nabylo právní moci dne 29. 7. 2002. Věc byla dvakrát předmětem odvolacího i dovolacího řízení. V řízení bylo podrobně zkoumáno, zda jsou splněny podmínky pro vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., byly zkoumány okolnosti oprávněnosti konfiskace uvedených nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb. a okolnosti, za nichž nemovitosti přešly na stát. V řízení byla provedena celá řada důkazů, které obecné soudy hodnotily v souladu s ustanovením §132 OSŘ. V tomto směru jim tedy nelze nic vytknout.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení namítaných, ani žádných dalších, ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. Senátu Ústavního soudu