ECLI:CZ:US:2004:1.US.391.04
sp. zn. I. ÚS 391/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. H S, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2450/2003-92 ze dne 14. 4. 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 21/2003-67 ze dne 12. 2. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 21 Cdo 2450/2003-92 ze dne 14. 4. 2004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 21/2003-67 ze dne 12. 2. 2003, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě č.j. 40 C 163/2001-42 ze dne 10. 9. 2002 o náhradě škody za nemoc z povolání. Těmito napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na rovnost v důstojnosti i v právech podle ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého základního práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Tvrdí, že obě napadená rozhodnutí jsou diskriminující, neboť oba soudy odmítly provést odškodnění jeho smrtelné nemoci z povolání na požadované zvýšení s odůvodněním, že takový postup by byl na místě v případech hodných mimořádného zřetele, "kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné". Jestliže si jsou lidé rovni, pak prý není spravedlivé, aby byl vyšší částkou odškodňován ten, kdo byl před úrazem například známým sportovcem, než člověk neznámý, a to zvláště v situaci, kdy je ohrožen smrtelnou nemocí s velmi špatnou prognózou. Stěžovatel uvedl, že onemocněl nemocí z povolání v zaměstnání u obchodní společnosti Vítkovice, a.s. O jeho odškodnění rozhodl Okresní soud v Ostravě tak, že oproti žalobě, v níž stěžovatel požadoval dvacetinásobek základní částky za ztížení společenského uplatnění, přiznal toto odškodnění pouze ve výši osminásobku základní částky. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 60/88 ze dne 31. 10. 1988, v němž se uvádí, že "přiměřené zvýšení nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky 32/1965 Sb. přichází v úvahu jen zcela výjimečně v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné". Stěžovatel tvrdí, že je nutno rozlišovat situaci, kdy se jedná o poškození zdraví (byť sebetěžší) a situaci, kdy je ohrožena sama existence života. Nejvyšší soud v dovolání pouze uvedl, že se sice jedná o případ hodný mimořádného zřetele, leč po právní stránce prý nemá zásadní význam, protože odvolací soud posoudil tento případ konformně s ustálenou judikaturou. Stěžovatel namítá, že tato judikatura je již velmi stará a nastoluje nerovnost poškozených. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Nesouhlasí s názorem stěžovatele, že rozhodnutí soudů jsou diskriminační, protože z čl. 1 Listiny vyplývající právo na rovnost v důstojnosti i v právech neumožňuje při posuzování, zda jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, přihlížet k tomu, že kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné. Podle názoru dovolacího soudu stěžovatel tímto názorem - i když soud vnímá jeho mimořádně složitou a obtížnou životní situaci - popírá vůbec existenci a použití ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), jež je koncipována tak, že vyžaduje nikoli paušalizující, ale individuální přístup ke každému případu. Hlediska, jež lze při posuzování vzít v úvahu, mohou být jistě různá, ale těžko lze něco namítat proti tomu, aby bylo přihlédnuto také ke kulturnímu, sportovnímu či jinému zapojení poškozeného před úrazem. Navíc dovolací soud připomíná, že stěžovateli byla v souladu s uvedeným ustanovením výše odškodnění zvýšena o další šestinásobek právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Krajský soud v Ostravě, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 40 C 163/2001 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhal zaplacení částky 969.000,- Kč z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s nemocí z povolání, která u něj byla zjištěna dne 5. 5. 2000. Žalobu odůvodnil v podstatě tím, že na základě lékařského posudku bylo ztížení jeho společenského uplatnění ohodnoceno počtem 1700 bodů a žalovaný zaměstnavatel mu dosud zaplatil náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 102.000,- Kč, která představuje dvojnásobek základního bodového ohodnocení. Vzhledem k charakteru nemoci z povolání (karcinom močového měchýře), která způsobila jeho plnou invaliditu, podstatně změnila jeho život a zlepšení nelze očekávat, požadoval náhradu za ztížení společenského uplatnění celkem do výše dvacetinásobku základního bodového ohodnocení. Okresní soud v Ostravě rozsudkem č.j. 40 C 163/2001-42 ze dne 10. 9. 2002 přiznal stěžovateli náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 306.000,- Kč a ve zbytku požadované náhrady ve výši 663.000,- Kč žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že postupoval v souladu s úpravou obsaženou ve vyhlášce č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na základě zhodnocení skutkového stavu dospěl k závěru, že nemoc z povolání velmi výrazně snižuje kvalitu života, přihlédl k věku stěžovatele (47 let) i ke skutečnosti, že z lékařského hlediska se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Rozhodl proto tak, že za přiměřené odškodnění za ztížení společenského uplatnění lze považovat částku odpovídající osminásobku základního bodového ohodnocení. Protože zaměstnavatel dosud zaplatil dobrovolně z tohoto titulu částku 102.000,- Kč, která odpovídá dvojnásobku základního bodového ohodnocení, stanovil povinnost doplatit ještě náhradu ve výši šestinásobku základního bodového ohodnocení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č.j. 16 Co 21/2003-67 ze dne 12. 2. 2003 rozsudek soudu I. stupně v napadených částech (i v části zamítající částečně žalobu) potvrdil.Poukázal na napadené rozhodnutí, z něhož je patrno, jakými úvahami se soud I. stupně při hodnocení zjištěného skutkového stavu řídil a co jej vedlo k závěru, že žalobě vyhověl pouze částečně. Odvolací soud uvedl, že již v základním ohodnocení ztížení společenského uplatnění jsou zahrnuty prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného. Pouze pokud existují takové skutečnosti, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění, je možné aplikovat ustanovení §6 odst. 2 předmětné vyhlášky, a tedy zvýšit náhradu na dvojnásobek. V úvahu přichází ještě třetí možnost, a to přiměřené zvýšení nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky; to je možné jen zcela výjimečně v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné. Odvolací soud prohlásil, že v daném případě nebylo předchozí kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného na vysoké úrovni a mimořádné. Pokud soud I. stupně - za tohoto stavu - zvýšil náhradu za ztížení společenského uplatnění o další šestinásobek, je odvolací soud toho názoru, že rozhodl správně.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 21 Cdo 2450/2003-92 ze dne 14. 4. 2004 pro jeho nepřípustnost odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek, přestože se po věcné stránce jedná o případ mimořádného zřetele, nemá po právní stránce zásadní význam.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím, které učinily obecné soudy při aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky. Ústavní soud si je vědom mimořádně závažné životní i sociální situace stěžovatele, avšak nemůže přisvědčit jeho názoru, že postup obecných soudů je porušením jeho práva na rovnost v důstojnosti i v ostatních právech a že napadená rozhodnutí obecných soudů mají diskriminační povahu. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z tehdy platné právní úpravy §7 odst. 3 vyhlášky, která jim dává možnost, aby zvážily všechny individuální okolnosti případu a rozhodly o mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Judikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadá jako zastaralé a nevyjadřující vývoj v této oblasti, nepovažuje Ústavní soud za protiústavní ani vzhledem k současné právní úpravě a k jejímu vývoji v této oblasti. Uvedené rozhodnutí pouze příkladmo uvádí určitá kriteria, která může soud při konkrétním rozhodnutí využít. Velmi jednoznačně a jasně jsou okolnosti, k nimž obecné soudy přihlédly při svém rozhodnutí, uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, který ústavní stížností není napaden. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že skutkovému stavu plně neodpovídá formulace, kterou v souvislosti s odškodněním stěžovatele použil odvolací soud (tj., že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky .. přichází v úvahu jen ...v případech mimořádného zřetele), avšak na druhou stranu připomíná, že soud I. stupně i soud odvolací právě takové mimořádné okolnosti u stěžovatele uznaly, protože v opačném případě by nemohly rozhodovat s použitím §7 odst. 3 vyhlášky. Ústavní soud při přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, pak dospěl k závěru, že se v předmětné věci jedná toliko o aplikaci běžného práva v hranicích daných platnou právní úpravou, která do ústavněprávní roviny nezasahuje. V postupu obecných soudů konečně nelze najít ani svévoli - při využití prostoru, který jim právní úprava poskytuje -ani tzv. extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a skutkovými a právními závěry, jež z nich vyvodily, na straně druhé. Proto Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu