ECLI:CZ:US:2004:1.US.413.04
sp. zn. I. ÚS 413/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. J. C., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. 3. 2004, č. j. 29 Co 142/2004 - 57, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2004 ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), posléze k výzvě doplněnou dne 10. 8. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Výše citovaným usnesením bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 1. 2004, č . j. 7 C 2037/2001 - 50, kterým bylo zastaveno řízení pro zpětvzetí žaloby a uloženo stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníku (žalovaný D., státní podnik) náklady řízení ve výši 13.650,- Kč. Dále bylo rozhodnuto, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2.400,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že shledal napadené výroky nalézacího soudu věcně správnými, a proto je potvrdil podle §219 o. s. ř. Dále se vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele, jakož i k proběhnuvšímu řízení a rozhodnutí soudu I. stupně.
Stěžovatel ve svém podání uvádí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že soudy nepostupovaly stanoveným způsobem (dle o. s. ř. ) a neposkytly mu ústavně zaručenou ochranu jeho práv. Stěžovatel argumentuje, že odvolací soud přehlédl nesprávný postup soudce v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 2031/1999. Dále uvádí, že ani výrok o náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníku není správný, neboť přiznané náklady nepovažuje za přiměřené. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje po odstranění vad podání všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel, že výše citovaným usnesením došlo k zásahu do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Námitky stěžovatele, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o porušení výše citovaného ustanovení Listiny a Úmluvy, se zcela shodují s těmi, které již uplatnil v řízení před odvolacím soudem. Okolnost, že soud nepřisvědčil jeho tvrzením, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Ústavní soud dále dodává, že po prostudování napadeného rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z předložené kopie č. l. 48 soudního spisu sp. zn. 7 C 2037/2001 zřetelně vyplývá, že stěžovatel dne 13. 11. 2003 vzal žalobu ohledně částky 60.000,- v plném rozsahu zpět, což potvrdil svým podpisem. Pokud tedy soud nalézací řízení zastavil, postupoval tak zcela v souladu s ustanovením §96 odst. 2 o. s. ř., proti čemuž nelze nic namítat, jak odůvodnil soud odvolací ve svém rozhodnutí. S tímto názorem se plně ztotožnil Ústavní soud, který dále konstatuje, že odvolací soud se v odůvodnění dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele směřujícími proti rozhodnutí soudu I. stupně a tyto své závěry detailně zdůvodnil. Stejně tak bezvadně se odvolací soud vypořádal s argumentací stěžovatele směřující proti výroku o výši náhrady nákladů vedlejšímu účastníkovi.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv stěžovatele. Je zřejmé, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatele na jeho zrušení.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu