ECLI:CZ:US:2004:1.US.421.04
sp. zn. I. ÚS 421/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. V., zastoupené JUDr. J. K., proti postupu soudního exekutora JUDr. J. P., Ph.D. takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud přijel nález, jímž 1. vysloví, že dne 2. 6. 2004 bylo násilným vniknutím zaměstnanců exekutorského úřadu do obydlí- rodinného domu stěžovatelky a odnětím movitých věcí z domu a přilehlé garáže a jejich oddisponováním na neznámé místo porušeno její ústavně zaručené základní právo na nedotknutelnost soukromí a obydlí a právo na ochranu vlastnického práva (čl. 7 odst. 1 ve spojení s čl. 12 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a 2. p ř i k á ž e soudnímu exekutorovi JUDr. J. P., Ph.D., 1) vydat stěžovatelce do tří dnů od vykonatelnosti tohoto nálezu a) soupis movitých věcí zadržených a odvezených dne 2. 6. 2004 z rodinného domu stěžovatelky, b) veškeré v tomto soupisu uvedené movité věci, a to ve stavu a v místě, kde k jejich odnětí došlo a dále 2) zrušit všechny exekuční příkazy, vydané pod sp. zn. EX 3045/03, které směřují k exekuci na majetek stěžovatelky a na majetek ve společném jmění manželů JUDr. M. V., a J. V. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud vydal usnesení, kterým "příkaz, uvedený ad 2. tohoto petitu uloží jako předběžné opatření.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů tak, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle §75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých pravomocí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí - kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu (právům) nebo svobodě (svobodám) stěžovatele - může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné (§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Nemůže však jinému orgánu veřejné moci přikazovat, o čem a jakým způsobem má konkrétně jednat a rozhodovat.
Pokud se tedy stěžovatelka ve svém návrhu domáhala, aby Ústavní soud přikázal soudnímu exekutorovi JUDr. J. P., Ph.D. 1) vydat stěžovatelce do tří dnů od vykonatelnosti tohoto nálezu a) soupis movitých věcí zadržených a odvezených dne 2. 6. 2004 z rodinného domu stěžovatelky, b) veškeré v tomto soupisu uvedené movité věci, a to ve stavu a v místě, kde k jejich odnětí došlo a dále 2) zrušit všechny exekuční příkazy, vydané pod sp. zn. EX 3045/03, které směřují k exekuci na majetek stěžovatelky a na majetek ve společném jmění manželů JUDr. M. V. a J. V., jedná se o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný; požaduje totiž, aby Ústavní soud zavázal orgán veřejné moci konat přesně stanoveným způsobem, což je navíc (mj.) kombinováno s požadavkem, aby exekutorovi byla stanovena povinnost zrušit exekuční příkazy. S ohledem na ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu (arg. a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně. Vzhledem k tomu, že pravomoc Ústavního soudu je tedy zákonem přesně a jednoznačně vymezena, nezbývá - jak již bylo uvedeno - než konstatovat, že Ústavní soud není k činnosti, o niž stěžovatelka v ústavní stížnosti žádá, příslušný.
Z hlediska obsahu ústavní stížnosti nutno doplnit, že je zde dán i další procesní důvod, který znemožňuje věcné vyřízení návrhu. Nelze totiž přehlédnout, že platná právní úprava přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (ve znění pozdějších předpisů) umožňuje využít procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelky již na úrovni práva jednoduchého; je pak věcí správních soudů judikaturou vymezit odlišení zákonných pojmů rozhodnutí (úkonu správního orgánu) ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního a nezákonného zásahu správního orgánu dle §82 soudního řádu správního a tím i určit podmínky odlišující institut žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a žaloby o ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Jelikož řízení před správním soudem v dané věci stěžovatelka neiniciovala a podala proti tvrzenému neoprávněnému výkonu exekuce přímo ústavní stížnost, nezbývá než konstatovat, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Proto je nutné navíc považovat ústavní stížnost (vzhledem ke shora popsanému zásahu orgánu veřejné moci, který stěžovatelka napadá) za nepřípustnou (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud zde pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Shrnou-li se ještě jednou stručně důvody odmítnutí ústavní stížnosti, lze tedy zopakovat, že návrhu formulovanému stěžovatelkou nebylo možno vyhovět jednak pro nedostatek příslušnosti Ústavního soudu, jednak proto, že se stěžovatelka uváděnému zásahu orgánu veřejné moci mohla bránit podáním správní žaloby, což neučinila, resp. z obsahu shromážděných podkladů nevyplývá, že by tak byla učinila.
Za tohoto stavu nelze přirozeně vyhovět ani stěžovatelčinu návrhu na vydání předběžného opatření.
Z uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj