ECLI:CZ:US:2004:1.US.433.03
sp. zn. I. ÚS 433/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2003, čj. 10 To 326/2002 - 126, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2002, čj. 3 T 156/2001 - 102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se J. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") a Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným rozsudkem odvolací soud, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zrušil ve výroku o náhradě škody shora zmíněný rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"), odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců se zkušební dobou v trvání dvou let a k povinnosti uhradit poškozenému P. V. škodu ve výši 108 702,-- Kč. Odvolací soud, podle §259 odst. 3 trestního řádu, nově rozhodl tak, že stěžovatel je povinen nahradit poškozenému P. V. škodu ve výši 98 702,-- Kč. Se zbytkem nároku odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel dne 29. 11. 1999 v Hradci Králové převzal, na základě písemné smlouvy o pronájmu, pojízdné lešení majitele (poškozeného) P. V. Podle předmětné smlouvy je měl používat do 20. 12. 1999 za denní úhradu ve výši 600,-- Kč. Do pravomocného rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu uvedené lešení nevrátil a způsobil majiteli a poškozenému P. V. škodu ve výši 98 702,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že se nemohl trestného činu zpronevěry dopustit, protože nedošlo k naplnění objektivních znaků tohoto trestného činu. Nejvyšší soud ČR pochybil, neboť se jeho námitkami zabýval jen formálně a soustředil se pouze na posouzení subjektivní stránky trestného činu a nepřihlédl k tomu, jak se nižší soudy vypořádaly s naplněním jeho objektivní stránky. Poukázal na ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"), z něhož vyplývá, že dokud pronajímatel nepodá k soudu žalobu na vrácení najaté věci, dochází automaticky k prodlužování nájmu původně uzavřeného na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že se majitel v průběhu celého trestního řízení neobrátil na soud s žalobou na vydání věci, byl nájem ze zákona prodlužován a stěžovatel měl lešení v nájmu oprávněně. Z tohoto důvodu je vyloučen znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry - přisvojení si cizí věci. Proto je přesvědčen, že v jeho případě došlo ke kriminalizaci jednání, které je z občanskoprávního hlediska přípustné. Konflikt trestně právní a civilně právní normy měl být řešen, za použití zásady "in dubio pro reo", v jeho prospěch.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR konstatoval, že byť stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti vytýká jeho rozhodnutí určité nedostatky, není toto jeho rozhodnutí výslovně napadeno ústavní stížností a bylo tak vyňato z řízení o ústavní stížnosti. V této souvislosti Nejvyšší soud ČR poukázal na fakt, že právě jeho pravomocné rozhodnutí, jako poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, mělo být napadeno v prvé řadě.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné a k jeho závěrům nemá co podstatného dodat. Navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Stěžovatel již v hlavním líčení argumentoval ustanovením §676 odst. 2 ObčZ. Tutéž argumentaci použil také v ústavní stížnosti. Podle názoru okresního soudu §676 odst. 2 ObčZ zakotvuje nevyvratitelnou domněnku konkludentního obnovení nájemního vztahu. V daném případě tato podmínka nebyla splněna. Pronajímatel (v trestním řízení poškozený) P. V. sice do 30 dnů po skončení nájmu nepodal u soudu návrh na vydání věci, učinil však zcela jednoznačné kroky, z nichž muselo být stěžovateli zřejmé, že poškozený nemá zájem na dalším trvání nájmu a domáhá se jeho ukončení (dne 21. 2. 2000 stěžovateli sdělil, že odstupuje od nájemní smlouvy). I přesto si stěžovatel lešení ponechal, pronajímateli je nevrátil a naložil s ním nezjištěným způsobem. Obhajoba stěžovatele, že si poškozený lešení z místa jeho bydliště odvezl, byla v rámci hlavního líčení vyvrácena. Bylo prokázáno, že stěžovatel pojal úmysl pronajaté lešení si přisvojit a tento úmysl realizoval. Jakým způsobem bylo s lešením naloženo, není z hlediska ustanovení §248 odst. 1, 2 TrZ rozhodné. V tomto směru je podstatné, že stěžovatel pronajatou věc poškozenému nevrátil. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud konstatuje, že je vázán petitem, a nikoli odůvodněním ústavní stížnosti. V projednávaném případě stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušení pouze rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Proto se Ústavní soud nemohl zabývat usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 720/2003, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné přesto, že je to poslední pravomocné rozhodnutí ve věci a stěžovatel od něj odvozuje lhůtu stanovenou zákonem o Ústavním soudu pro podání ústavní stížnosti.
Po prostudování předložených podkladů Ústavní soud nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především napadá způsob hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména vypořádání se s ustanovením §676 odst. 2 ObčZ, a domáhá se, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů vztahující se ke skutkovým zjištěním. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. V této souvislosti je Ústavní soud nucen znovu opakovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Výše zmíněná porušení však z napadených rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, stejně jako z řízení, které jim předcházelo, nevyplývají.
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem a stěžovateli byla poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, vypořádal se s námitkami stěžovatele v podaném odvolání, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil.
Rovněž z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Napadená rozhodnutí o vině a trestu soudů obou stupňů jsou vyčerpávajícím, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z napadených rozsudků obecných soudů je patrno, že se také zabývaly argumentací stěžovatele poukazující na ustanovení §676 odst. 2 ObčZ. Obecné soudy zjistily, že poškozený sice nepodal k soudu žalobu o vrácení věci, ale několikrát žádal stěžovatele o vrácení lešení a dne 21. 2. 2000 od nájemní smlouvy odstoupil. Navíc pro vznik trestně právní odpovědnosti je nepodání návrhu na vydání věci nepodstatné, neboť stěžovatel byl odsouzen za trestný čin zpronevěry (přisvojil si cizí věc - lešení), a nikoli za trestný čin neoprávněného užívání cizí věci, kde by byla zkoumána oprávněnost užívání lešení. V dané věci poškozený P. V. vede proti stěžovateli i občanskoprávní řízení o úhradu dlužného nájemného, příp. vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného lešení. V tomto směru nelze opomenout, že stěžovatel se obhajoval poukazem na ustanovení §676 odst. 2 ObčZ, ale předem stanovené nájemné neplatil a současně tvrdil, že si poškozený lešení odvezl.
Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil soud prvního stupně, nezbývá než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování, jak je vyloženo výše, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů tedy nevyplývá, že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, naopak z provedeného dokazování tyto závěry o vině vyplývají.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu