ECLI:CZ:US:2004:1.US.440.04
sp. zn. I. ÚS 440/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Z. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2002 sp. zn. 51 Co 433/2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2002 sp. zn. 38 C 340/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že postupem obecných soudů bylo porušeno ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a §125 o. s. ř.
Shora citovaným rozsudkem nalézacího soudu bylo mimo jiné stěžovateli uloženo vyplatit vedlejší účastnici k vyrovnání podílů BSM 290.000,- Kč, a to do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Tento výrok nalézacího soudu byl potvrzen i shora citovaným rozsudkem soudu odvolacího. Stalo se tak přesto, že v odvolání stěžovatel navrhl, aby byla stanovena jiná částka, resp. aby odvolací soud při stanovení vyrovnání podílů nevycházel toliko ze znaleckého posudku, který ocenil nemovitost v Přelíci, okr. Kladno, která byla součástí BSM, na částku 400.000,- Kč, nýbrž domáhal se provedení důkazu jím pořízeným znaleckým posudkem, který údajně předmětnou nemovitost ocenil na částku 605.000,- Kč. Po provedení tohoto důkazu měl soud dle stěžovatele stanovit hodnotu nemovitosti průměrem obou znaleckých posudků. Stěžovatel soudům obou instancí vytýká, že odmítly přijmout jako důkaz jeho vlastní znalecký posudek a v tomto jejich postupu spatřuje zásah do práv shora uvedených. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 22 Cdo 409/2004 odmítnuto. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že brojí proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně, neboť tyto soudy odmítly přijat důkaz a vůbec se jím zabývat. Tímto postupem dle stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a §125 o. s. ř. Proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil oba v záhlaví napadené rozsudky.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda tato splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jelikož v tomto případě rozhodoval o přípustnosti dovolání sám Nejvyšší soud ČR, tj. byla jeho přípustnost závislá na uvážení tohoto soudu, je třeba ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pokládat podanou ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí za návrh učiněný včasně.
Proto Ústavní soud shledal, že podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ze setrvalé judikatury Ústavního soudu vyplývá, že při posuzování ústavní stížnosti se cítí vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoliv jejím odůvodněním. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel obecným soudům vytýká, že z důvodů shora uvedených zasáhly do jeho na spravedlivý proces tak jak je upraven v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Oproti tomu čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jehož porušení stěžovatel namítá, neobsahuje základní právo, které je způsobilé toho, aby bylo chráněno procesním prostředkem, jímž je ústavní stížnost. Tím méně §125 o. s. ř. lze chápat jako právní normu, která garantuje základní právo stěžovatele, jež by podléhalo ochraně poskytované Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud porušení těchto ustanovení nezkoumal.
Základní právo na spravedlivý proces neobsahuje právo účastníka řízení před obecnými soudy domáhat se provedení důkazu v podobě znaleckého posudku o ocenění nemovitostí za situace, kdy soud již důkaz znaleckým posudkem tohoto druhu provedl a nemá důvod pochybovat o správnosti takového znaleckého posudku. Ustanovení hlavy páté Listiny totiž garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní zásady spravedlivého soudního rozhodování podle procesních předpisů vykládaných v souladu s ústavními principy.
Namítá-li stěžovatel, že nebyl proveden důkaz jím nabízeným dalším znaleckým posudkem, aniž by zároveň rozumně vysvětlil, proč zpochybňuje správnost soudem již provedeného důkazu jiným znaleckým posudkem, nelze odmítnutí provedení takového dalšího důkazu soudem vykládat jako postup libovolný, který by vybočoval z ústavně konformně vykládaných procesních ustanovení.
Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy všech instancí postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení vedená před nimi, a tato ustanovení také ústavně konformně vyložily. Především je třeba zdůraznit, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal s tím, proč stěžovatelem nabízený důkaz neprovedl a Ústavní soud jeho zdůvodnění považuje za dostačující.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno žádné základní právo stěžovatele z komplexu práv na spravedlivý proces tak, jak jsou upravena v hlavě páté Listiny. Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh, který je zjevně neopodstatněný a mimo ústní jedníní a bez přítomnosti účastníků jej podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu