ECLI:CZ:US:2004:1.US.443.04
sp. zn. I. ÚS 443/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl 24. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. L., zastoupeného Mgr. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 2004, č. j. 20 Co 453/2002 - 376, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2004 ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že postupem Krajského soudu v Hradci Králové byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 11. 10. 2002, č. j. 10 C 141/2000 - 245, ve věci zaplacení 162.843,50 Kč. s přísl. rozhodl tak, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnice H. H.) částku 162.843,50 Kč s 7,8 % úrokem z prodlení od 16. 7. 2000 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodl, že žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalobkyni vrátit stěžovateli sejmuté prvky jeho díla spočívajícího ve zhotovení střešního pláště domu čp. 212 ve Velké Poříčí, zamítá (výrok II.), a dále rozhodl, že žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení úroku z prodlení ve výši 10,2 % od 16. 7. 2000 do zaplacení, zamítá (výrok III.). Ve výroku IV. a V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
V záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací tak, že rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího usnesení ve výroku I. a V. potvrdil (výrok I.), odvolání stěžovatele do výroku II. odmítl (výrok II.), dále změnil výrok pod bodem IV. tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení před okresním soudem částku 60.111,- Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.). V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že díky pochybení soudu nalézacího (absence poučení stěžovatele ve smyslu §119a o. s. ř. a nepředvolání stěžovatele k jednání) bylo odvolání projednáno v systému úplné apelace, tedy s připuštěním možnosti nových tvrzení a důkazů. Po doplněném dokazování však odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud potvrdil výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Náchodě, který je v rozporu s hmotným právem, když odpovědnost za vzniklou vadu díla provedeného stěžovatelem pro žalobkyni (vedlejší účastnici) přičítá stěžovateli, ačkoli vada díla dle názoru soudu (i soudních znalců) vznikla nevhodnou kombinací lepenky a šindele, kterou ovšem tehdy platné technické normy nezakazovaly a výrobce šindele předmětnou kombinaci za nesprávnou a nevhodnou neoznačil. V takovém postupu soudu spatřuje stěžovatel porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, tedy že je nucen činit, co mu zákon neukládá a je mu ukládána povinnost nikoli v mezích zákona, neboť v konkrétním případě je za vady díla odpovědný chybný návod výrobce šindele, a tudíž je dána odpovědnost za vzniklou škodu nikoli na straně stěžovatele, ale na straně výrobce použitého šindele, a to ve smyslu zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR vydal nález, kterým v záhlaví citovaný rozsudek zruší. Dále stěžovatel ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádal o odložení vykonatelnosti rozhodnutí, neboť by případný výkon rozhodnutí mohl mít pro něj závažné následky - finanční částka, kterou má dle rozsudku uhradit, je natolik vysoká, že by její jednorázové uhrazení mohlo být příčinou ukončení jeho podnikatelské činnosti.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
K námitkám stěžovatele, že soudy svým rozhodováním porušily ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na ústavní úrovni garantována právě čl. 2 odst. 3 Listiny. Právě na toto ustanovení Listiny je třeba nahlížet ze dvou úhlů. Toto ustanovení jednak představuje strukturální princip, dle kterého se může státní moc uplatňovat vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře pouze v případech, kdy jednotlivec svým jednáním porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Ovšem musí jít o zákaz legitimní (zabraňující zásahům do práv třetích osob či prosazující veřejný zájem) a zároveň zákaz proporcionální vzhledem k omezení autonomního jednání jednotlivce. Na druhé straně je v ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny zakotveno subjektivní právo jednotlivce, aby veřejná moc respektovala jeho zákonné autonomní projevy.
Stejně tak i ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, přičemž ta první doplňuje ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. zpřesňuje dopad tohoto ustanovení na individuální osoby. Druhá dimenze tohoto ustanovení představuje základní princip demokratického státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními ustanoveními, do nichž se promítají principy upravené v hlavě páté Listiny. Svými rozhodnutími ve věci neomezily autonomii vůle stěžovatele, neboť při ukládání povinnosti stěžovateli toliko aplikovaly zákonná ustanovení v souladu s ústavním pořádkem ČR. Konkrétně odvolací soud, aby odstranil procesní pochybení soudu nalézacího, projednal odvolání v plné apelaci, provedl opětovně důkaz výslechem znalce a doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem, přičemž dospěl ve věci ke shodným skutkovým i právním závěrům jako soud nalézací. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele, své závěry detailně zdůvodnil a samu okolnost, že nepřisvědčil stěžovatelově argumentaci, nelze pokládat za porušení jeho základních práv a svobod.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž o přezkum správnosti aplikace "jednoduchého" práva, k čemuž není Ústavní soud zásadně povolán. Může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel, kterážto podmínka v dané věci neexistuje. Ostatně stěžovatel měl před podáním ústavní stížnosti možnost podat mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu soudu ČR, v němž mohl uplatnit svá tvrzení obsažená v ústavní stížnosti.
Jelikož tedy Ústavní soud neshledal, že by jednáním či rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, nezbylo, než návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu