ECLI:CZ:US:2004:1.US.477.02
sp. zn. I. ÚS 477/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. H. L., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2002, čj. 30 Ca 147/2000 - 30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a předchozími daňovými rozhodnutími, specifikovanými v rozsudku krajského soudu, byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Finanční úřad v Chodově (dále jen "finanční úřad") rozhodnutími, kterými vydal dodatečné platební výměry na daň z příjmů za roky 1997 a 1998, porušil řadu ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o SpDP"). Zejména vyměřil daň podle pomůcek bez splnění zákonných podmínek pro jejich použití. Správce daně nejprve vydal platební výměry a teprve poté, až na základě podaných odvolání, začal provádět dokazování, ačkoli zákon podle stěžovatele takový postup zakazuje. Stěžovatel nesouhlasí s argumenty krajského soudu, že se daňové orgány dopustily procesních pochybení, ale na zkrácení práv stěžovatele to nemělo vliv, protože k dokazovaní došlo v rámci odvolacího řízení a stěžovatel nevyhověl výzvě k předložení důkazních prostředků v rámci odvolacího řízení. Podle stěžovatele je ustanovení §50 odst. 3 zákona o SpDP, podle kterého může odvolací orgán doplňovat a odstraňovat vady řízení, neaplikovatelné v případě, že daň byla stanovena podle pomůcek. Stěžovatel odkázal na judikaturu krajských soudů a také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 246/99, podle kterého §50 zákona o SpDP umožňuje postup odvolacího orgánu buď podle odst. 3 nebo odst. 5. Nelze však postupovat podle obou současně. Finanční ředitelství bylo povinno postupovat podle §50 odst. 5 zákona o SpDP a k postupu podle §50 odst. 3 téhož zákona nebylo vůbec oprávněno. Proto nemůže vyvozovat pro stěžovatele jakékoli nepříznivé důsledky z toho, že nepředložil, v průběhu odvolacího řízení, požadované důkazní prostředky. Stěžovatel také uvedl, že dokazovaní bylo prováděno až v řízení před odvolacím orgánem, čímž byla narušena dvojinstančnost daňového řízení.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve vyjádření uvedl, že skutečnosti, o které stěžovatel opírá tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv, uplatnil stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti, nikoli v žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Odkázal na dispoziční zásadu, která ovládala řízení podle části páté, hlavy druhé OSŘ, ve znění do 31. 12. 2002, a na obsah žalob stěžovatele. Krajský soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí správních orgánů v mezích žalobních důvodů a vzal v úvahu i vady řízení před správním orgánem prvního stupně, které posoudil jako vady, které nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu ve věci samé. Podle jeho názoru byla stěžovateli poskytnuta soudní ochrana a čl. 36 odst. 1 Listiny porušen nebyl.
Finanční ředitelství sdělilo, že ustanovení §50 odst. 3 zákona o SpDP umožňuje odvolacímu orgánu výsledky daňového řízení doplňovat a odstraňovat vady řízení, nebo tuto činnost uložit správci daně. Vzhledem k tomu, že se správce daně pochybení dopustil, finanční ředitelství mu uložilo doplnit řízení a vady odstranit. V případě stěžovatele finanční ředitelství ve skutečnosti doplňování řízení a odstraňování vad neprovádělo. To uskutečnil správce daně v řízení prvního stupně, jemuž tento postup umožňuje §48 odst. 6 zákona o SpDP. Zásada dvojinstančnosti tak byla zachována. Finanční úřad, jako odvolací orgán, poté, co byly správcem daně prvního stupně v odvolacím řízení odstraněny vady, přezkoumal ve smyslu §50 odst. 5 zákona o SpDP dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek.
Ze spisu sp. zn. 30 Ca 147/2000 Krajského soudu v Plzni bylo zjištěno, že finanční úřad vydal dodatečné platební výměry, kterými vyměřil stěžovateli daň z příjmů za roky 1997 a 1998. Proti těmto rozhodnutím se stěžovatel odvolal k finančnímu ředitelství, které jeho odvolání zamítlo. Žaloby stěžovatele proti rozhodnutím finančního ředitelství zamítl krajský soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2002, čj. 30 Ca 147/2000 - 30, jako nedůvodné. Stěžovatel v žalobách především namítal, že rozhodnutí finančního ředitelství jsou předčasná. Správce daně prvního stupně před vydáním platebních výměrů neprováděl dokazování podle zákona o SpDP a jeho rozhodnutí nejsou rozhodnutími o dani stanovené podle pomůcek ve smyslu §31 odst. 5 téhož zákona. Namítal také, že v rozporu s ustanovením §50 odst. 3 zákona o SpDP finanční ředitelství nepřezkoumalo odvolání v požadovaném rozsahu a nesprávně o něm rozhodovalo jako o rozhodnutí o dani podle pomůcek. Stěžovatel nesouhlasil s interpretací §32 odst. 10 zákona o SpDP, jak ji provedlo finanční ředitelství. Uvedl, že finanční ředitelství se účelově dopustilo záměn pojmů "vklad na účet" a "příjem". Údajně také postupovalo podle vypuštěné části ustanovení §42 zákona o SpDP.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti nutné k jejímu meritornímu projednání. V této souvislosti se nejprve zabýval stížnostním důvodem, týkajícím se aplikace ustanovení §50 zákona o SpDP. Podle stěžovatele toto ustanovení umožňuje postup odvolacího orgánu buď podle odstavce třetího, nebo podle odstavce pátého, nikoli podle obou současně.
S odkazem na princip subsidiarity, zakotvený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19., C.H.Beck, Praha 2001, str. 79], posoudil Ústavní soud tento stížností důvod jako nepřípustný, což je důvod k odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel totiž nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak vyplývá ze správní žaloby ze dne 9. 5. 2000 proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, z vyjádření stěžovatele ze dne 8. 8. 2000 a z doplnění tohoto vyjádření ze dne 6. června 2001 a konečně i z protokolu o jednání ze dne 22. 1. 2002, stěžovatel nikdy tento důvod neuvedl. Uvedený žalobní důvod stěžovatel v řízení před správním (krajským) soudem neuvedl ani v podobě formálního odkazu na rozpor uváděných ustanovení zákona o SpDP, ani v podobě jiné, tedy minimálně v podobě námitky neoprávněnosti takového postupu (bez odkazu na konkrétní ustanovení právního předpisu). Požadavek na vyčerpání procesních prostředků k ochraně práva nelze posuzovat pouze z hlediska formálního, tj. požadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale i z hlediska obsahového. To v konkrétním případě znamená, že stěžovatel měl napadnout jím tvrzené pochybení finančního ředitelství v řízení před správním soudem. Neučinil-li tak, nenaplnil podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost byla v další části shledána způsobilou přezkumu. Podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je skutečnost, že se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci, které jsou stížností napadeny, jsou způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Jako další výhrady stěžovatel uvedl, že správce daně vyměřil daň podle pomůcek bez splnění zákonných podmínek pro jejich použití a že byla porušena dvojinstančnost řízení. V daném kontextu Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31, C.H.Beck, Praha 2004, str. 327, podle něhož právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Jinými slovy, samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci samé. Žádný proces neexistuje samoúčelně, jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu (např. v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech), by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces.
Právní závěry z citovaného usnesení lze aplikovat i na přezkoumávanou věc. Správní orgány (zejména Finanční úřad v Chodově) sice porušily procesní pravidla, ovšem k zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo. Stěžovatel byl několikrát vyzván k prokázání jím tvrzených skutečností, ale předložil pouze své účetnictví. Jiné důkazní prostředky nepředložil. Prostor pro realizaci jeho subjektivních procesních práv mu tak byl nepochybně poskytnut, stěžovatel toho však ne zcela využil. Správní orgány ve svých rozhodnutích zdůvodnily, proč nemohlo být účetnictví stěžovatele použito jako důkazní prostředek (neúplnost účetnictví, vedení účetnictví v rozporu s §7 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.), a proč tedy byla daň stanovena na základě pomůcek.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl stížnost částečně jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ve zbylé části, poté, co neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v rozsahu, v jakém je stěžovatel namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu