ECLI:CZ:US:2004:1.US.48.02
sp. zn. I. ÚS 48/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. m., a.s., zastoupené JUDr. E. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 10 Ca 249/2001, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2001, č.j. 10870/120/2000, a proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku - dodatečného platebního výměru na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1996, č. 1000000035, č.j. 19484/00/102970, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, jakož i čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 10 Ca 249/2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2001, č.j. 10870/120/2000, a rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku - dodatečného platebního výměru na daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1996, č. 1000000035, č.j. 19484/00/102970.
Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti citovanému rozhodnutí Finančního úřadu ve Vimperku, jímž jí byl zvýšen základ daně o 2.061.045,- Kč a doměřena daň ve výši 374.400,- Kč. Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zrekapituloval řízení před finančními orgány, a k podstatě věci konstatoval, že stěžovatelka v roce 1996 nakoupila 10.500 kusů akcií v ceně jedné akcie za 280,- Kč, celkem za 2.940.000,- Kč, které vzápětí prodala za 1.050.000,- Kč, tedy v ceně jedné akcie za 100,- Kč. Správce daně však zjistil, že v době jejich nákupu bylo možno tyto akcie pořídit v ceně jedné akcie za 83,71 Kč, t.j. celkem za 878.955,- Kč a vyloučil proto z nákladů stěžovatelky částku 2.061.045,- Kč která podle jeho názoru nesloužila k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Správní orgán dospěl k závěru, že postupem stěžovatelky došlo ke zkrácení daňové povinnosti ve smyslu ust. §23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), neboť vzájemně korespondující důkazy jednoznačně prokazovaly, že stěžovatelka měla z uvedené transakce značné ztráty a jí získané finanční prostředky výrazně neovlivnily její celkovou finanční situaci. Soud zdůraznil, že ze všech okolností případu jednoznačně vyplynulo, že úmyslem stěžovatelky bylo docílení daňové ztráty. Stěžovatelka si musela být vědoma toho, že neodůvodněně zvyšuje náklady, jestliže obratem - sedm dní po koupi - prodává akcie téměř za třetinovou cenu, což pro ni znamená neodůvodnitelnou a výraznou daňovou ztrátu. Proto správce daně - podle názoru soudu - zcela v souladu s ust. §23 odst. 10 zákona o daních z příjmů dospěl k závěru, že se jednalo o krácení daňové povinnosti jiným způsobem, které musí jít k tíži daňového subjektu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti stručně popsala dosavadní průběh řízení a zopakovala, že cenné papíry (10.500 ks akcií), které nakoupila v ceně jedné akcie za 280,- Kč, prodala v témže roce za 100 Kč za akcii a vykázala tedy účetní (i daňovou) ztrátu ve výši 1.890.000 Kč. Rozhodnutím finančních orgánů, které zjistily, že v době nákupu bylo možno tyto akcie pořídit za 83,71 Kč, byl však základ daně zvýšen o částku 2.061.045,- Kč, která nesloužila k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Stěžovatelka je toho názoru, že základ daně nemohl být zvýšen více, než činila ztráta z jejich prodeje. Podle jejího názoru jí tak byl "úředně stanoven zisk z obchodování z cennými papíry ve výši 171.045,- Kč"; postup podle ust. §23 odst. 10 zákona o daních z příjmů má však prý své omezení, dané právě výší zjištěného zkrácení daně jiným způsobem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Skutečnost, že správní soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pokud tedy jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by byla postupem správního soudu stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Procesní postup orgánů veřejné moci, rozhodujících ve věci nevykazuje žádné znaky protiústavnosti - což ostatně ani stěžovatelka netvrdila - a ani jejich shora popsané interpretaci hmotného práva nelze podle názoru Ústavního soudu z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky nic vytknout.
Jak uvedl Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném rozhodnutí, náklady, které v daném případě převýšily výnosy z dané transakce nelze považovat za náklady, jež by byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Jelikož tyto náklady nesplňují zákonem požadovanou charakteristiku, nelze je považovat za náklady daňové s přihlédnutím ke skutečnosti, že v daňové oblasti nemůže nést podnikatelská rizika daňových subjektů stát. Daňovým výdajem není každý výdaj podnikatelského subjektu, ale pouze ten výdaj, který je definován daňovými předpisy. Pořízení akcií představuje daňový výdaj za předpokladu, že takovým výdajem není sledováno krácení daňové povinnosti. S těmito závěry je možno se ztotožnit - jak shora konstatováno - i z ústavněprávního hlediska. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka nakoupila akcie a za sedm dnů je prodala se značnou ztrátou, takže byl shledán důvod pro postup podle ust. §23 odst. 10 zákona o daních z příjmů. Výdaj na pořízení akcií nebylo možno - jak uvedeno v napadených rozhodnutích - podřadit pod výdaj daňový, neboť takovým obchodem bylo sledováno krácení daňové povinnosti. Názor stěžovatelky, že základ daně byl zvýšen o vyšší částku, než činila ztráta z prodeje akcií, je proto irelevantní. Náklad na pořízení akcií zde totiž nesloužil k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a proto z nákladů stěžovatelky byla vyloučena částka ve výši 2.061.045,- Kč. Právní interpretaci finančních orgánů a krajského soudu ostatně Ústavní soud hodnotit nemíní; je přesvědčen, že uvedená činnost v zásadě náleží obecným soudům a správním orgánům a v konkrétní souzené věci ústavněprávní roviny nedosáhla. Tolik k podstatné - a vlastně jediné -námitce stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti.
Nutno zároveň doplnit, že stěžovatelčina argumentace zůstává v podstatě pouze v rovině jednoduchého práva, takže nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Tvrdila-li stěžovatelka, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že správní soud dospěl k jinému právnímu názoru, než je její názor, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny základních práv a svobod, nezbývá, než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry správního soudu; v důsledku toho je nutno stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Posuzování pouhé legality či věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci pod pravomoc Ústavního soudu zásadně nespadá, neboť by jej posunovalo do pozice další přezkumné instance, která mu nepřísluší a příslušet nemůže.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu