ECLI:CZ:US:2004:1.US.488.04
sp. zn. I. ÚS 488/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. E. T. a 2) L. T., zastoupených JUDr. M. F., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1083/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 22 Co 125/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 23 C 350/95, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k zásahu do jejich základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítají porušení základního práva garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 a 95 Ústavy ČR.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 22 Co 125/2003, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 23 C 350/95, jímž tento soud opětovně uložil stěžovatelům povinnost zaplatit žalobcům 200.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 14. 11. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud I. stupně vycházel ze zjištění, že žalobci zaplatili v realitní kanceláři V. a p., s. r. o. stěžovatelům žalovanou částku v souvislosti s uzavřením dohody o výměně bytu. Tato dohoda nakonec nebyla uzavřena a odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu I. stupně o tom, že stěžovatelům vzniklo na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které jsou povinni vydat podle §451 Občanského zákoníku.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 1083/2003, dovolání stěžovatelů odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V dané věci bylo dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pouze z důvodů řešení zásadních právních otázek. Výhrady stěžovatelů proti rozsudkům soudů nižších instancí se však týkaly dle nich nedostatečně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení důkazů a z hlediska těchto výtek nebylo možné, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení jej důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítají-li stěžovatelé, že výše citovanými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu práv tvořících základní právo na spravedlivý proces, Ústavní soud neshledal jejich tvrzení opodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Námitky stěžovatelů, o nichž mají za to, že podporují jejich tvrzení o porušení komplexu práv na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které již stěžovatelé uplatnili v řízení před obecnými soudy, které se s těmito námitkami vypořádaly (viz rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2001, jímž byl zrušen původní rozsudek soudu I. stupně a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení tak, aby byla řádně zajištěna účast všech účastníků při ústních jednáních) a jiné námitky, které by byly řádně konkretizovány, stěžovatelé v ústavní stížnosti neuvedli.
Protože, jak shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů, resp. v řízení před nimi došlo k zásahu do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, nezbylo, než návrh stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu