ECLI:CZ:US:2004:1.US.496.04
sp. zn. I. ÚS 496/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky V. Z., zastoupené JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 236/2004-47 ze dne 12. 5. 2004 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ č.j. 7 C 2192/2003-27 ze dne 13. 1. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 236/2004-47 ze dne 12. 5. 2004 (stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti omylem uvedla datum 13. 1. 2004), jímž byl potvrzen rovněž napadený rozsudek Okresního soudu Praha - západ č.j. 7 C 2192/2003-27 ze dne 13. 1. 2004 (stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti omylem uvedla datum 12. 5. 2004), kterým byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 15.303,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozsudky bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly ústavně konformním způsobem, tj. v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Soudy obou stupňů prý hodnotily důkazy jednostranně a skutková zjištění obou soudů neodpovídají provedeným důkazům. Soudy obou stupňů dále nebraly při hodnocení důkazů v úvahu skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, tj. zejména zvyklost mezi účastníky, pokud jde o placení za dodané zboží; platební morálka stěžovatelky prý byla absolutní. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala stěžovatelka dále v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s její námitkou, že otisk razítka na sporné faktuře není otiskem jejího razítka a že spornou fakturu vůbec neobdržela. K podpoře uvedených námitek pak stěžovatelka uvedla podrobný věcný popis podstaty sporu a jeho hodnocení ze svého pohledu. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že při porovnání listin s razítkem a podpisem, jejichž autentičnost nebyla popírána, a listin bez podpisu s razítkem, nebylo porovnáváno pouze znění nápisů na razítkách; protože však jde o razítko skládané, "vykazuje soubor individuálních znaků (rozestupy, sklony), které umožnily detailnější porovnání se závěrem, že mezi razítky je shoda". Současně krajský soud sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní soud Praha - západ se nevyjádřil.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 C 2192/2003 Okresního soudu Praha - západ. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o zaplacení částky 15.303,- Kč s příslušenstvím (původně byl podán návrh na vydání platebního rozkazu). Okresní soud Praha - západ platebním rozkazem č.j. 1 Ro 290/2003-10 ze dne 29. 9. 2003 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Proti platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odpor a současně se vyjádřila k žalobě samé. Okresní soud Praha - západ rozsudkem č.j. 7 C 2192/2003-27 ze dne 13. 1. 2004 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 15.303,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku dovodil, že sporná smlouva o dodávce drogistického zboží byla uzavřena stejným způsobem jako bylo mezi účastníky obvyklé. Mezi účastníky probíhal obchodní styk po dobu několika let, jednotlivé kupní smlouvy byly uzavírány obvykle tak, že stěžovatelka přebírala zboží přímo dodané do její prodejny prodejcem žalobce, převzetí zboží a přijetí návrhu žalobce na uzavření smlouvy podle podmínek uvedených ve faktuře potvrzovala otiskem razítka, někdy s připojením podpisu, jindy bez podpisu. Razítko použité na sporné faktuře je totožné jako v jiných obchodních případech, kdy stěžovatelka zboží řádně zaplatila. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela se žalobcem kupní smlouvu i ve sporném případě, neboť na fakturu otiskla své razítko. Soud I. stupně vzal za prokázáno, že žalobce zboží ve sporném případě dodal, neboť otiskem razítka bylo vždy potvrzeno nejen uzavření smlouvy, ale i předání zboží.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 29 Co 236/2004-47 ze dne 12. 5. 2004 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně se s předmětnou věcí vypořádal věcně správně a že vystihl danou problematiku způsobem zcela vyčerpávajícím. Prvý soud vyložil, které skutečnosti vzal při svém rozhodování za prokázány, o která opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu. Dále se odvolací soud zabýval námitkami stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně. Uvedl, že soud I. stupně jednání řádně připravil, vyslechl navrženého svědka Urbana a ve věci se vyjádřil i jednatel žalobce. Výslech žalované její právní zástupce nenavrhl, ačkoliv účastníci byli řádně poučení podle §119a o.s.ř. Odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, jaká byla praxe mezi účastníky řízení při dodávání zboží; faktura s otiskem razítka v konkrétním souzeném případě pak nepochybně prokazuje, že zboží bylo skutečně prodejcem doručeno a otiskem razítka na faktuře stěžovatelka potvrdila nejen převzetí zboží, ale souhlasila i s platebními podmínkami, které zahrnují její splatnost a výši kupní ceny. Porovnáním listinných důkazů pak má odvolací soud za prokázáno, že otisk razítka žalované na sporné listině je totožný s otiskem razítka na jiných listinách, které stěžovatelka nezpochybnila.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy a se závěry, které z nich byly vyvozeny. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že proces hodnocení důkazů je oblastí, která zásadně spadá do pravomoci obecných soudů. Při tomto procesu jsou obecné soudy ovládány zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak vyplývá z ustanovení §132 o.s.ř. Pokud obecné soudy postupují v souladu s touto zásadou a hodnotí každý důkaz jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech a svoje závěry řádně v rozhodnutí uvedou a odůvodní, nepřísluší zásadně Ústavnímu soudu, aby do tohoto procesu zasahoval.
V předmětné věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s výše uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů. V jejich postupu nelze shledat ani svévoli, ani extrémní rozpor - ve smyslu známé judikatury - mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry. Obecné soudy se zabývaly všemi provedenými důkazy a v odůvodnění rozhodnutí řádně a srozumitelně uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a z jakého důvodu. Pokud stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nevyrovnaly s její obranou, že otisk razítka na sporné faktuře není otiskem jejího razítka, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se touto otázkou zabývaly a zejména pak odvolací soud jí věnoval dostatečnou pozornost. Současně z provedeného dokazování vyplynulo, že existence faktury jen s otiskem razítka nebyla zcela výjimečnou situací a v obchodních vztazích mezi účastníky řízení se vyskytovala. Ústavní soud v této souvislosti v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že sám neúspěch ve věci - zde vzhledem k odlišnému hodnocení důkazů účastníkem řízení - není přirozeně důvodem, z něhož by bylo možné dovozovat úspěch v řízení o podané ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává, porušeno nebylo.
Vzhledem k tomu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu