ECLI:CZ:US:2004:1.US.509.04
sp. zn. I. ÚS 509/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci J. K., zastoupeného Mgr. F. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 5 To 213/2003, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 28. 2. 2003 sp. zn. 3 T 77/2002 a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8, spočívajícím v průtazích při předkládání dovolání ze dne 29. 8. 2003 Nejvyššímu soudu ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 18. 8. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a domáhal se též ochrany proti jinému zásahu veřejné moci, spočívajícím v průtazích obvodního soudu při předkládání dovolání dovolacímu soudu ve věci, v níž byl pravomocně uznán vinným spácháním trestného činu pomluvy (§206 odst. 1 tr. zák.), za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře tří set hodin. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutími obvodního a městského soudu bylo zasaženo do jeho petičního práva zaručeného čl. 18 odst. 1 Listiny a porušen byl i čl. 3 odst. 3 Listiny, který stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Stěžovatel se domáhal přednostního projednání své věci.
Vědom si nesplnění povinnosti vyčerpat opravné prostředky, které jsou v jeho dispozici, stěžovatel žádal, aby Ústavní soud rozhodl o přípustnosti ústavní stížnosti, na základě aplikace ust. §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nejsou vyčerpány všechny opravné prostředky, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Ústavní soud dne 24. 8. 2004 dotazem u Nejvyššího soudu zjistil, že dovolání stěžovatele bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 18. 6. 2004 a je vedeno pod spisovou značkou 7 Tdo 726/04. Ve věci je nařízeno veřejné zasedání na den 1. září 2004. Účastníci řízení byli obesláni dne 12. 8. 2004 a právnímu zástupci stěžovatele bylo oznámení soudu doručeno dne 19. 8. 2004. U stěžovatele nebylo doručení dosud vykázáno.
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce až tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se též realizuje v konkrétní podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Z principu povinnosti k ústavně konformnímu výkladu vyplývá, že základní práva a svobody jsou ochránitelná nejen v řízení o ústavní stížnosti, ale především v řízeních před obecnými soudy (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
Z výše uvedeného vyplývá, že i ust. §75 odst. 2 b) zákona, prolamující zásadu subsidiarity, musí Ústavní soud aplikovat na základě restriktivního výkladu a způsobem, který nezvýhodňuje některou skupinu stěžovatelů. K takovému zvýhodnění by nepochybně došlo, pokud by Ústavní soud jako hrozící újmu bez dalšího považoval např. hrozící přeměnu trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody, v důsledku nerespektování pravomocného rozhodnutí, jímž soud využil dobrodiní zákona a uložil alternativní trest. Stěžovatel však hrozící újmu blíže nekonkretizoval. V předmětné věci nepochybně došlo k průtahům při předkládání dovolání, avšak Ústavní soud tyto průtahy neposoudil jako značné, když nemohl opomenout, že dovolací soud den po podání ústavní stížnosti prostřednictvím právního zástupce uvědomil stěžovatele o tom, že jeho věc bude veřejně projednána dne 1. 9. 2004, tedy osm dní po dnešním rozhodnutí Ústavního soudu. Z těchto důvodů neshledal Ústavní soud naplnění podmínek umožňujících aplikaci ust. §75 odst. 2 písm. b) zákona. Tento závěr nemohla zvrátit argumentace stěžovatele, který stručně shrnuto tvrdil, že restriktivní výklad předmětného ustanovení není na místě, protože v situacích upravených ust. §75 odst. 2 písm. b) zákona dochází současně ke dvěma zásahům, jednak jsou zásahem samotné průtahy a jednak není odstraněn zásah do práva, jehož ochrana je předmětem ústavní stížnosti.
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 24. srpna 2004
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj