ECLI:CZ:US:2004:1.US.530.03
sp. zn. I. ÚS 530/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o návrhu stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. K. H., advokátkou, proti postupu Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci konkurzního řízení úpadce Z. B., a.s., a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 1. 10. 2003, označeným jako ústavní stížnost, doplněným podáním ze dne 17. 12. 2003, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v konkurzním řízení ve věci úpadce Z. B., a.s., vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 45 K 77/99, aby nařídil tomuto soudu postoupit ihned spisový materiál konkurzního řízení ve věci úpadce Z. B., a.s., vedený pod sp. zn. 45 K 77/99 Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 45 K 77/99 (pozn.: kterým uvedený soud zprostil stěžovatele funkce správce konkurzní podstaty a do funkce jmenoval I. S.), aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pokračovat bez zbytečného odkladu v konkurzním řízení ve věci úpadce Z. B., a.s., vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 45 K 22/2003 a aby zároveň zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003, jímž byl konkurz na majetek společnosti Z. B., a.s. a za správce konkurzní podstaty úpadce ustanoven stěžovatel.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
Ve smyslu ust. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci buď zruší, nebo, jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu v takovém porušování pokračovat a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
V petitu návrhu, kterým je Ústavní soud na rozdíl od odůvodnění stížnosti vázán, stěžovatel požaduje, aby - jak je výše uvedeno - Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně pokračovat v konkurzním řízení, nařídil tomuto soudu postoupit ihned spisový materiál konkurzního řízení Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2003, přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pokračovat bez zbytečného odkladu v konkurzním řízení a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003. V doplnění návrhu na zahájení řízení ze dne 17. 12. 2003 totiž stěžovatel doslova navrhl, aby "Ústavní soud vydal nález v intencích petitu ústavní stížnosti ze dne 1. 10. 2003" a současně tento petit "doplnil o další jeho bod a to z důvodu, že je toho názoru, že spolu petity souvisejí, a sice aby usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003, zrušil".
Ústavní soud, jak je již shora uvedeno, se ve své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence, především Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (zejména srov. čl. 87 Ústavy České republiky a část druhou citovaného zákona). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti tedy platí, že může vydat pouze takové rozhodnutí, ke kterému je oprávněn a že nesmí své kompetence překračovat. Z předmětného návrhu na zahájení řízení je však zjevné, že stěžovatel uplatňuje tvrzené nároky, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný. Stěžovatel by mohl maximálně žádat, aby Ústavní soud - pokud by dospěl k závěru o protiústavním postupu příslušného orgánu veřejné moci - zakázal tomuto orgánu pokračovat v porušování jeho základních práv a přikázal mu, aby, pokud by to bylo možné, obnovil stav před porušením. Stěžovatel však navrhuje, aby obecným soudům (Krajskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Ústí nad Labem), v jejichž jednání spatřuje tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci", byla uložena povinnost konat určitým způsobem, což je navíc kombinováno (smíšeno) s požadavkem kasačního rozhodnutí (se žádostí zrušit výše citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem); výslovně tedy - v souvislosti s tímto návrhem na kasaci- navrhuje stanovit uvedeným obecným soudům zároveň povinnost, aby přesně popsaným způsobem konaly. Takovou pravomocí však, jak výše objasněno, Ústavní soud nedisponuje.
Návrh zrušit usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 33 Cm 153/2003, je navíc z formálního hlediska nepřípustný, jelikož proti tomuto rozhodnutí bylo možné - jak uvedeno i v poučení - podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. V době podání ústavní stížnosti tak zjevně nedošlo k vyčerpání veškerých procesních prostředků ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pro úplnost je nutno z obecného hlediska připomenout, že ústavní stížnost nelze chápat jako opravný prostředek "sui generis" proti jakémukoliv postupu či rozhodnutí, se kterým není účastník řízení spokojen, resp. o kterém se subjektivně domnívá, že porušuje jeho ústavně zaručená práva. Právě tak nelze chápat Ústavní soud jako orgán, oprávněný zasahovat do jakéhokoli probíhajícího řízení před různými orgány veřejné moci v České republice. V tom se odráží mj. zásada subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů. Ústavní soud je povinen korigovat nezávažnější excesy, zasahující do ústavněprávní roviny a není oprávněn vstupovat do kterékoli fáze řízení před jinými orgány, určovat jeho průběh či jej perfekcionosticky předělávat. Ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nesmí být úkolem pouze Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud může zasahovat - při splnění veškerých formálních náležitostí ústavní stížnosti - jako "ultima ratio", pokud výjimečně dojde k situaci, že všechny ostatní orgány veřejné moci v plnění shora uvedené povinnosti selžou.
Z uvedeného důvodu byl návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut, aniž se Ústavní soud zabýval jeho dalšími formálními a obsahovými nedostatky, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2004
JUDr. Vojen Güttler
soudce Ústavního soudu