ECLI:CZ:US:2004:1.US.533.03
sp. zn. I. ÚS 533/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. R. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 183/2003-30 ze dne 1. 7. 2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 9 C 1768/2002-15 ze dne 28. 2. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 183/2003-30 ze dne 1. 7. 2003, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně č.j. 9 C 1768/2002-15 ze dne 28. 2. 2003, kterým jako rozsudkem pro uznání byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům (vedlejším účastníkům) částku 4.243,70 Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého práva na soudní ochranu odůvodňuje stěžovatel následovně:
Stěžovateli byl doručen platební rozkaz na výše uvedenou částku dne 10. 1. 2003, spolu s nímž mu měla být doručena i žaloba. Proti platebnímu rozkazu stěžovatel podal včas odpor, který však neodůvodnil. Stěžovatel udělil plnou moc právnímu zástupci, který obdržel usnesení č.j. 9 C 1768/2002-11 ze dne 15. 1. 2003, jímž mu bylo uloženo, aby se ve stanovené lhůtě 35 dnů k věci samé vyjádřil. Obecné soudy vzaly "za shodné", že se stěžovatel k žalobě nevyjádřil, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil. Stěžovatel však popírá, že by byla mu spolu s platebním rozkazem dne 10. 1. 2003 doručena i žaloba, která prý nebyla doručena ani jeho právnímu zástupci spolu s usnesením, ukládajícím povinnost se k věci vyjádřit. Stěžovatel tvrdí, že mu postupem soudu, který mu nedoručil žalobu, byla odňata možnost se k věci vyjádřit. Dále stěžovatel uvedl, že uznání nároku je dispozitivním procesním úkonem, kterým procesní strana uznává svůj závazek formou vědomého a výslovného projevu vůle, neboť tento úkon je ve výlučné dispozici žalovaného a nelze ho tedy fingovat. Postupem obecných soudů byla stěžovateli odňata možnost této dispozice. Dále stěžovatel namítal, že mu odvolací soud odepřel soudní ochranu i tím, že dne 2. 6. 2003 požádal jeho právní zástupce o odročení jednání nařízeného na den 1. 7. 2003 z důvodu čerpání dovolené, což však krajský soud neučinil. Stěžovatel proto navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal k ústavní stížnosti své vyjádření Krajský soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah spisu sp. zn. 9 C 1768/2002 Okresního soudu v Kolíně.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal rovněž Okresní soud v Kolíně. Uvedl, že podle jeho názoru stěžovatel vlastním zaviněním nechal marně uplynout stanovenou lhůtu k vyjádření, čímž došlo k fikci uznání nároku podle §114b odst. 5 o.s.ř., neboť o tomto následku byl stěžovatel v usnesení poučen. Soud I. stupně proto vydal dne 28. 2. 2003 rozsudek pro uznání. Teprve poté, zcela v rozporu s obsahem spisu, začal stěžovatel v odvolání tvrdit, že mu nebyla doručena žaloba, byť do té doby nic takového neuváděl, třebaže to ve smyslu usnesení č.j. 9 C 1768/2002-11 ze dne 15. 1. 2003 bylo jeho povinností. Účelovost takového tvrzení je evidentní a odvolací soud se s tímto tvrzením v rozsudku vypořádal. Situace, v níž se stěžovatel ocitl a jíž se chce pomocí stížnosti vyhnout, byla způsobena "výlučně jeho pochybením, nikoliv nepravdivým a účelovým tvrzením, že mu nebyla doručena žaloba". Současně soud I. stupně sdělil, že souhlasí s tím, aby bylo jednáno a rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 9 C 1768/2002 vedený u Okresního soudu v Kolíně. Z něho zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 4.243,70 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Ve věci rozhodl Okresní soud v Kolíně platebním rozkazem č.j. 9 C 1768/2002-7 ze dne 31. 12. 2002. Platební rozkaz byl stěžovateli doručen do vlastních rukou dne 10. 1. 2003 podle dodejky s modrým pruhem, na níž byl uveden obsah doručované zásilky výslovně takto:
"9 C 1768/2002-7 PR + žaloba" (č.l.7). Zásilka byla stěžovatelem řádně převzata a podepsána. Soudu I. stupně byl dne 14. 1. 2003 doručen stěžovatelem, zastoupeným právním zástupcem, blanketní odpor a založena plná moc pro právního zástupce Mgr. R. B. Usnesením č.j. 9 C 1768/2002-11 ze dne 15. 1. 2003 vyzval soud I. stupně stěžovatele, aby se ve lhůtě 35 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena dne 10. 1. 2003. Současně byl stěžovatel podrobně poučen, jakým způsobem se má k věci vyjádřit, a byl vyzván, pokud nemůže ve stanovené lhůtě písemné vyjádření podat, aby před uplynutím stanovené lhůty sdělil soudu, jaký vážný důvod mu v tom brání. Současně byl poučen o tom, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Soud v takovém případě ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.). Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele Mgr. B. soudní doručovatelkou dne 16. 1. 2003 (č.l.12). Vyjádření k žalobě ve spise obsaženo není. Dne 28. 2. 2003 vyhlásil soud I. stupně rozsudek pro uznání. Tímto rozsudkem č.j. 9 C 1768/2002-15 ze dne 28. 2. 2003 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 4.243,70 Kč s příslušenstvím a povinnost uhradit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 6.300,- Kč. V odůvodnění tohoto rozsudku soud I. stupně uvedl, že ve věci rozhodl nejdříve výše uvedeným platebním rozkazem, že včas podaný odpor nebyl vůbec odůvodněn, a proto soud usnesením podle §114b odst. 1 o.s.ř. uložil stěžovateli povinnost, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil k žalobě doručené dne 10. 1. 2003; stěžovatel byl řádně a podrobně poučen (srov. výše). Uvedené usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele do vlastních rukou. Stěžovatel ve stanovené lhůtě svou povinnost nesplnil, písemně se ve věci samé k žalobě nevyjádřil a ani nesdělil ve stanovené lhůtě soudu, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání; na usnesení vůbec nereagoval. Soud I. stupně měl tedy za
to, že podle §114b odst. 5 o.s.ř. stěžovatel nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Rozhodl proto podle §153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání (aniž by nařizoval jednání - §153a odst. 4 o.s.ř.), kterým žalobě ve věci samé v plném rozsahu vyhověl. Rozhodnutí obsahovalo řádné poučení o opravném prostředku jak obecně, tak i ve vztahu k rozsudku pro uznání. Tento rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatele Mgr. R. B. soudní doručovatelkou dne 31. 3. 2003.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku dne 2. 4. 2003 blanketní odvolání, které odůvodnil v podání, doručeném soudu dne 16. 4. 2003. V odvolání namítal, že mu nebyla doručena žaloba a že nebyla doručena ani jeho právnímu zástupci, který převzal případ až 11. 1. 2003. Dále stěžovatel namítal, že mu byla odňata možnost vyjádřit se k věci právě proto, že mu nebyla doručena žaloba. Konečně prohlásil, že uznání nároku je dispozitivním procesním úkonem žalovaného, který nelze "fingovat". Navrhl, aby byl citovaný rozsudek okresního soudu zrušen.
Právní zástupce stěžovatele podáním ze dne 2. 6. 2003, doručeným Krajskému soudu v Praze dne 3. 6. 2003, požádal o odročení jednání nařízeného na 1. 7. 2003 z důvodu čerpání dovolené. Odvolací soud usnesením ze dne 3. 6. 2003 rozhodl, že jednání nebude odročeno. O odvolání rozhodl rozsudkem č.j. 23 Co 183/2003-30 ze dne 1. 7. 2003 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vytýká obecným soudům, že mu odňaly přístup k soudu a že mu tak znemožnily chránit svoje práva. Tento závěr v podstatě zakládá na tvrzení, že mu soud I. stupně nedoručil žalobu. Ze spisu, jak je výše uvedeno, však vyplývá, že soud doručoval spolu s platebním rozkazem i žalobu dodejkou "s modrým pruhem", a že žalovaný stěžovatel zásilku převzal a podepsal. V platebním rozkazu byl poučen o tom, že se má k věci samé vyjádřit, popřípadě soudu sdělit, že mu v tomto vyjádření brání závažné překážky. Takovou závažnou překážkou, která brání věcnému vyjádření, by bylo přirozeně i nedoručení žaloby, neboť teprve z ní by žalovaný mohl zjistit, jaké nároky jsou vůči němu uplatňovány, jaké důkazy jsou navrhovány a mohl by si tak připravit potřebnou obranu. Navíc Ústavní soud připomíná, že den po doručení platebního rozkazu stěžovatel udělil plnou moc advokátovi ke svému právnímu zastupování. Pokud právní zástupce sám nepožadoval od stěžovatele žalobu, doručovanou s platebním rozkazem, pak nejpozději při doručení citovaného usnesení č.j. 9 C 1768/2002-11 ze dne 15. 1. 2003 (výzva k vyjádření), které mu bylo doručeno dne 16. 1. 2003, musel zjistit, že se nemá k čemu věcně vyjádřit, protože ani jeho klient, ani on -údajně - žalobu k dispozici nemají. Jak již Ústavní soud konstatoval, nedoručení žaloby je závažnou překážkou, která brání ve vyjádření ve věci samé; pokud ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. soudu tuto skutečnost nesdělil, má se za to, že žalobou uplatňovaný návrh uznává. Jak vyplývá ze spisu, stěžovatel (jeho právní zástupce) byl o takovém důsledku své nečinnosti řádně poučen a měl možnost včas aktivně konat tak, aby mohl své námitky proti žalované náhradě škody uplatnit.
Lze tedy shrnout, že obecný soud I. stupně postupoval v souladu s platnou právní úpravou, stěžovatele o všech potřebných krocích i o jejich právních důsledcích řádně a včas poučoval. Za této situace nelze jeho postup považovat za protiústavní a bránící stěžovateli v přístupu k soudu. Byl to stěžovatel sám, který svou nečinností způsobil, že nemohl řádně své zájmy před soudem hájit.
Je zajisté pravda, že uznání nároku, jak uvádí stěžovatel, je dispozitivním právním úkonem. Avšak právo zná a využívá i instituty právní domněnky. V ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. je zakotvena právní domněnka, podle níž se předpokládá uznání žalobou uplatněného nároku, pokud se žalovaný za podmínek stanovených v tomto předpisu nevyjádří ani nesdělí, jak vážný důvod mu v tom brání. Vzhledem k nečinnosti stěžovatele, jak je uvedeno výše, se v jeho případě tato právní domněnka uplatnila, a proto soud I. stupně rozsudkem pro uznání právem rozhodl.
Ústavní soud se konečně zabýval námitkou stěžovatele, že krajský soud neodročil jednání na žádost právního zástupce stěžovatele, který v době, kdy bylo nařízeno jednání, čerpal dovolenou. K této námitce Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že na odročení jednání není právní nárok. Ve smyslu §211 o.s.ř. platí pro odvolací řízení přiměřeně ustanovení o řízení před soudem I. stupně, tedy včetně §119 o.s.ř., který stanoví, kdy může být odročeno jednání. Pokud odvolací soud žádosti o odročení jednání z důvodu čerpání dovolené právního zástupce nevyhověl a rozhodl usnesením ze dne 3. 6. 2003, že se jednání odročovat nebude, nelze v tomto postupu spatřovat protiústavnost. Bylo věcí stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, aby si k účasti u odvolacího soudu včas zajistil právní zastoupení substituční.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavní soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda senátu