ECLI:CZ:US:2004:1.US.555.02
sp. zn. I. ÚS 555/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti O. B., právně zastoupeného JUDr. K. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2002, č. j. 1 A 753/2002-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo zastaveno řízení o jím podané žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 25. 2. 2002, č. j. OAM-981/AŘ-2001, s tvrzením, že jeho vydáním došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu daného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon") a proto mohl Ústavní soud posoudit stížnost z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vrchní soud nepostupoval správně, pokud na základě zjištěného nedostatku povinného právního zastoupení, jediným přípisem vyzval stěžovatele k zajištění právního zastoupení a zároveň mu k tomu určil lhůtu. Podle tehdy platného znění občanského soudního řádu platného do 31. 12. 2002 (dále jen "o. s. ř.") měl soud poté, co nebyla splněna výzva, učinit jiná vhodná opatření (§250 odst. 2 ve spojení s §104 odst. 2 o. s. ř.). Měl tedy dalším usnesením doručovaným do vlastních rukou stěžovatele rozhodnout, že se nevyhovuje stěžovatelově žádosti o ustanovení advokáta (spojené s žalobou) pro nedoložení příslušných listin, s tím že nesplní-li stěžovatel v samostatné lhůtě podmínku právního zastoupení, řízení zastaví. Stěžovatel tvrdil, že neúspěšná soudní výzva, na základě které bylo řízení zastaveno, mu nebyla doručena, a že jí nevyhověl nikoli z vlastní viny, k čemuž navrhoval důkaz výslechem poštovní doručovatelky.
Ústavní soud si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 A 753/2002, ze kterého vyplývá, že tento soud usnesením ze dne 12. 6. 2002 (1 A 753/2002-15) zastavil řízení o stěžovatelem podané žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra, protože stěžovatel nevyhověl výzvě obsažené v usnesení ze dne 30. 4. 2002, aby ve lhůtě 15 dnů doložil své majetkové, výdělkové a rodinné poměry, pro rozhodnutí soudu o jeho žádosti o ustanovení advokáta. Tuto výzvu soud předal poště k doručení na adresu, kterou stěžovatel uvedl ve své žalobě. Dne 15. 5. 2002 nebyl stěžovatel na této adrese zastižen, písemnost byla uložena na poště a dne 30. 5. 2002 byla odeslána zpět vrchnímu soudu, aniž by si ji stěžovatel vyzvedl. Tyto údaje vyplývají z doručenky založené na č. l. 13. Účinky doručení nastaly dle ust. §46 odst. 4 a 5 o. s. ř. v pondělí 27. 5. 2002. Patnáctidenní lhůta pro splnění povinností uložených v usnesení soudu marně uplynula v úterý 11. 6. 2002. Stěžovatel proto nesplnil podmínku povinného právního zastoupení a soud řízení zastavil (§250d odst. 3 o. s. ř.). Toto usnesení stěžovatel převzal na adrese uvedené v žalobě.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. J. N., která především uvedla, že vrchní soud vychází z toho, že podle oznámení pošty byl při doručování výzvy zachován postup podle ust. §46 odst. 4 o. s. ř. Ke stěžovatelově námitce, že soud neodstraňoval nedostatek podmínek v souladu s ust. §104 o. s. ř. předsedkyně senátu uvedla, že z ust. §250a odst. 2 o. s. ř. nevyplývá, že soud, poté co neúspěšně postupuje podle tohoto ustanovení, má ještě opakovat postup podle ust. §104 odst. 2 o. s. ř., protože ust. §250a odst.2 je ustanovením speciálním.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Předmětem ústavní stížnosti bylo dotčení stěžovatelových základních práv postupem vrchního soudu, který, podle stěžovatele protiústavně a v rozporu s pravidly spravedlivého procesu, zastavil řízení o jím podané žalobě. Ústavní soud konstatuje, že reagoval-li soud na žalobu jediným přípisem, nelze v tom spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, když Ústavní soud na základě argumentace obsažené v ústavní stížnosti nenalezl výkladovou cestu, ze které by vyplynulo, že vrchní soud byl povinen učinit dvě samostatné výzvy, jak požadoval stěžovatel. Nutno zde přihlížet i ke konstrukci azylového řízení, z níž vyplývá prospěch azylantů z případného prodlužování řízení o jejich opravných prostředcích (musí tedy počítat s tím, že orgány veřejné moci budou usilovat o co nejkratší azylové řízení). Z podané žaloby vyplývá, že byla podávána se znalostí procesní úpravy a tedy s vědomostí stěžovatele o nutnosti být zastoupen v řízení, které zahájil svou žalobou. Přitom z občanského soudního řádu vyplývá, že ustanovování advokáta soudem je v civilním řízením opatřením výjimečným a že připadá v úvahu pouze tehdy, když jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§30 odst. 1 ve spoj. s ust. §138 o.s. ř.). Avšak stěžovatelova žádost, v jinak pečlivě argumentované žalobě, je velmi strohá-stěžovatel bez jakéhokoli dalšího odůvodňování požádal o "ustanovení právního zástupce". Tímto postupem se tedy vědomě vystavil nebezpečí, že řízení bude zastaveno, což je z hlediska Ústavního soudu, který ustáleně vychází ze zásady "vigilantibus iura" podstatná okolnost. Postupoval-li soud následně podle ustanovení občanského soudního řádu o doručování a vyvodil-li z tohoto postupu zákonem předvídané důsledky, nelze mu z hlediska práva na spravedlivý proces takový postup vytknout.
Tvrzené porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebylo zjištěno. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 24. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu