ECLI:CZ:US:2004:1.US.556.01
sp. zn. I. ÚS 556/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. L., právně zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 8. 2001, č.j. 28 Cdo 1295/2001-244 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2001, č.j. 10 Co 43/2001-234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradě škody za ztrátu na důchodu s tvrzením, že jimi byla zasažena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), stejně jako práva garantovaná čl. 6 odst,. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 a 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále též "Pakt"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ačkoli bylo v řízení před soudy spolehlivě prokázáno, že v důsledku nezákonné vazby došlo k poškození zdraví, jež mělo za následek ztrátu na výdělku a důchodu, obecné soudy dospěly k závěru, že jeho nárok přesahuje rámec vymezený rehabilitačními předpisy. Tento názor však podle stěžovatele postrádá zákonnou oporu, když zákon č. 119/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 nestanoví výčty možných odškodnění taxativně. Navíc existence speciálního předpisu nevylučuje přiznání nároku dle předpisu obecného. Přitom stěžovatel se od samého počátku domáhal odškodnění s oporou v ust. §447a občanského zákoníku. V této souvislosti upozornil na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 281/97. Rozsudky obecných soudů podle stěžovatele došlo k porušení práva na náhradu škody zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny, když bylo v rozporu s platným předpisem odepřeno právo na náhradu škody, která vznikla nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem právního předchůdce České republiky.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech sp.zn. 11 C 23/93, z něhož zjistil, že Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2001, č.j. 10 Co 43/2001-234, s odvoláním na právní názor, který ve věci stěžovatele vydal Nejvyšší soud ČR dne 30. 11. 20001, č.j. 28 Cdo 2221/2000-226 a kterým se ostatně řídil i Krajský soud v Plzni v rozhodnutí, které stěžovatel napadl dovoláním. Podle tohoto právního názoru, stručně shrnuto, ačkoli zákon č. 119/1990 Sb. neobsahuje enumerativní výčet odškodňovacích titulů, z účelu, koncepce a konečně i z preambule zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyplývá, že jsou odškodňovány pouze některé a nikoli všechny křivdy, ke kterým došlo v období totalitního režimu řízeného Komunistickou stranou Československa. Veden tímto závazným právním názorem, musel krajský soud nárok stěžovatele zamítnout. Nejvyšší soud ČR následně na svém stanovisku setrval.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 1295/2001-244 a vyjádřil názor, že z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá okolnost porušení ústavně právních předpisů. Vyjádřil se i Krajský soud v Plzni, který vyjádřil názor, že jím vydané rozhodnutí nezasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele. A vyjádřila se i vedlejší účastnice, Česká republika, jednající Ministerstvem vnitra, které vyjádřilo přesvědčení o přednosti speciálních rehabilitačních předpisů, před obecnou úpravou občanského zákoníku. Ministerstvo sdělilo, že stěžovateli již byla, v souladu s ust. §17 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve spojení s ust. §23 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, poskytnuta náhrada počátkem roku 1994. Ministerstvu proto nepřísluší poskytnout odškodnění podle ust. §447 a) občanského zákoníku, protože to neumožňuje zákon č. 87/1991 Sb. a ministerstvo by vyplacením náhrady porušilo ust. §§20 a 21 zákona č. 2/1969 Sb. Ministerstvo zpochybnilo tvrzení žalobce, že příčinná souvislost mezi internací a poškozením zdraví nebyla zjištěna. Stěžovateli byl hned druhý den po zatčení zjištěn plicní katar a byl již od počátku internace vážně poškozen. Ze znaleckých posudků vyplývá, že příčinnou souvislost mezi újmou a odškodněním nelze dovodit. V doplnění svého vyjádření ministerstvo upřesnilo, že stěžovatel strávil v táboře nucené práce dobu od 3. 11. 1949 do 21. 11. 1949, avšak 4. 11. 1949 (tedy den po přijetí) u něj lékař konstatoval nezpůsobilost k přijetí a proto byl propuštěn. Podle zákona č. 87/1991 Sb., byl stěžovatel odškodněn částkou 552,- Kč, když z celkové částky 1.678,- Kč, která mu byla odečtena částka 1.126, která mu byla vyplacena v roce 1969 na základě zákona č. 72/1968 Sb.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nebyl odškodněn, ačkoli mu Listina, Úmluva a Pakt zaručují náhradu škody za újmu utrpěnou v důsledku protiprávního postupu státu. V posuzovaném případě nelze z hlediska ústavnosti dospět k závěru, že by byl namístě výklad přesahující meze odškodnění předvídané zákonem č. 87/1991 Sb., jako zvláštním předpisem, vydaným právě za účelem zmírnění některých křivd, vzniklých v rozhodném období. Jakkoli může takový závěr vyhlížet jako nepřiměřeně tvrdý vůči stěžovateli, který byl poškozen totalitními praktikami, nelze odhlížet od skutečnosti, že po obnově státního zřízení respektujícího lidská práva, mohlo být přistoupeno k náhradě jen některých škod, které vznikly v době nesvobody. Limity byly dány jak reálnými hospodářskými možnostmi státu, tak nutností co nejvíce zjednodušit odškodňovací řízení. Proto byla zvolena cesta paušálních náhrad za určitá poškození, u nichž výraznou roli hrála symbolická dimenze tohoto aktu. V daném případě nedospěl Ústavní soud k závěru, že by obecné soudy zvoleným výkladem aplikovaných právních předpisů zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces, resp. do práva na náhradu škody způsobené nesprávným, či. nezákonným postupem státu. Tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu sp.zn. I. ÚS 281/97 (srov. in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, nález č. 9, nebo www.judikatura .cz), jehož se dovolával stěžovatel. V tomto rozhodnutí Ústavní soud, v souladu s principem hodnotové diskontinuity, konstatoval neúčinnost překážky věci rozhodnuté ve vztahu k odškodňovacímu řízení, které proběhlo v roce 1977 tak, že nárok poškozeného byl zamítnut.
V průběhu řízení vyšlo najevo, že stěžovatel zemřel a jeho právní nástupkyní je podle usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 11. 2003, sp.zn. 30 D 214/2003, závětní dědička Z. H. Práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhal, mohla dle své povahy založit procesní nástupnictví dědičky, proto Ústavní soud mohl v řízení pokračovat se Z. H. (§107 odst. 2 občanského soudního řádu), která však nebyla právně zastoupena. Vzhledem k výše uvedenému právnímu posouzení, však Ústavní soud neshledal účelným vyzývat ji k odstranění vady návrhu spočívající v neexistenci právního zastoupení.
Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 4. května 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu