ECLI:CZ:US:2004:1.US.559.03
sp. zn. I. ÚS 559/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V. Y., zastoupeného JUDr. Z. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 6 Tdo 780/2003, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 8 To 179/02, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 46 T 9/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se V. V. Y. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 8 To 179/02, neboť bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Odvolací soud shora uvedeným usnesením, podle §258 odst. 1 písm. f) odst. 2 TrŘ, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 46 T 9/2002, ve výroku o náhradě škody Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR. Zmíněným rozsudkem soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným pod bodem I. výroku trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"); pod bodem II. výroku dvojnásobným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 TrZ, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ; pod bodem III. výroku trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 TrZ; a pod bodem IV. výroku trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 TrZ byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit společně a nerozdílně s obviněným P. K. poškozenému M. Ž. částku 23 000,-- Kč. Poškození R. B., V. Č. r., O. p. M. a Z. p. M. v. Č., byli odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 TrZ, který měl spáchat dne 13. 8. 2001 v Praze na zástavce MHD, kde měl požadovat po poškozeném V. T. vydání peněz. Tento požadavek měl stěžovatel zdůraznit hrozbou použití nelegálně držené zbraně ráže 9 mm Br. a výstřely do vzduchu. Odvolací soud svým usnesením zrušil výrok soudu prvního stupně, jímž byla Z. p. M. v. Č. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle závěru odvolacího soudu se tato pojišťovna připojila k trestnímu řízení vedenému proti stěžovateli a spoluobviněnému P. K. zřejmě omylem. Nárok pojišťovny se vztahoval k ošetření zranění Z. U., který však v dané věci nevystupoval jako poškozený, a ani proti jednomu z obžalovaných nebylo v této věci vedeno trestní stíhání pro způsobení újmy na zdraví Z. U. Proto nemělo být o nároku této pojišťovny soudem prvního stupně vůbec rozhodováno, neboť pojišťovna neměla v dané trestní věci postavení poškozeného.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že se stěžovatel trestného činu vraždy, uvedeného pod bodem I. výroku, dopustil tím, že v noci 12. 8. 2001, v Praze 10, z bezprostřední blízkosti vystřelil po předchozí hádce z nelegálně držené pistole ráže 9 mm Br. na poškozeného O. K., a způsobil mu průstřel hlavy se vstřelem v levé spánkové krajině a výstřelem v pravé spánkové temenní krajině s mnohočetným rozlámáním lebky a střelným zraněním mozku. Tomuto zranění poškozený podlehl. Dvojnásobného trestného činu loupeže (bod II. výroku) se stěžovatel dopustil společně s obviněným P. K. jednak tím, že dne 13. 7. 2001 v době od 01.15 hod. do 01.20 hod., v Litvínově, v herně K+Ž, požadovali pod hrozbou použití nelegálně držené zbraně - pistole ráže 6,35 mm Br., italské výroby, výr. č. D 84994, vydání peněz. Tuto hrozbu stěžovatel zdůraznil výstřely do vzduchu a úderem pistolí do hlavy poškozeného D. S. Poté se zmocnili mobilního telefonu N. v hodnotě nejméně 3 000,-- Kč a nejméně 20 000,-- Kč na hotovosti, ke škodě majitele herny poškozeného M. Ž. Krátce po opuštění herny K. požadovali, opět pod hrozbou použití stejné nelegálně držené zbraně, vydání peněz po poškozeném A. K. Svoji hrozbu zdůraznil obviněný P. K. přiložením zbraně ke spánku poškozeného a stěžovatel úderem pěstí do druhého spánku poškozeného. Poté se zmocnili peněženky poškozeného, obsahující jeho osobní doklady, karty G. v hodnotě 20 000,-- Kč a 7 000,-- Kč v hotovosti. Trestný čin nedovoleného ozbrojování popsaný pod bodem III. výroku spáchal stěžovatel tím, že v blíže nezjištěnou dobu mezi 28. 4. až 13. 8. 2001 na různých místech v České republice držel a nosil blíže nezjištěnou pistoli ráže 9 mm Br. a pistoli ráže 6,35 mm Br., italské výroby, výr. č. D 84994. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí (bod IV. výroku) se stěžovatel dopustil tím, že v období od 29. 6. 2001 do 13. 8. 2001 se zdržoval v České republice, ač mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 2 T 256/2000, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest vyhoštění na dobu pěti let. Trest počal plynout dnem 29. 6. 2001.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že jeho právo na spravedlivý proces porušil soud tím, že opřel svůj výrok o vině jen o nepřímé důkazy (výpověď znalce, který prohlásil, že průběh střelného kanálu neodpovídá postavení stěžovatele k poškozenému, které bylo znázorněno při rekonstrukci provedené na základě jeho výpovědi; znalecké posudky z oboru psychiatrie, které mají, podle názoru stěžovatele, charakter pouhých pravděpodobností), které byly odvozeny od způsobu jeho obhajoby. Nebyl dodržen základní předpoklad, že nepřímé důkazy ve svém souhrnu musí tvořit logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, z níž lze odvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Podle stěžovatele nebylo v průběhu trestního řízení nade vší pochybnost prokázáno, že úmyslně usmrtil poškozeného. Nebyl předložen žádný přímý důkaz, nevypovídal žádný očitý svědek, nebyla předložena střelná zbraň, žádný důkaz o subjektivní stránce tohoto činu, ani prokázána existence příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a smrtí poškozeného, čímž zůstaly pochybnosti pro úmysl a soud měl postupovat podle zásady in dubio pro reo. V této souvislosti poukázal na jednotlivá sdělení obvinění, která neobsahují subjektivní stránky jednotlivých trestných činů, z čehož dovodil, že nikdy nenastaly účinky podle §2 odst. 1 TrŘ ve spojení s §160 odst. 1 TrŘ. Navíc v jednotlivých sděleních obvinění je uváděn pod různými příjmeními, z nichž žádné neodpovídá příjmení, které je uvedeno v rozhodnutích obecných soudů, což je také v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 věty druhé TrŘ. Na závěr vytkl usnesení odvolacího soudu, že v rozporu s ustanovením §256 TrŘ neobsahuje výslovný výrok, jak bylo rozhodnuto o podaném odvolání.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal v plném rozsahu na argumentaci uvedenou v jeho usnesení o dovolání.
Vrchní soud v Praze obecně konstatoval, že není vyloučeno uznat pachatele vinným na základě nepřímých důkazů, jestliže tyto důkazy tvoří takový řetězec, že jiný závěr, než závěr o vině, je vyloučen. Námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, jsou námitkami, jimiž se dostatečně oba soudy již zabývaly. K námitkám stěžovatele, týkajícím se nepřesností v uvádění jeho příjmení, uvedl, že se jedná zřejmě o odlišný přepis jména stěžovatele z azbuky do latinky. K údajné absenci subjektivních stránek jednotlivých trestných činů ve sdělení obvinění obecně poznamenal, že obvinění se sděluje pro skutek tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že v hlavním líčení stěžovatel fakticky odkazoval na své výpovědi učiněné v přípravném řízení. Ve vztahu k trestnému činu vraždy soud, při svých závěrech o vině stěžovatele, nevycházel pouze z výpovědi stěžovatele v přípravném řízení a znalce z odvětví soudního lékařství, jak je uvedeno v ústavní stížnosti. Stěžovatel, ačkoli k tomuto skutku nevypovídal, nijak nezpochybnil, že byl v rozhodné době v bytě s poškozeným O. K. sám a že na poškozeného vystřelil. Jak je patrno z rozsudku, soud pro svůj závěr o úmyslu stěžovatele usmrtit poškozeného považoval za rozhodující místo na hlavě poškozeného, do kterého bylo vystřeleno, vzdálenost, ze které bylo vystřeleno a vodorovný průběh střelného kanálu při rozdílné výšce stěžovatele a poškozeného. Další nepřímé důkazy, o které se soud opíral, jsou podrobněji rozvedeny na stranách 5 - 8 písemného odůvodnění rozsudku, na který pro stručnost odkázal. Ke sdělení obvinění soud uvedl, že k uvádění různých příjmení došlo tím, že orgány činné v trestním řízení měly v přípravném řízení k dispozici doklady stěžovatele, které byly psány v azbuce. Až v průběhu přípravného řízení došlo ke sjednocení transkripce jména stěžovatele do českého jazyka (latinky). O totožnosti stěžovatele, jako pachatele, nevznikly žádné pochybnosti a stěžovatel v řízení před soudem nijak nenamítal, že by proti němu nebylo řádně zahájeno trestní řízení. K popisu skutku ve sdělení obvinění uvedl, že musí být popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Podstatné jsou místo a čas spáchání skutku, osoba pachatele, popis jeho jednání a následek tohoto jednání. Totožnost skutků, o kterých bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, se skutky, pro které bylo stěžovateli sděleno obvinění a byla na něj podána obžaloba, je v tomto řízení zachována. Navíc sdělení obvinění ze dne 17. 10. 2001 subjektivní stránku obsahuje a skutky popsané ve sdělení obvinění ze dne 13. 8. 2001 a ze dne 7. 11. 2001 jsou popsány tak, že jejich spáchání nedbalostním jednáním je vyloučeno. Tvrzení stěžovatele hodnotí jako neopodstatněné.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Tato porušení však z napadených rozhodnutí obecných soudů, stejně jako z řízení, které jim předcházelo, nevyplývají. Také hodnocení provedených důkazů, jakož i zjišťování skutkového stavu nezbytného pro rozhodnutí v trestním řízení, je činností zásadně prováděnou soudci obecných soudů. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především napadá způsob hodnocení důkazů obecnými soudy, tvrdí, že nepřímé důkazy netvoří uzavřenou soustavu, z níž by bylo možno odvodit jen jediný závěr o jeho vině a domáhá se, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů vztahující se zejména ke skutkovým zjištěním trestného činu vraždy. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu, jak je uvedeno shora, nepřísluší.
Tvrzení stěžovatele, týkající se nepřímých důkazů, neodpovídá skutečnosti. V daném případě nepřímé důkazy (výslechy svědků, znalecké posudky a další listinné důkazy) tvoří nepřerušený řetězec, z něhož logicky vyplývá závěr o vině stěžovatele. Navíc sám stěžovatel uvedl, že na poškozeného vystřelil, ale tvrdil, že se jednalo o náhodný výstřel. Jeho obhajoba byla vyvrácena právě znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství. Znalec při hlavním líčení konstatoval, že "(...) poškozený byl zastřelen ranou, která mířila do levého spánku ze vzdálenosti několika centimetrů. Obžalovaný Y. (stěžovatel) tedy nemohl v době výstřelu stát proti poškozenému čelem, tak jak znázornil při rekonstrukci, na hlavu poškozeného mířil z boku (...), poškozený O. K. měřil 185 cm a obžalovaný Y. 170 cm (...), vstřel i výstřel se nacházel ve spánkové krajině hlavy poškozeného, průběh střelného kanálu byl tedy vodorovný. K výstřelu nemohlo dojít tak, jak to popsal a znázornil při rekonstrukci obžalovaný Y.. Střelný kanál neprobíhá zespoda nahoru, k výstřelu tedy nemohlo dojít v okamžiku, kdy se obžalovaný Y. narovnával poté, co se shýbnul pro pistoli ležící na zemi a přitom zespoda narazil do předpažených rukou poškozeného (...)." V této souvislosti nelze obecným soudům vytýkat, a považovat za potlačení práva na obhajobu, jak tvrdí stěžovatel, že v rámci zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností postupovaly v souladu s trestním řádem a zjišťovaly jak skutečnosti svědčící v neprospěch či prospěch stěžovatele, tak se také vypořádaly s obhajobou stěžovatele.
Rovněž námitky proti sdělení obvinění (jinak uváděné příjmení než jak je uvedeno v rozhodnutích obecných soudů) lze chápat jako snahu stěžovatele o změnu výsledku trestního řízení ve svůj prospěch, neboť toto tvrzení uplatnil až dovolacím řízení a následně v ústavní stížnosti. V průběhu trestního řízení před soudem sdělení obvinění nenapadl. Je sice pravdou, že v jednotlivých sděleních obvinění je uváděno příjmení stěžovatele jinak, než jak je uváděno v rozhodnutích obecných soudů, ale z data narození a místa bydliště je nesporné, že se jedná o stěžovatele. O totožnosti osoby nelze mít jakékoli pochyby. Předmětná sdělení obvinění rovněž splňují náležitosti stanovené v ustanovení §160 odst. 1 TrŘ, ve znění účinném do 1. 1. 2002.
Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil soud prvního stupně, nezbývá než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování, jak je vyloženo výše, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů tedy nevyplývá, že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, naopak tyto závěry o vině vyplývají z provedeného dokazování.
K tvrzení stěžovatele, že v usnesení odvolacího soudu chybí výrok, kterým bylo rozhodnuto o podaném odvolání, Ústavní soud konstatuje, s odkazem na princip subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), že se jedná o nové tvrzení, tzv. nova, které stěžovatel mohl vznést, ale nevznesl, v předchozím řízení. V daném případě měl stěžovatel námitku chybějícího výroku v usnesení odvolacího soudu uplatnit v dovolání jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) TrŘ. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání však vyplývá, že stěžovatel nevyužil zákonné možnosti a tuto námitku v dovolání neuplatnil, neboť dovolání podal pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) TrŘ. V této souvislosti je vhodné doplnit, že tvrzení, jež mohla být uplatněna v předchozím řízení o dovolání, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem. Z pohledu zákonných podmínek stanovených v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakládá uvedená skutečnost v této části nepřípustnost ústavní stížnosti [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze systematického řazení citovaného článku v Ústavě ČR je zřejmé, že garantuje, spolu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, zásadní principy soudní moci a neupravuje ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V tomto smyslu nepodléhají uvedená ustanovení kontrole Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu