ECLI:CZ:US:2004:1.US.57.04
sp. zn. I. ÚS 57/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 3. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 57/04 ve věci ústavní stížnosti K. T. proti usnesení Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1870/2003, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 5. 2003 sp. zn. 39 Co 21/2003, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 21. 8. 2002 sp. zn. 13 C 547/98, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti obchodní společnosti D., s. r. o., o zaplacení peněžité částky s příslušenstvím
1. Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 21/2003-119 ze dne 26. 5. 2003 se odmítá.
2. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 1870/2003-139 ze dne 26. 11. 2003 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1870/2003-139 ze dne 26. 11. 2003, jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 21/2003-119 ze dne 26. 5. 2003. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 547/98-87 ze dne 21. 8. 2002, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti obchodní společnosti D., s. r. o., o zaplacení částky 1 543 082 Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého vlastnického práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel je spolu s J. a M. T. spoluvlastníkem nemovitostí, a to každý jednou třetinou, jak bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 15 C 151/98 a potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 472/2002. "Rozhodná" část nemovitosti byla dne 4. 5. 1994 pronajata firmě D., s. r. o., která převáděla nájemné pravidelně čtvrtletně všem třem spoluvlastníkům shodně ve výši 1/3 z celkové dohodnuté výše nájemného. Nájemné bylo dohodou ze dne 17. 12. 1996 zvýšeno, platby zvýšeného nájemného probíhaly stejným způsobem. Koncem roku 1996 začal stěžovatel na popud nájemce s ostatními spoluvlastníky projednávat pronájem doplňující části nemovitosti nájemci. Přestože stěžovatel pronájem doplňující části nemovitosti iniciativně projednával sám s nájemcem a přesvědčoval spoluvlastníky o výhodnosti pronájmu celé nemovitosti, nájemce bez jeho vědomí uzavřel dne 4. 6. 1997 nájemní smlouvu na "doplňující část" nemovitosti pouze s oběma dalšími spoluvlastníky. Nájemce odmítá "realizovat za doplňkovou část nemovitosti přímou platbu nájemného stěžovateli za jeho majetkový podíl" tak, jak to realizoval podle smlouvy o pronájmu ze dne 4. 5. 1994 a jejího dodatku ze dne 17. 12. 1996. Nájemce bude platit podle nájemní smlouvy v prvém roce pronájmu nájemné ve výši 800 000 Kč ročně. Z tohoto nájemného si spoluvlastníci ponechají nájemné ve výši 700 000 Kč (což je na jednoho z nich 350.000,- Kč) a stěžovateli jako spoluvlastníkovi jedné ideální třetiny převedou pouze částku 100 000- Kč. Zatím však žádné nájemné na stěžovatelův účet převedeno nebylo. Stěžovatel se proto domnívá, že jeho dovolání bylo důvodné a že předchozími rozhodnutími soudů bylo porušeno jeho vlastnické právo. Dále tvrdí, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, protože postupoval podle nesprávné právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá. Stěžovatel uvádí, že pokud je vlastníkem jedné ideální třetiny předmětné nemovitosti, pak má právo na to, aby bral požitky z pronajaté nemovitosti odpovídající jeho zákonnému podílu, a měl tedy od žalované firmy obdržet přímo částku odpovídající jeho podílu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud. Uvedl, že z porovnání obsahu ústavní stížnosti, odvolání i dovolání podaných v této věci se naznačuje, že stěžovatel fakticky reprodukuje své námitky, které již uplatnil před soudy obou stupňů a následně pak v dovolacím řízení. K těmto námitkám soudy obou stupňů náležitě přihlédly. Obsahově se tak zdá být důvodný závěr, že stěžovateli jde o faktický meritorní přezkum rozhodnutí. Dále se Nejvyšší soud vyjádřil k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti. Procesně byl v předmětné věci dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Za této situace zákon umožňuje dovolací přezkum pouze tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku zásadního významu. O takový případ se však v předmětné věci nejednalo. Z povahy uplatněného dovolacího důvodu pak bylo vyloučeno, aby dovolací soud přezkoumával správnost, resp. úplnost skutkových zjištění, na nichž soudy obou stupňů své rozhodnutí založily. Nejvyšší soud dále konstatoval, že odvolací soud věc posoudil správně, své rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnil a vypořádal se se všemi námitkami, které stěžovatel v řízení uplatnil. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla posouzena jako nepřípustná, případně neopodstatněná.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Městský soud v Praze. Uvedl, že setrvává na svých právních závěrech vyslovených v napadeném rozsudku a neshledává důvod od nich ustupovat. V odůvodnění svého rozsudku se prý vypořádal se všemi pro rozhodnutí významnými skutečnostmi a je z něho zřejmé, proč stěžovateli jím požadovaná částka nemohla být přiznána z titulu nájemného (podílu na něm) či z titulu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení. Dále Městský soud v Praze popřel názor stěžovatele, že týž má právo požadovat přímo od žalované firmy částku odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 574/98 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Z něho zjistil, že se stěžovatel původně žalobou domáhal, aby soud určil žalované firmě povinnost uhradit mu částku 111 194,- Kč s příslušenstvím jako doplatek na nájemném za doplňující dodatečně pronajatou část nemovitosti. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl rozsudkem č. j. 13 C 574/98-33 ze dne 13. 11. 2000 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že nájemní smlouva ze dne 4. 6. 1997 na doplňující část nemovitosti byla uzavřena mezi žalovanou firmou a dvěma bratry stěžovatele. Jedná se o platný právní úkon, při kterém bylo rozhodováno o hospodaření se společnou věcí, a menšinový vlastník (stěžovatel) je jím vázán. V této smlouvě se žalovaná firma zavázala hradit nájemné bratrům stěžovatele, kteří se pak zavázali hradit příslušnou část svému bratrovi - stěžovateli. Za této právní situace soud prvního stupně žalobu zamítl jako nedůvodnou pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalované firmy. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 39 Co 152/01-56 ze dne 26. 10. 2001 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že soud I. stupně rozhodl pouze o původním žalobním návrhu, aniž rozhodl o navrhované změně žaloby.
Soud prvního stupně nejdříve usnesením č. j. 13 C 574/98-59 ze dne 21. 3. 2002 připustil změnu žaloby tak, že žalovaná firma je povinna zaplatit stěžovateli částku 716 146 Kč s příslušenstvím. Ve věci samé soud prvního stupně rozsudkem č. j. 13 C 574/98-87 ze dne 21. 8. 2002 tuto žalobu zamítl se stejným odůvodněním jako v citovaném předchozím rozsudku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 39 Co 21/2003-119 ze dne 26. 5. 2003 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně věc posoudil řádně, jestliže dovodil, že bratři stěžovatele jako spoluvlastníci dvou třetin nemovitosti byli oprávněni uzavřít smlouvu o nájmu doplňující části nemovitosti; souhlas menšinového spoluvlastníka se k platnému rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí nevyžaduje. Dále odvolací soud uvedl, že žádné ustanovení nebrání tomu, aby bylo uzavřeno více nájemních smluv o určitých částech jedné nemovitosti, a proto není správný názor stěžovatele, že o jedné nemovitosti musí být uzavřena jedna smlouva. Pokud jde o placení nájemného, podle smlouvy bylo sjednáno jeho placení za doplňující část nemovitosti bratrům stěžovatele (pronajímatelům), takže žalovaná strana není povinna hradit nájemné (jeho část) stěžovateli. Dále se odvolací soud zabýval posouzením otázky, zda by bylo možné požadovanou částku přiznat eventuálně z titulu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení, a dovodil, že pro takové posouzení nejsou splněny zákonné podmínky. Žalobce svůj požadavek takto skutkově neoznačil a ani netvrdil, že by žalovaná porušila svoji právní povinnost. Bezdůvodné obohacení pak žalované nevzniklo, neboť nemovitost užívala podle platné smlouvy a za užívání platila majetkový ekvivalent.
Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 1870/2003-139 ze dne 26. 11. 2003 dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že podle §243c odst. 2 o. s. ř. není třeba je odůvodňovat.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva vlastnického, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel podle argumentace obsažené v ústavní stížnosti napadá především rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 21/2003-119 ze dne 26. 5. 2003, jemuž vytýká, že věc nesprávně posoudil a že aplikoval nesprávná ustanovení zákona. Jádrem námitky vůči tomuto rozhodnutí je tedy nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy (odvolací i soud I. stupně) zhodnotily učiněná skutková zjištění a jaké skutkové a právní závěry z nich vyvodily. Ve vztahu k této námitce Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná toliko o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud potvrdil, že prvý soud všechny provedené důkazy řádně posoudil a že i zjištění skutkového stavu je úplné. Provedené důkazy byly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů náležitě zhodnoceny, a to každý jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, a obecné soudy z nich vyvodily odpovídající skutkové závěry, na něž pak aplikovaly odpovídající právní předpisy. Ústavní soud není v souladu se svou ustálenou judikaturou oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů, pokud je tento proces v souladu s uvedenou zásadou prováděn. Zasáhnout do procesu hodnocení důkazů by mohl pouze tehdy, jestliže by dospěl k závěru, že soudy hodnotily důkazy v rozporu s ústavními procesními principy, případně že v předmětné věci lze konstatovat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry; taková situace však v předmětné věci nenastala. Co se pak týče právního posouzení věci, je argumentace obecných soudů logická a přesvědčivá, takže je zřejmé, že nejde ani v tomto směru o rozhodnutí svévolné, což by zakládalo důvod k tomu, aby Ústavní soud zasáhl.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze k porušení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny zjevně nedošlo. Proto ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel však napadl ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1870/2003-139 ze dne 26. 11. 2003 a tvrdil, že jeho dovolání bylo důvodné. Ústavní soud ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež není odůvodněno - jako je tomu v tomto případě - v zásadě judikuje tak, že taková usnesení Nejvyššího soudu ruší, protože - se zřetelem na možnost jejich přezkoumatelnosti - je nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Důvody, pro které Ústavní soud ruší neodůvodněná usnesení Nejvyššího soudu, byť byla přijata před účinností rozhodnutí Ústavního soudu, kterým bylo příslušné ustanovení o. s. ř. (§243c odst. 2) zrušeno, jsou blíže specifikovány např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/03 ze dne 23. 6. 2004, eventuálně v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 599/03 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 33, nález č. 82; svazek 34, nález č. 105]. Ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. bylo zrušeno nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 15), který byl vyhlášen pod č. 153/2004 Sb. a nabyl účinnosti dne 7. 4. 2004.
V předmětné věci je však situace specifická. V citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/03 ze dne 23. 6. 2004 bylo ústavní stížností napadeno pouze neodůvodněné rozhodnutí Nejvyššího soudu a předchozí rozhodnutí obecných soudu napadena nebyla. Ve druhém citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 599/03 byla sice kromě usnesení Nejvyššího soudu napadena i předchozí rozhodnutí obecných soudů; porušení chráněného základního práva bylo však konstatováno nejen v rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale i v rozhodnutích soudu prvního stupně i soudu odvolacího. V nyní posuzované věci stěžovatel sice kromě usnesení Nejvyššího soudu napadl i rozsudek odvolacího soudu, leč Ústavní soud dovodil - jak je uvedeno výše - že vůči němu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť výklad běžného práva odvolacím soudem nevybočil z mezí ústavnosti. Za této situace by bylo zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu pro nedostatek jeho odůvodnění rozhodnutím nepřípustně formalistickým, jež by na ústavně konformním rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo nic změnit.
Proto Ústavní soud i ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1870/2003-139 ze dne 26. 11. 2003 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.