ECLI:CZ:US:2004:1.US.571.01
sp. zn. I. ÚS 571/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. P. O., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2001, čj. 5 Co 558/2001 - 124, a Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 10. 2000, čj. 6 C 241/99 - 91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včasnou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2001, čj. 5 Co 558/2001 - 124, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 10. 2000, čj. 6 C 241/99 - 91. Tímto rozsudkem uložil okresní soud žalovanému J. K. povinnost zaplatit stěžovatelce 17 000,-- Kč a žalobu stěžovatelky na zaplacení dalších 29 000,-- Kč zamítl.
Současně s ústavní stížnosti podala stěžovatelka proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, čj. 25 Cdo 1659/2001 - 138, odmítnuto pro nepřípustnost.
Stěžovatelka napadla rozsudky soudů obou stupňů ústavní stížností s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že soudy vycházely z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a věc nesprávně právně posoudily, což spatřuje stěžovatelka v jejich hodnocení zastřeleného koně, i v závěrech o jejím spoluzavinění. Stěžovatelka požadovala po žalovaném, který omylem zastřelil jejího koně, náhradu škody ve výši 46 000,-- Kč. Zastřelený kůň byl v době svého usmrcení plemenným hřebcem, a proto měl být takto ohodnocen. Stěžovatelka tvrdí, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s rozdílnými znaleckými posudky a vycházely pouze ze znaleckého posudku znalce ing. M. ustanoveného soudem, přestože tento posudek trpěl vadami. Pokud oba soudy vycházely při stanovení výše škody pouze z tohoto znaleckého posudku, aniž se vypořádaly s jeho zjevnými vnitřními rozpory a rozpory tohoto posudku ve vztahu k posudku znalce ing. R., vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, který měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle stěžovatelky je rovněž neudržitelný závěr soudů o její spoluvině na vzniku škody. Nenašla žádný právní předpis, který by zakazoval volné pobíhání koní. Proto se tím, že její kůň volně pobíhal, nedopustila ničeho protiprávního. Neexistuje ani příčinná souvislost mezi skutečností, že její kůň volně pobíhal a byl zastřelen žalovaným, který jej údajně zaměnil za divočáka. Ze strany stěžovatelky tedy nebyly naplněny podmínky ani protiprávnosti, ani příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vznikem škody. Pokud oba soudy vycházely ze závěru, že se stěžovatelka podílela na vzniku škody tím, že její kůň před zastřelením volně pobíhal, jde o nesprávný právní závěr, který měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") k námitce stěžovatelky ohledně ceny předmětného koně uvedl, že vycházel ze správného závěru okresního soudu, podle kterého pouze v případě posudku soudního znalce ing. M. byla cena zjištěna řádným znaleckým posudkem podle §127 OSŘ. Posudek ing. R., i když byl vypracován soudním znalcem, je pouze listinou ve smyslu §129 OSŘ, kterou v řízení předložila stěžovatelka. Proto okresní soud nepovažoval tento posudek za věrohodný. Znalec ustanovený soudem naopak jasně a logicky zdůvodnil, proč hodnotu koně stanovil v jiné výši než výši, která byla uvedena v předložené listině. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů okresním soudem ztotožnil. Stejně tak se ztotožnil s jeho závěrem v otázce spoluviny stěžovatelky, která byla za koně odpovědná. I když zákon konkrétně neupravuje, jakým způsobem se má chovat vlastník hospodářského zvířete (koně) při péči o něj, zejména zda může volně pobíhat či nikoliv, neznamená to, že by vlastník v tomto směru nebyl omezen vůbec. Odvolací soud ve svém rozsudku poukázal na ustanovení §415 ObčZ, který stanoví povinnost předcházet škodám. Stěžovatelka tuto povinnost porušila, proto je za vzniklou škodu spoluodpovědná.
Z rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 10. 2000, čj. 6 C 241/99 -91, Ústavní soud zjistil, že tímto rozsudkem byla uložena žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce 17 000,-- Kč a zamítnuta její žaloba na zaplacení dalších 29 000,-- Kč. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že v řízení nebylo sporu o tom, že žalovaný způsobil stěžovatelce škodu. Spornou byla výše způsobené škody - tedy hodnota zastřeleného koně. Stěžovatelka tvrdila, že zastřelený kůň měl hodnotu 46 000,-- Kč, jak stanovil ve svém posudku znalec ing. L. R., který hodnotil koně podle dostupných podkladů jako plemenného hřebce. Dále koně hodnotil i znalec ing. J. P., který dospěl k závěru, že zastřelený kůň není totožný s huculským plemenným hřebcem a je pouze užitkovým koněm s hodnotou 10 000,-- Kč. Okresní soud zjišťoval hodnotu zastřeleného koně provedením důkazu znaleckým posudkem znalce ing. M. M. Ten koně posoudil nikoliv jako plemenného hřebce, ale jako užitkového koně huculského plemene. V řízení však bylo prokázáno, že kůň byl v době zastřelení plemenným hřebcem s oprávněním k plemenitbě. Na základě tohoto zjištění znalec ing. M. doplnil při ústním jednání svůj znalecký posudek tak, že určil tržní hodnotu koně na 20 000,-- Kč. Vycházel při tom z toho, že byl hodnocen podle exteriéru 6,3 body a neměl výkonnostní zkoušky. Závěry doplněného znaleckého posudku ing. M. M. korespondují s dalšími skutečnostmi, prokázanými v řízení, zejména se svědeckými výpověďmi svědků ing. J. P., V. H. a J. P. Okresní soud vzal znalecký posudek ing. M. za přesvědčivý a objektivní, právě s přihlédnutím k dalším skutkovým zjištěním a vycházel z něj při určení výše škody. Neměl žádné pochybnosti o odbornosti znalce ing. M. M.. Naopak znalec ing. L. R. mohl být, při zpracovávání znaleckého posudku, do jisté míry ovlivněn stěžovatelkou a jejím vylíčením vlastností koně, daným silným citovým vztahem stěžovatelky ke koni. Soud rovněž řešil otázku spoluzavinění poškozené stěžovatelky. Chovatelka J. B., která o koně stěžovatelky pečovala, nezabezpečila koně tak, aby mu zamezila v útěcích a ve volném pohybu po okolí. Tím se podílela částečně na vzniku škody a soud vyjádřil tuto míru spoluzavinění na vzniku škody částkou 3 000,-- Kč.
Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2001, čj. 5 Co 558/2001 - 124, bylo zjištěno, že rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění odkázal na skutkové i právní závěry okresního soudu. Bylo nepochybně zjištěno, že žalovaný způsobil stěžovatelce škodu zastřelením jejího koně. Spoluvina stěžovatelky přichází v úvahu tak, jak vyložil okresní soud. Nelze přijmout výklad stěžovatelky, podle kterého neexistuje žádný právní předpis, který by zakazoval volné pobíhání koní a který by dával myslivcům právo volně pobíhající koně střílet. Podle §415 ObčZ je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a životním prostředí. J. B., která se o koně stěžovatelky měla starat, neučinila taková opatření, která by mu zamezila v útěcích a volném pohybu. Správně proto byla vyjádřena spoluvina na straně stěžovatelky prostřednictvím J. B. v rozsahu 3 000,-- Kč. Správně byla posouzena rovněž výše škody. Znalec ing. M. M. spolehlivě vyložil, jak zastřeleného koně ocenil, jaká je jeho tržní hodnota.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, čj. 25 Cdo 1659/2001 - 138, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto, neboť dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo přípustné.
Na základě shora uvedených zjištění a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatelky, směřujícím proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů provedených před soudem. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se tedy nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu se zákonem, stěžovatelce byla poskytnuta náležitá soudní ochrana, její postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů a na základě jejich volného hodnocení dospěly k právním závěrům, které byly řádně a logicky odůvodněné. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV ÚS 188/94). Právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tedy nebylo porušeno.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu