ECLI:CZ:US:2004:1.US.579.02
sp. zn. I. ÚS 579/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 To 126/02, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 5. 4. 2002, čj. 28 Nt 2/98 - 170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl stížnost K. B. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen "soud prvního stupně"), ze dne 5. 4. 2002, čj. 28 Nt 2/98 - 170. Tímto usnesením soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 13. 2. 1998, sp. zn. 28 T 22/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 1998, sp. zn. 9 To 60/98. Těmito rozsudky byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dne 24. 9. 2002 byla Ústavnímu soudu doručena stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne ze dne 5. 4. 2002, čj. 28 Nt 2/98 - 170.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Vzhledem k tomu, že shora uvedená stížnost nesplňovala náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ve smyslu §30, §31, §34, §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byl stěžovatel vyzván dne 17. 12. 2002 k odstranění jejích vad ve lhůtě třiceti dnů od doručení výzvy. Dne 28. 1. 2003 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, která splňovala všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem.
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti argumentoval v podstatě obdobně, jako ve své již zmíněné stížnosti proti citovanému usnesení soudu prvního stupně. Dále tvrdil, že napadená usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího porušila celou řadu jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 (chybně uvedeno čl. 36 odst. 2), čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění poukázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. 8 To 94/2000, který zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 4. 2000, čj. 28 Nt 2/98 - 110, a přikázal mu, aby ve věci doplnil dokazování a rozhodl. Soud prvního stupně však požadované důkazy provedl jen z části a odvolací soud se s takto provedeným dokazováním následně spokojil. Tím měl, podle názoru stěžovatele, porušit čl. 37 Listiny, čl. 96 odst. 1, 3 Ústavy ČR a právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny (chybně uvedeno čl. 36 odst. 2 Listiny). V tomto směru stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. III. ÚS 277/96, sp. zn. I. ÚS 30/94 a sp. zn. II. ÚS 10/96. Současně namítl, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť soudy obou stupňů vyloučily možnost provedení důkazů navržených obhajobou, ačkoli výslechem navržených svědků bylo možné odstranit vzniklé rozpory. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že postupem obecných soudů byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť návrh na povolení obnovy řízení podal už dne 25. 8. 1998, ale poprvé soud prvního stupně ve věci rozhodl dne 4. 4. 2000. Toto rozhodnutí odvolací soud dne 1. 9. 2000 zrušil a vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve stejné věci však soud prvního stupně rozhodl až dne 5. 4. 2002. Současně je stěžovatel toho názoru, že odvolací soud měl ve věci nařídit veřejné zasedání nebo usnesení soudu prvního stupně zrušit a vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 To 126/02, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 5. 4. 2002, čj. 28 Nt 2/98 - 170, zrušil.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako účastníků řízení.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na dosavadní řízení a veškerá meritorní rozhodnutí s tím, že k porušení stěžovatelem namítaných základních práv nedošlo.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení podle §283 písm. d) TrŘ. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Podmínky a okolnosti, za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, byly vyloženy v judikatuře, která je obecně dostupná. V této souvislosti lze, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými usneseními obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že podle ustanovení §278 odst. 1 TrŘ lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatel napadl v ústavní stížnosti. Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatel svými námitkami pouze prohlubuje svoji obhajobu uplatněnou již v předchozím řízení, týkající se otázky pachatelství, kterou oba soudy rozhodující v předchozím řízení spolehlivě vyřešily. V tomto směru poukázal na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 1998, sp. zn. 9 To 60/98 (str. 14). Soud prvního stupně vyslovil důvodně pochybnosti o spolehlivosti nových skutečností vyplývajících z předmětných písemností a výslechu svědka M. M. a svědka F.. S ohledem na problematické vztahy mezi nimi a stěžovatelem, časté diametrální změny ve výpovědích těchto svědků, i jimi sepsaných písemnostech, nemohou budit důvěru a nelze soudu prvního stupně vytýkat, že i se zřetelem na okolnosti a dobu jejich sepsání (v době výkonu trestu ve stejné věznici jako stěžovatel) v nich spatřuje trvalou snahu stěžovatele o dosažení změny jejich výpovědí ve svůj prospěch. Současně odvolací soud zmínil osobnostní rysy svědka M. M., zjištěné psychiatricko-psychologickým posudkem v předchozím řízení. V tomto posudku je opakovaně zdůrazněna nevyzrálost jeho osobnosti s projevy zvýšené závislosti na dominantních osobách, zvýšená ovlivnitelnost a snadná manipulovatelnost jeho osoby.
Obecné soudy se relevantními body podmínek umožňujících povolení obnovení řízení zabývaly a dospěly, po provedení důkazů a jejich posouzení, k závěru, že důvody pro obnovu řízení nejsou v projednávané věci dány. Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil soud prvního stupně a soud odvolací, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování - jak je vyloženo výše - Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. To se týká i námitek stěžovatele, směřujících k neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. 8 To 94/2000 (str. 4), a odůvodnění napadených usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
K námitce průtahů v řízení Ústavní soud konstatuje, že je vznášena za stavu, kdy je řízení pravomocně skončeno, a tudíž nezakládá sama o sobě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle ustálené judikatury má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, když jiným prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv Ústavní soud nedisponuje, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení nejsou důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezech sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. III. ÚS 277/96, sp. zn. I. ÚS 30/94 a sp. zn. II. ÚS 10/96, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností, a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný případ. Situace, které nastaly ve zmiňovaných nálezech, na souzenou věc nedopadají.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu