ECLI:CZ:US:2004:1.US.587.04
sp. zn. I. ÚS 587/04
Usnesení
I. ÚS 587/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Gűttlera a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. G., zastoupeného JUDr. J. S., Ph.D., proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 27.7.2004, č.j. VV/7301/04-OCD/44/04/Wo a proti rozhodnutí Městského úřadu Hlučín ze dne18.6.2004, č.j. 411/OSA/383/2004, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení §23 písm. a) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, za účasti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Městského úřadu Hlučín, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20.9.2004, s níž spojil návrh na zrušení ustanovení §23 písm. a) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel opírá ústavní stížnost o následující důvody: Napadeným rozhodnutím Městského úřadu Hlučín byl stěžovateli dle ust. §23 písm a) zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, po provedeném řízení dle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, odňat cestovní pas č. 5755787. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje zamítnuto, a odvoláním napadené rozhodnutí Městského úřadu Hlučín v celém rozsahu potvrzeno.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 14 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a postupem soudního exekutora a správních orgánů byl dle stěžovatele porušen čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále je stěžovatel přesvědčen, že postupem správních orgánů byl porušen č. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V právní věci stěžovatele je za takový opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu dle §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, kterou se ve smyslu §65 odst. 1 tohoto zákona může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 27.7.2004, č.j. VV/7301/04-OCD/44/04/Wo a současně rozhodnutí Městského úřadu Hlučín ze dne18.6.2004, č.j. 411/OSA/383/2004, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když proti tomuto rozhodnutí nepodal žalobu ve správním soudnictví, jak bylo výše uvedeno.
Nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Zároveň byl odmítnut i spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení, neboť za stavu, kdy ústavní stížnost není přípustná, nelze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou k podání takového návrhu [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2004
JUDr. Vojen Gűttler
předseda senátu