ECLI:CZ:US:2004:1.US.595.03
sp. zn. I. ÚS 595/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., s. r. o., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003, čj. 28 Cdo 1555/2003 - 76, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 17 Co 55/2003, rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 9. 2002, čj. 9 C 953/2002 - 18, a platebnímu rozkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 8. 2002, čj. 9 C 953/2002 - 9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou osobně Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2003, stěžovatelka napadla všechna v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení. Ve stížnosti uvedla, že jí byl doručen platební rozkaz, proti němuž sice podala včas odpor, nepostřehla však, že jeho součástí je i výzva soudu, zřejmě podle ustanovení §114b OSŘ. Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem pro uznání proto, že stěžovatelka (ve sporu jako žalovaná) se bez vážného důvodu na výzvu soudu nevyjádřila. Stěžovatelka se domnívá, že okresní soud vydal platební rozkaz zcela bez právního důvodu.
Podle stěžovatelky došlo ke "svévolné aplikaci normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem", a odkázala na celou řadu nálezů Ústavního soudu. Podle stěžovatelky uložení povinnosti podle §114b odst. 1 OSŘ není na místě tam, kde se má aplikovat postup soudu podle ustanovení §43 odst. 1, 2 OSŘ. Žalovanému nelze uložit povinnost, aby svým vyjádřením de facto poskytl hmotně právní poučení žalobci. Takovým postupem soudu došlo, podle stěžovatelky, k porušení rovnosti účastníků řízení, garantované čl. 37 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále namítá, že výzva k písemnému vyjádření, spolu s příslušným poučením, byla součástí platebního rozkazu, a neměla tedy zákonem (OSŘ) předepsanou formu usnesení. Platební rozkaz a usnesení jsou podle stěžovatelky dvě zcela samostatné formy rozhodnutí, které nelze ze zákona spojovat do jedné listiny. Uložením povinnosti vyjádřit se k věci formou, jakou to učinil okresní soud, je podle stěžovatelky porušením čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka tvrdí, že byla dotčena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a v čl. 37 odst. 1 Listiny.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud plně odkázal na svůj rozsudek ze dne 30. 9. 2002, čj. 9 C 953/2002 - 18, a má za to, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, uvedl, že povinnost podle §114b odst. 1 OSŘ byla splněna.
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") odkázal na právní závěry, obsažené v rozsudku ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 17 Co 55/2003. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že vzal v úvahu námitky stěžovatelky ohledně postupu podle §43 OSŘ, vypořádal se s nimi a neshledal důvody pro postup podle tohoto ustanovení. Lze souhlasit s názorem stěžovatelky, že není na místě postup soudu podle ustanovení §114b odst. 1 OSŘ tam, kde má být postupováno podle §43 odst. 1, 2 OSŘ. O takový případ se podle krajského soudu nejednalo. Krajský soud vyslovil názor, že jeho postupem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že z porovnání ústavní stížnosti a dovolání vyplývá, že stěžovatel reprodukuje argumentaci, uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší soud ČR plně odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 21. 8. 2003, čj. 28 Cdo 1555/2003 - 76. Zdůraznil tu část odůvodnění, ve které je uvedeno, že není rozhodující přepjatý formalismus, lpící na slovním vyjádření označení formy rozhodnutí, nýbrž respektování těch základních práv účastníka řízení, která mu procesní právo přiznává. Poukázal i na svou argumentaci, zdůrazňující rovné postavení účastníků v řízení a jejich odpovědnost za to, aby vyvinuli přiměřenou míru pečlivosti a dbalosti při využití práv, plynoucích jim ze zákona.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem [ust. §72 odst. 2 ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je podána oprávněnou osobou [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a vzhledem k výše uvedenému se nejedná ani o návrh nepřípustný [ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti [ust. §30 odst. 1, §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.
Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu obecného soudu, že žalobce J. H. (dále jen "vedlejší účastník") se u okresního soudu domáhal vydání rozsudku, jímž měla být stěžovatelce (jako žalované) uložena povinnost zaplatit částku 699 157,-- Kč. Okresní soud vydal platební rozkaz dne 19. 8. 2002, čj. 9 C 953/2002 - 9, jímž pod bodem I. výroku uložil stěžovatelce, aby do 15 dnů ode dne doručení platebního rozkazu zaplatila vedlejšímu účastníkovi pohledávku, nebo aby podala proti tomuto platebnímu rozkazu do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor. Ve výroku pod bodem II. současně pro případ, že bude podán odpor, jí uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s platebním rozkazem. Zároveň ji poučil, že je povinna uvést, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, popřípadě zda nárok uznává jen zčásti nebo co do základu s tím, že pokud dojde k uznání nároku, bude vydán rozsudek pro uznání podle §153a odst. 1 OSŘ. V případě, že nárok neuzná, uložil stěžovatelce povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatelka podala ve lhůtě odpor, ovšem ve stanovené lhůtě se nevyjádřila k žalobě. Okresní soud dne 30. 9. 2002 rozhodl rozsudkem pro uznání, čj. 9 C 953/2002 - 18. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání a krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil dne 31. 3. 2003 rozsudkem sp. zn. 17 Co 55/2003. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 8. 2003, čj. 28 Cdo 1555/2003 - 76.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy ČR].
Námitky stěžovatelky lze v podstatě shrnout do dvou bodů. Stěžovatelka nesouhlasí s důvodností aplikace ustanovení §114b odst. 1 OSŘ a dále odmítá sloučení platebního rozkazu a výzvy k vyjádření do jedné listiny. V obou otázkách se jedná o interpretaci "jednoduchého" práva. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].
Na druhé straně Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že existuje možnost, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod dojde protiústavní interpretací "jednoduchého" práva. Ústavní soud se pak může zabývat jeho interpretací za splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C.H. Beck, Praha 2003, str. 85. Stěžovatelka obsáhle odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Lze konstatovat, že k otázce ústavně konformního výkladu a aplikace "jednoduchého" práva stěžovatelka uvádí tři z relevantních judikátů. Z hlediska tohoto konkrétního případu je však její odkaz irelevantní. Okresní soud svůj rozsudek ze dne 30. 9. 2002 řádně odůvodnil a jestliže v jeho odůvodnění byly nějaké nedostatky, napravil je svým rozhodnutím krajský soud, který se námitkami stěžovatelky (které se ostatně věcně podobají těm, které byly uplatněny v ústavní stížnosti) pečlivě vypořádal. Dané problematice přikládal takovou důležitost, že proti svému rozhodnutí připustil dovolání, ačkoli OSŘ ve znění novely, provedené zákonem č. 30/2000 Sb., již aplikaci tohoto procesního postupu soudem odvolacím neumožňoval (řízení před okresním soudem bylo zahájeno za účinnosti OSŘ ve znění novely). Dovolání však připustil samotný dovolací soud, který se vyrovnal vyčerpávajícím způsobem se všemi námitkami stěžovatelky.
Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnily a po posouzení jejich postupu a rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávaném případě se nedopustily protiústavní interpretace obecného práva. Procesní postup obecných soudů nevykazoval žádné vady, které by byly s to zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní soud dodává, že procesní institut upravený ustanovením §114b odst. 1 OSŘ je institutem výjimečným, který nelze obecně aplikovat v každém případě, ale pouze za splnění podmínek tímto ustanovením upravených. Nelze tedy aprobovat praxi obecných soudů (prvního stupně) řešit za použití tohoto institutu všechny případy a jistým způsobem tak ve prospěch procesní rychlosti a usnadněním vlastní práce omezovat ústavně zaručená základní práva účastníků řízení. Jak ale vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, obecné soudy (především soud odvolací a dovolací soud) se i s touto skutečností dostatečně vypořádaly.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených základních práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu