ECLI:CZ:US:2004:1.US.598.02
sp. zn. I. ÚS 598/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. O., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2002, čj. 13 Co 414/2000 - 139, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 3. 2000, čj. 5 C 101/98 - 90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 3. 2000, čj. 5 C 101/98 - 90, uložil žalované stěžovatelce zaplatit žalobci - společnosti S., s. r. o., částku 1 000 000,-- Kč s 26% úrokem z prodlení od 13. 12. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 6. 2002, čj. 13 Co 414/2000 - 139, připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 1 000 000,-- Kč, rozsudek okresního soudu ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci částku 1 000 000,-- Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Současně změnil výrok napadeného rozsudku, týkající se příslušenství žalované pohledávky tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 26 % z částky 1 000 000,-- Kč za dobu od 13. prosince 1997 do 19. března 2000. Ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci náklady řízení rozsudek okresního soudu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost a současně dovolání. Usnesením ze dne 10. 12. 2002, čj. I. ÚS 598/02 - 14, Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatelky.
Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatelky rozhodl dne 29. října 2003, rozsudkem čj. 33 Odo 809/2002 - 177, kterým napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ve výroku, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 26% z částky 1 000 000,-- Kč za dobu od 13. prosince 1997 do 19. března 2000 a náklady řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky není přípustná.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. března 2000, čj. 5 C 101/98 - 90, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2002, čj. 13 Co 414/2000 - 139. Rozsudku okresního soudu stěžovatelka žádné ústavněprávní vady nevytýká a z kontextu je patrné, že její ústavní stížnost se týká jen rozsudku krajského soudu. Ten však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR právě v té části, která je napadena i ústavní stížností, tedy ve výroku týkajícím se povinnosti stěžovatelky zaplatit úrok z prodlení a náklady řízení.
S ohledem na princip subsidiarity v rozhodování Ústavního soudu, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, není za dané situace řízení a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky namístě, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, které bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR. Tato procesní situace činí ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, protože chybí základní podmínka pro podání ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. pravomocné rozhodnutí.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, neboť ve věci shledal naplnění podmínek pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2004
JUDr. František Duchoň , v. r.
soudce Ústavního soudu