ECLI:CZ:US:2004:1.US.620.02
sp. zn. I. ÚS 620/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. D., zastoupeného JUDr. Š.R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001. Uvedenými soudními rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. §158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. c) trestního zákona za použití ust. §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu a odsouzen - citovaným rozsudkem městského soudu - k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Jelikož bylo zjištěno, že stěžovatel (jakož i spoluobžalovaný J. Š.) podal proti stejným rozsudkům obecných soudů zároveň i dovolání, Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. I. ÚS 620/02, přerušil s tím, že ve věci bude pokračovat poté, až Nejvyšší soud ČR rozhodne o dovolání.
Dne 26. 4. 2004 obdržel Ústavní soud přípis Obvodního soudu pro Prahu 1, ve kterém mu byl zaslán originál usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 914/2003. Tímto usnesením zrušil dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 Nejvyšší soud přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Za uvedené procesní situace je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, neboť shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu I. stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovateli se tak v tomto řízení znovu otevírá možnost v plné míře svá procesní práva uplatnit. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatel nevyčerpal a v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv.
Za dané procesní situace je bezpředmětný i návrh stěžovatele z 6. 4. 2004, označený jako doplnění ústavní stížnosti, žádající, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 do prošetření v návrhu uvedených skutečností nenařizovat nástup výkonu trestu odnětí svobody, nehledě na to, že stěžovatel tento nekvalifikovaný návrh podal, aniž by byl - co do tohoto návrhu - v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Pro úplnost lze doplnit, že i kdyby byl tento návrh jeho advokátem podepsán, musel by být odmítnut jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není - v zásadě - oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních právních prostředků.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj