ECLI:CZ:US:2004:1.US.631.03
sp. zn. I. ÚS 631/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 11. 2003, čj. Nt 1169/2003 - 8, a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 30. 10. 2003, čj. 1 Zt 667/2003 - 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Shora označeným usnesením Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") zamítl stížnost F. H. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě (dále jen "OSZ Česká Lípa") ze dne 30. 10. 2003, čj. 1 Zt 667/2003 - 4. Tímto usnesením státní zástupce rozhodl, že se stěžovatel z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") ponechává i nadále ve vazbě.
Při zkoumání důvodů vazby vyšel státní zástupce i okresní soud z toho, že skutek, pro který bylo zahájeno trestního stíhání, byl spáchán, má znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a existují zřejmé důvody, že jej spáchal právě stěžovatel jako organizátor (§10 odst. 1 písm. a) TrZ). Ze spisu byla patrna důvodná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, a to s ohledem na právní kvalifikaci skutku, ze kterého je obviněn, a na další trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost se škodou velkého rozsahu (trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ). Současně ze spisu vyplynula i obava z pokračování, resp. opakování stíhané trestné činnosti, které se stěžovatel dopustil ve zkušební době trestu podmíněného odsouzení, který mu byl uložen rovněž za trestný čin loupeže. V dané věci se jedná o skutkově složitou trestní věc (stěžovatel je důvodně podezřelý, že zorganizoval loupežné přepadení čerpací stanice, při němž došlo k usmrcení člověka), usvědčován je svědkem J. S. Ačkoli byla ve věci vyslechnuta již řada svědků, opatřeny znalecké posudky a odborná vyjádření, je třeba provést ještě další důkazy (porovnání DNA u stěžovatele, svědka J. S. a F. B., výslech svědka P., svědka J. S. a stěžovatele), a proto věc nebylo možno skončit. Okresní soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, týkající se argumentace použité v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených usnesení pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění ústavní stížnosti opětovně poukázal na argumentaci Ústavního soudu použitou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 s tím, že napadená usnesení nedostatečně odůvodňují důvody vazby, ačkoli na institut prodloužení vazby je nutno vztáhnout vyšší požadavky a podmínky než na uvalení vazby. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem orgánů činných v trestním řízení dochází k různým pochybením a průtahům, které přetrvávají do současné doby. Na závěr stěžovatel konstatoval, že i přes opakované námitky svědek J. Skopec, který jej z trestné činnosti usvědčuje, zůstává nadále na svobodě, ačkoli z provedených důkazů vyplývá, že to mohl být právě svědek J. S., který se podílel na smrti pracovníka benzínové pumpy
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření Okresního soudu v České Lípě a OSZ v České Lípě, jako účastníků řízení.
Okresní soud, stejně jako státní zástupkyně OSZ v České Lípě, ve svém vyjádření plně odkázal na písemné vyhotovení napadených usnesení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, zjištěním, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria. Tato kritéria je naopak třeba vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění známých obecným soudům v době rozhodování o vazbě, se Ústavní soud, ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst.1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku České republiky. Uvedené skutečnosti v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
K vazebním důvodům uvedeným v §67 písm. a), c) TrŘ Ústavní soud konstatuje, že z převážně preventivní funkce vazebních důvodů nelze požadovat (jak se stěžovatel nesprávně domnívá), aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný §67 písm. a), c) TrŘ. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude např. působit na svědky, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. V tomto směru nelze přehlédnout zpřesnění ustanovení §67 TrŘ provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, podle něhož "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
Po posouzení předložených argumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou, v souladu s §134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s §67 a §71 odst. 4, 6 TrŘ, v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány. Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti (zejména obava, že s ohledem na stíhanou trestnou činnost a na další trestní stíhání, uprchne nebo se bude skrývat, z možného opakování trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, znamenajíce pro něho zdroj příjmů, a které se dopustil v době trvání zkušební doby trestu podmíněného odsouzení právě za trestný čin loupeže) odůvodňující trvání vazby podle §67 písm. a), c) TrŘ. Proto nelze za dané situace, s poukazem na shora uvedené, odmítnout závěry orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) TrŘ jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny).
Z napadených usnesení okresního soudu a státního zástupce OSZ je rovněž patrno, z jakých důvodů (skutkově složitá trestní věc, porovnání DNA u stěžovatele, svědka J. S. a F. B., výslech svědka P., svědka J. S. a stěžovatele apod.) nebylo možno trestní stíhání v prodloužené lhůtě ukončit. Napadená rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.
Neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2), rovné postavení stěžovatele bylo při rozhodování o jeho ponechání i nadále ve vazbě zajištěno, byl zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, usnesení byla řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Okresní soud z podnětu stížnosti přezkoumal usnesení státního zástupce OSZ v České Lípě a dostatečně se vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelem. Proto není možno v uvedených usneseních shledávat porušení zákonnosti jakožto formy trestního řízení a spravedlivosti trestního procesu. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup státního zástupce OSZ v České Lípě a okresního soudu, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Stejný závěr je nutno učinit i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti současně vyslovil výhrady k postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména policejního orgánu. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že se jedná o námitky, které nesměřují proti napadeným usnesením okresního soudu a OSZ v České Lípě, a nezbývá než odkázat na ustanovení §157a TrŘ, které umožňuje kdykoliv v průběhu přípravného řízení požádat o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, pak nelze než konstatovat, že argumentace obsažená ve zmíněném nálezu na projednávaný případ nedopadá. Z napadených usnesení je patrno, z jakých důvodů nebylo možno trestní věc stěžovatele v uplynulé lhůtě ukončit, a proto napadená usnesení nemohla nevyvolat stav popsaný v uvedeném nálezu Ústavního soudu.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že pokud byl stěžovatel vzat do vazby dne 18. 4. 2003 a lhůta trvání vazby se započítává od okamžiku jeho zadržení, tj. od 8.50 hod. dne 16. 4. 2003, nebyla u stěžovatele překročena zákonem stanovená maximální délka doby trvání vazby v přípravném řízení. Rovněž napadené usnesení státního zástupce ze dne 30. 10. 2003, o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě, bylo vydáno v zákonné lhůtě tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě (§71 odst. 4 TrŘ), které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 31 Nt 105/2003, jenž rozhodoval o stížnosti stěžovatele podané proti rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 7. 2003, čj. 4 Kzv 17/2003 - 47, o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) TrŘ.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu