ECLI:CZ:US:2004:1.US.650.03
sp. zn. I. ÚS 650/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. M. Ž., advokátem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 5 A 108/2002, spojené s návrhem na zrušení ust. §43 odst. 2 věty druhé a odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá.
2. Návrh na zrušení ust. §43 odst. 2 věty druhé a odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 5 A 108/2002. Tímto usnesením byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 16. 7. 2002, č.j. OAM-22-259/2002-2, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 17.6.2002, č.j. OAM-22-259/2002, jímž byl žalobci přiznán finanční příspěvek podle ustanovení §43 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a to za období červen 2002; předchozím rozhodnutím č.j. OAM-22-259/2002-1 ze dne 9.5.2002 byl tomuto žadateli přiznán finanční příspěvek za období dvou měsíců (duben a květen 2002).
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého usnesení (napadeného ústavní stížností) zopakoval, že rozhodnutím Ministerstva vnitra č.j. OAM-22-259/2002 ze dne 9. 5. 2002 byl stěžovateli přiznán finanční příspěvek na období dvou měsíců (dubna a května 2002). Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 17.6. 2002, č.j. OAM-22-259/2002, které bylo žalovaným správním orgánem přezkoumáváno, byl žadateli přiznán finanční příspěvek, a to za červen 2002. Podle ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. žadatel o udělení azylu, hlášený k pobytu mimo pobytové středisko si hradí náklady, spojené s pobytem na území z vlastních prostředků, s výjimkou zdravotní péče. Podle odstavce 2 téhož předpisu žadateli lze s ohledem na prokázané majetkové a finanční poměry jeho nebo jeho rodiny poskytnout na jeho žádost finanční příspěvek až do výše životního minima: to neplatí, pokud cizinec pobývá na území na základě povolení k pobytu, uděleného podle zvláštního právního předpisu. Celková doba, na kterou je v průběhu řízení o udělení azylu poskytnut finanční příspěvek, může činit nejvýše 3 měsíce. Podle ustanovení §43 odst. 8 téhož zákona pravomocné rozhodnutí o finančním příspěvku není přezkoumatelné soudem.
Nejvyšší správní soud poté konstatoval, že se stěžovatel svou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkoumání vylučuje zvláštní zákon, t.j. výše citovaný zákon č. 325/1999 a uzavřel, že se tedy jedná o nepřípustnost žaloby podle ustanovení §68 písm. e) s.ř.s. Žaloba byla proto podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. odmítnuta.
Nejvyšší správní soud dále uvedl, že odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy není možné v případě, pokud se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny, Ústavy a mezinárodních úmluv podle čl. 10 Ústavy ČR. K tomu připomněl, že ustanovení čl. 30 Listiny základních práv a svobod, na něž stěžovatel jako žalobce ve své žalobě rovněž (mimo jiné) poukazoval, je zařazeno mezi hospodářská, sociální a kulturní práva a proto je nutno je vykládat v návaznosti na čl. 41 odst. 1 Listiny. Z tohoto ustanovení pak vyplývá, že také práv uvedených v tomto ustanovení Listiny se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Nejedná se tudíž - podle závěru Nejvyššího správního soudu - o základní práva, aplikovatelná přímo, pouze na základě ústavního předpisu, t.j. Listiny, ale o taková práva, jejichž uplatňování je možné toliko v souvislosti s běžným implementačním zákonodárstvím.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci svého případu (počínaje žádostí o přiznání postavení uprchlíka v roce 1996) a citaci příslušných ustanovení zákonných, jakož i ústavních předpisů (vesměs již shora zmíněných) v zásadě Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že bez věcného projednání jeho žalobu odmítl. Ustanovení §43 odst. 8 citovaného zákona, o něž soud opřel odmítnutí jeho žaloby, je pak v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, s čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a s články 1 odst. 1 a 10 Ústavy ČR. Jeho námitky dále směřovaly proti tomu, že mu byl finanční příspěvek omezen toliko na dobu tří měsíců, což plyne z ustanovení §43 odst. 2, 2. věta citovaného zákona. Toto ustanovení stěžovatel považuje za stojící v rozporu zejména s čl. 30 odst. 2 Listiny, jakož i s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť tak prý dochází k diskriminaci žadatelů o udělení azylu, hlášených k pobytu mimo pobytové středisko. Z uvedených důvodů stěžovatel spojil svoji ústavní stížnost podle ust. §74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení ust. §43 odst. 2 věty druhé a odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou zkoumaného případu je otázka, zda Nejvyšší správní soud postupoval ústavně konformně, jestliže žalobu stěžovatele ze shora uvedených důvodů odmítl jako nepřípustnou. Podle ust. §43 odst. 1 zákona o azylu obecně platí, že žadatel o udělení azylu hlášený k pobytu mimo pobytové středisko si hradí náklady spojené s pobytem na území z vlastních prostředků, s výjimkou zdravotní péče. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení žadateli o udělení azylu hlášenému k pobytu mimo pobytové středisko l z e s ohledem na prokázané majetkové a finanční poměry poskytnout na jeho žádost finanční příspěvek až do výše životního minima a to nejvýše na dobu 3 měsíců. Podle odst. 8 téhož ustanovení pravomocné rozhodnutí o finančním příspěvku není přezkoumatelné soudem.
Za tohoto stavu je - podle názoru Ústavního soudu - zcela zřejmé, že na poskytnutí finančního příspěvku není právní nárok, resp. neexistuje oprávnění stěžovatele tento příspěvek vůči státu úspěšně vymáhat. Pokud zákonodárce takové rozhodnutí výslovně vyloučil ze soudního přezkumu, nedochází tím k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to ani s ohledem na větu druhou tohoto článku, podle které z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Možnost (pozn.: tedy nikoli nárok) poskytnout finanční příspěvek podle ust. §43 odst. 2 zákona o azylu totiž nemá charakter ústavně zaručeného základního práva týkajícího se žadatelů o azyl. Je zřejmé, že konkrétní úprava pouze v rovině zákonné je konstruována s ohledem na možnosti státu; jde o rozhodnutí, závisející na uvážení správního orgánu a na posouzení konkrétní situace žadatele o udělení azylu. Tuto právní úpravu tedy nelze pojímat tak široce - jak ji zřejmě stěžovatel chápe - tedy tak, jako by zakládala právo na poskytnutí předmětného finančního příspěvku v řízení, podléhajícím následné soudní, popř. ústavněprávní kontrole. Nejvyšší správní soud tak postupoval v souladu s příslušnými zákonnými předpisy a žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatele neporušil.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, - pokud jde o argumentaci stěžovatele čl. 30 odst. 2 Listiny, podle kterého každý, kdo je v hmotné nouzi má právo na pomoc, nezbytnou pro zajištění základních životních podmínek - že nelze přehlédnout např. (mimo jiné) ani ustanovení §42 zákona o azylu, podle kterého žadatel o udělení azylu má v azylovém zařízení, v němž je hlášen k pobytu, právo na bezplatné poskytování ubytování, stravy, jiných služeb a kapesné za podmínky, že strpěl úkony nezbytné ke zjištění jeho finančních a majetkových poměrů a tyto poměry jsou takové, že od něho nelze spravedlivě žádat ani částečnou úhradu těchto služeb; namísto stravovacích služeb l z e s ohledem na možnosti azylového zařízení poskytnou finanční příspěvek ve výši odpovídající částce životního minima.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je možné z článku 30 Listiny dovodit závazek státu zajistit, aby nikdo netrpěl hmotnou nouzí, jež by se dotýkala jeho základních životních potřeb. Neexistuje však základní právo na to, aby taková pomoc byla poskytována právě v místě, které si cizinec (v režimu zákona o azylu) v zásadě sám určí; podstatné je, aby pomoc byla reálná a účinná. Nemůže proto dojít k diskriminaci žadatele o udělení azylu hlášeného k pobytu mimo pobytové středisko, jak se stěžovatel zřejmě domnívá. Právo na bezplatné poskytování ubytování, stravy, jiných služeb a na kapesné za shora uvedených podmínek má žadatel o poskytnutí azylu garantováno v příslušném azylovém zařízení. Finanční příspěvek pak m ů ž e být poskytnut jak žadateli o udělení azylu hlášenému k pobytu mimo pobytové středisko, tak žadateli nacházejícím se v azylovém zařízení (což je omezeno s ohledem na možnosti tohoto zařízení). V této souvislosti je nutno si uvědomit - jak již konstatoval Nejvyšší správní soud - že i práv uvedených v čl. 30 je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 Listiny). Ústavní soud připomíná, že zákonodárce tato práva nutně dotváří sám a v podstatě stanoví jejich konečnou podobu a vlastní obsah (hospodářská, sociální a kulturní práva). Na Ústavním soudu pak zůstává pouze případné posouzení, zda zákonodárce při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřil jejich podstaty a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Pro úplnost je nutno uvést, že ve věci samé - tedy v otázce samotného poskytnutí předmětného finančního příspěvku - nebylo vůči stěžovateli rozhodnuto negativně a příspěvek mu poskytnut byl. Stěžovatel se však v řízení před správním orgánem a žalobou k Nejvyššímu správnímu soudu domáhal vlastně něčeho nad rámec platného a účinného zákona (totiž poskytnutí příspěvku pro celou dobu azylového řízení). Ústavní stížností pak v podstatě protestoval proti tomu, že věc byla Nejvyšším správním soudem bez věcného projednání odmítnuta a samotné rozhodnutí správního orgánu u Ústavního soudu nenapadal.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. již usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. č. 22, str. 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu