ECLI:CZ:US:2004:1.US.652.02
sp. zn. I. ÚS 652/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. A., zastoupeného Mgr. T. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 16 Co 173/2002, za účasti Pražských vodovodů a kanalizací, a. s., se sídlem Praha l, Národní 13, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 11. 2002, se Ing. R. A. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Odvolací soud citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 12. 2. 2002, čj. 9 C 203/2001 - 22, ve výroku I., jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalující společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a. s. (dále jen "žalobkyně"), částku 12 218,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve výrocích II. a III., týkajících se příslušenství pohledávky a nákladů řízení, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že mu byla označeným rozsudkem odvolacího soudu uložena povinnost, která nevyplývá ani ze smlouvy, ani ze zákona. Ohledně předmětných dodávek vody neměl se žalobkyní uzavřenu žádnou smlouvu. Povinnost plnit mu byla uložena na základě ustanovení vyhlášky ministerstva [poznámka: ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky č. 144/1978 Sb. Ministerstva lesního a vodního hospodářství České socialistické republiky, o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 144/1978 Sb.")], které stanovilo, že odběratelem vody je vlastník nemovitosti. Podle jeho názoru však toto ustanovení nemělo oporu v žádném zákoně a bylo v rozporu se zásadou smluvní volnosti. V této souvislosti vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že nutit majitele nemovitostí, aby na základě vyhlášky ministerstva, tzn. předpisu nižší právní síly než je zákon, museli poskytovat plnění ze smlouvy, jejímiž účastníky nejsou, je porušením čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 95 Ústavy ČR (správně čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, což v daném případě soudy neučinily. Stěžovatel se současně domnívá, že uvedené ustanovení vyhlášky porušilo čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť předmětná vyhláška mu ukládá novou povinnost významně omezující jeho vlastnické právo, protože vlastník nemovitosti je z titulu vlastnictví nemovitosti v podstatě nucen ručit za závazky jiných subjektů. Na závěr uvedl, že citovaná vyhláška již byla zrušena.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud vyjádření Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, a spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 9 C 203/2001.
Městský soud v Praze v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Pro úplnost dodal, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, která doplnil tím, že vyhláška č. 144/1978 Sb. pamatuje v ustanovení §25 odst. 1 písm. a) a §34 odst. 1 písm. a) i na odběr vody a odvádění odpadních vod bez smlouvy s dodavatelem a přitom stanovením vlastníka odběratelem nikterak nenarušuje smluvní princip stanovený občanským zákoníkem, ani jiné ustanovení právního řádu České republiky. V závěru navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou anebo ji jako nedůvodnou zamítl.
Vedlejší účastník (Pražské vodovody a kanalizace, a. s.) ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Vyhláška č. 144/1978 Sb. byla přijata podle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, a ve své čtvrté části upravovala všeobecné podmínky dodávky vody z veřejného vodovodu. Vyhláška stanovila, že jediným partnerem dodavatele vody je vlastník nemovitosti jako odběratel, ale neukládala žádnou povinnost přímo. Naopak stanovila, že odběratel může vodu odebírat "do sjednané výše, a není-li výše odběru sjednána, podle skutečné spotřeby" (§16 odst. 2 vyhl. č. 144/1978 Sb.). Vyhláška předpokládala existenci smlouvy (dohody) o dodávkách vody, ale rovněž upravovala případ, kdy smlouva uzavřena není (§34 vyhláška č. 144/1978 Sb.), tedy určovala postup, podle kterého lze i v případě neexistence smlouvy určit, kdo je povinen hradit vodné a stočné za dodanou a odvedenou vodu. V daném případě bylo prokázáno, že stěžovatel jako vlastník domu udělil nájemci nebytového prostoru plnou moc k hrazení nákladů spojených s dodávkami vody (tzv. plná moc k převodu vodoměru). Byl si však vědom, že primárně je povinen hradit vodné a stočné on a plnou mocí umožnil nájemci, aby za něj vodné a stočné hradil.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 9 C 203/2001, Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 2. 2002, čj. 9 C 203/2001 - 22, ve výroku I. uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobkyni (Pražské vodovody a kanalizace, a. s.) částku ve výši 12 218,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. zamítl žalobu ohledně příslušenství ze zmíněné částky požadované od 9. 3. 1999 do zaplacení, a ve výroku III. stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně dodávala z veřejného vodovodu, v souladu s podmínkami pro připojení nemovitosti na veřejný vodovod, pro odběrné místo č. 117-82 do nemovitosti na adrese Praha 3, M. 471/25, od 4. 3. 1998 do 4. 9. 2000, vodu a veřejnou kanalizací odváděla odpadní vodu. Vlastníkem uvedené nemovitosti je stěžovatel, který uzavřel smlouvu o nájmu nebytových prostor v této nemovitosti s H. P., poté s M. S. a následně se společností A. I., s. r. o. Dodávku vody a odvedení odpadních vod za uvedené období žalobkyně vyúčtovala třemi fakturami v celkové výši 12 218,50 Kč, které stěžovatel neuhradil. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobkyně dodávala z veřejného vodovodu do nemovitosti, jejímž vlastníkem je stěžovatel, tak, jak je shora uvedeno. Podle vyhlášky č. 144/1978 Sb. je voda dodávána do nemovitosti. Soud prvního stupně v odůvodnění poukázal na ustanovení §16 uvedené vyhlášky, z něhož mimo jiné vyplývá, že správce (dále jen "dodavatel") zabezpečuje dodávku vody v souladu s podmínkami pro připojení nemovitosti na veřejný vodovod a vlastník nemovitosti, pro niž se dodává voda z veřejného vodovodu (dále jen "odběratel"), může odebírat vodu do sjednané výše a není-li výše odběru sjednána, podle skutečné potřeby. Podle §37 odst. 1 uvedené vyhlášky je odběratel povinen platit dodavateli úplatu za dodávání pitné nebo užitkové vody z veřejných vodovodů pro nemovitost (dále jen "vodné") a za odvádění vod veřejnou kanalizací (dále jen "stočné"). Vztahy vzniklé mezi dodavatelem a odběratelem dodáváním vody z veřejného vodovodu a odváděním odpadních vod veřejnou kanalizací se dále řídí občanským zákoníkem. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že stěžovatel je vlastníkem předmětné nemovitosti, a je tedy odběratelem, který je povinen hradit dodavateli vodné a stočné podle vyhlášky č. 144/1978 Sb. Na této situaci nic nezměnilo ani to, že původně fungovala jakási dohoda, na jejímž základě platil dodavateli za odběr vody do nebytového prostoru M.S., neboť tato osoba nebyla vlastníkem nemovitosti a nebyla k žalobkyni v žádném právním vztahu, na jehož základě by mu mohla žalobkyně účtovat vodné a stočné. Jak však soud prvního stupně poznamenal, stěžovatel jako vlastník nemovitosti má samozřejmě právo na placení služeb spojených s nájmem nebytového prostoru a mezi tyto služby patří i dodávka vody a odvádění odpadních vod, tzv. vodné a stočné. Stěžovatel v řízení neprokázal, že by žalobkyně uzavřela s nájemcem nebytového prostoru M. S. smlouvu na dodávku vodného a stočného. Současně bylo vyvráceno jeho tvrzení, že se žalobkyní neuzavřel smlouvu na dodávku vody.
K odvolání stěžovatele i žalobkyně Městský soud v Praze, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Ve výrocích o příslušenství pohledávky a o nákladech řízení rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která přiléhavě posoudil i po stránce právní. V řízení před odvolacím soudem nebyly navrženy žádné nové důkazy, proto odvolací soud vycházel ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně. Odvolací soud odmítl odlišné hodnocení důkazů navrhované stěžovatelem, stejně jako jím učiněné právní závěry, a dodal, že podle ustanovení §16 odst. 1, 2, §37 odst. 1 a §40 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb. byl stěžovatel jako vlastník nemovitosti odběratelem, který byl povinen hradit vodné a stočné žalobkyni jako dodavateli bez ohledu na to, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva či nikoli. V daném případě nebylo prokázáno, že by žalobkyně byla v nějakém právním vztahu s nájemcem nebytového prostoru zmíněné nemovitosti, panem M. S., což není patrno ani z textu plné moci stěžovatele ze dne 21. 4. 1998, na které navíc chybí akceptace zmocněnce, tzn. že tedy nebyla prokázána ani existence smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a nájemcem nebytového prostoru M. S. Z citovaných ustanovení vyhlášky č. 144/1978 Sb. jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatele k úhradě tzv. vodného a stočného. Citovaná vyhláška v ustanovení §25 odst. 1 písm. a) a §34 odst. 1 písm. a) pamatuje i na odběr vody a odvádění odpadních vod bez smlouvy s dodavatelem. V této souvislosti odvolací soud uzavřel, že zmíněná vyhláška stanovením vlastníka nemovitosti odběratelem nikterak nenarušuje smluvní princip zakotvený občanským zákoníkem ani jiné ustanovení právního řádu České republiky. Rozhodnutí soudu prvního stupně je v této části v souladu se zákonem i Ústavou ČR.
Ústavní soud se především zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tzn. zda rozhodnutí, které ústavní stížnost napadá, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je nutno uvést, že zmíněná vyhláška č. 144/1978 Sb. byla s účinností od 1. 1. 2002 zrušena vyhláškou Ministerstva zemědělství České republiky, ze dne 16. listopadu 2001, č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích).
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, resp. orgánů veřejné moci, a proto mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené v předchozím řízení ani polemizovat s právními závěry orgánů veřejné moci, pokud způsobem dokazování nebo právními závěry z něho vyvozenými nedojde k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zaměřil se proto pouze na otázku, zda postupem obecných soudů nebyla porušena stěžovatelem namítaná ústavně zaručená základní práva a svobody.
Ústavní stížnost je v podstatě nesouhlasem stěžovatele se závěrem odvolacího soudu. Ústavní soud, po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu, dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval při rozhodování o sporné věci v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ, zákona o vodách a vyhlášky č. 144/1978 Sb. a při svém rozhodování neporušil meze ústavnosti. Z provedených důkazů byl náležitě zjištěn skutkový stav věci a z něj pak byly vyvozeny odpovídající právní závěry. Z okolností případu nevyplývá, že by odvolací soud aplikací vyhlášky č. 144/1978 Sb. a následným rozsudkem porušil stěžovatelem namítaná ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 4 Listiny. Právní závěry odvolacího soudu nejsou v extrémním nesouladu s jeho skutkovými zjištěními a okolnost, že stěžovatel se závěrem soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
K údajnému porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že považuje za dostatečné zmocnění, uvedené v ustanovení §30 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, pro ústřední vodohospodářský orgán republiky, podle něhož mohl tento orgán vyhláškou upravit správu a provoz veřejných vodovodů a stanovit všeobecné podmínky, za nichž se voda z nich dodává. Na základě tohoto zmocnění byla přijata vyhláška č. 144/1978 Sb., která v části čtvrté, v rámci všeobecných podmínek dodávky vody z veřejných vodovodů, obsahuje regulaci právních vztahů mezi dodavateli a odběrateli, tj. mezi subjekty, které dodávají vodu z veřejného vodovodu, a vlastníkem nemovitosti, pro niž se dodává voda z veřejného vodovodu.
Z ustanovení §16 odst. 2 a §37 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb. pak jednoznačně nevyplývá jiný závěr, než že vlastník nemovitosti (odběratel) je povinen platit dodavateli úplatu za vodné a stočné, tzn. že plátcem vodného a stočného je vlastník nemovitosti, a to i v případě, pokud se jedná o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti - odběru vody bez smlouvy s dodavatelem. Citovaná vyhláška totiž vychází z toho, že při dodávkách vody z veřejného vodovodu vstupují do právního vztahu správce (dodavatel), který dodává vodu z veřejného vodovodu, a vlastník nemovitosti, pro niž je voda odebírána. Jedná se buď o smluvní vztah vzniklý na základě smlouvy o dodávce vody nebo o vztah, který vznikne i bez uzavření smlouvy s dodavatelem, na základě odběru vody, tj. na základě zákonné skutečnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 915/2000).
Lze tedy uzavřít, že platba vodného a stočného byla platbou, která byla podmíněna vlastnickým vztahem stěžovatele k nemovitosti a skutečným odběrem vody. Obecný soud logicky dovodil, že na povinnosti stěžovatele uhradit dlužné faktury za dodávky vody nemůže nic změnit ani to, že původně fungovala jakási dohoda, na základě které za odběr vody do nebytového prostoru platil žalobkyni nájemce M. S., neboť tato osoba nebyla vlastníkem předmětné nemovitosti, nebyla k žalobkyni v žádném právním vztahu, a proto nebyla žalobkyně oprávněna této osobě účtovat vodné a stočné. V této souvislosti nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že citované ustanovení vyhlášky č. 144/1978 Sb. omezuje jeho vlastnické právo, neboť jak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku oprávněně konstatoval "(...) stěžovatel jako vlastník nemovitosti má právo na placení služeb spojených s nájmem nebytového prostoru a mezi tyto služby bezpochyby patří dodávka vody pitné nebo užitkové (vodné), a odvádění odpadních vod (stočné)." Bylo tedy na stěžovateli, aby chránil svá práva ve smyslu obecné právní povinnosti "vigilantibus iura", a to nikoli pouze plnou mocí, navíc bez akceptace zmocněncem, ale tím, že měl dostatečně srozumitelným projevem vůle upravit ve smlouvě o nájmu nebytových prostor nájemci M. S. povinnost k úhradě nákladů za tzv. vodné a stočné. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel neučinil, musela mu být tato skutečnost přičtena k tíži. S poukazem na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že citovaný rozsudek odvolacího soudu neporušil základní práva a svobody stěžovatele, zejména čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 4 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává.
Pokud jde o namítané porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, Ústavní soud nepovažuje tuto výtku za důvodnou, neboť zmíněný článek nepředstavuje subjektivní veřejné základní právo (kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti), nýbrž - již z důvodu jeho systematického začlenění - "pouze" organizační princip činnosti soudů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 23, nález č. 127 str. 232).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu