ECLI:CZ:US:2004:1.US.659.02
sp. zn. I. ÚS 659/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 22 Co 1485/2002-96 ze dne 27. 8. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 22 Co 1485/2002-96 ze dne 27. 8. 2002, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově č.j. 9 C 819/2001-67 ze dne 11. 3. 2002 ve výroku, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10.294,- Kč z titulu náhrady škody. Napadeným rozsudkem byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení uvedených ustanovení odůvodňuje stěžovatel následovně:
Soud I. stupně ani soud odvolací se vůbec nezabývaly důkazními prostředky navrhovanými stěžovatelem. Stěžovatel navrhoval před soudem I. stupně provedení místního šetření, které soud neprovedl a odvolací soud k této situaci nepřihlédl. Dále pak stěžovatel navrhoval odvolacímu soudu provedení dalších důkazů výslechem svědků, které odvolací soud rovněž neprovedl; navržení svědci měli potvrdit, že svědci G. (jejichž výpovědi pokládaly oba soudy za věrohodné) se vyjádřili před jinými osobami o případu odlišně od své výpovědi u soudu. Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že lze v odvolacím řízení zásadně připustit pouze takové důkazy, které vzniknou nově až po vynesení rozsudku. Důkazem osvědčujícím existenci určité události v určitém čase je ten důkaz, který v daném čase a na daném místě rovněž vznikne. Je proti logice, aby vznikly přímé důkazy o určité okolnosti až například rok po té, co se dokazovaná událost odehrála. Rovněž s názorem odvolacího soudu, pokud jde o závěr o nevěrohodnosti svědka, stěžovatel nesouhlasí. "Osvědčit nevěrohodnost výpovědi je oprávněn i soud, a to na základě objektivního zhodnocení provedených důkazů, nikoliv na základě již předem úřadně osvědčené skutečnosti, že se jedná o notorického lháře." Stěžovatel uvedl, že odvolací soud ho uvedeným postup zkrátil na jeho právech zejména tím, že neumožnil provedení dokazování podle jím navrhovaných důkazů. Dále zkrátil stěžovatele na jeho právech svým výkladem občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), jestliže v odůvodnění rozsudku uvedl, že věrohodnost svědka lze zpochybnit jen tehdy, pokud bylo prokázáno, že obecně se jedná o nevěrohodnou osobu a že tedy nelze napadat věrohodnost svědecké výpovědi jen "výpověďmi jiných osob, které tvrdí opak". Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil. Současně prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích, který odkázal na právní závěry plynoucí z odůvodnění napadeného rozsudku. Při posuzování přípustnosti nově navržených důkazů v odvolání bylo postupováno zcela v souladu s ustanovení §205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Stejně tak při přezkumu rozsahu i hodnocení provedených důkazů soudem I. stupně nezjistil odvolací soud pochybení, ani nedospěl k závěru o nutnosti důkazní řízení doplňovat v rámci odvolacího řízení. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele prý nedošlo. Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Okresní soud v Českém Krumlově ve svém vyjádření uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ponechal na úvaze Ústavnímu soudu.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 9 C 819/2001. Ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel měl před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 10.500,- Kč z titulu náhrady škody, která byla žalobci způsobena tím, že stěžovatel dne 12. 4. 2001 dostatečně nezajistil své dva psy, kteří vnikli do ohrady žalobce a tam napadli jeho ovce. Dvě z nich psi usmrtili a dvě zranili tak, že téhož dne musely být utraceny. Soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel svým chováním porušil ustanovení §415 občanského zákoníku a místní vyhlášku č. 9/1995 a že v přímé příčinné souvislosti s tímto protiprávním chováním stěžovatele došlo ke škodě na straně žalobce v důsledku úmrtí čtyř ovcí v jeho vlastnictví. Soud se opřel - mimo jiné - o výpověď svědků J. a T. G.. Výše škody byla stanovena jako hodnota uhynulých zvířat na částku 9.800,- Kč, do škody byla zahrnuta i částka 334,- Kč jako úhrada veterináři, který ovce prohlédl a sepsal lékařskou zprávu, a konečně částka 160,- Kč za likvidaci mrtvých zvířat. Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 9 C 819/2001-67 ze dne 11. 3. 2002 tak, že žalobci přiznal částku 10.294,- Kč, ve zbytku pak (částka 206,- Kč) žalobu zamítl.
Stěžovatel v odvolání namítal, že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navrhované důkazy k prokázání rozhodných skutečností, zejména místní šetření. Dále stěžovatel v odvolání uváděl, že existují další skutečnosti, které nastaly po vynesení rozsudku a v jejich světle nemůže obstát skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Za tyto nové skutečnosti stěžovatel označoval okolnost, že se mu přihlásili noví svědci, kteří jsou ochotni vypovídat o tom, že svědci slyšení soudem se v jejich přítomnosti vyjadřovali o průběhu celého případu jinak, než jak vypovídali před soudem. Dále byli (nově) jako svědci stěžovatele navrhováni spolupracovníci žalobce, kteří s ním v rozhodný den - 12. 4. 2001 - pracovali na stavbě v Písku a mohli tak vypovídat o odjezdu žalobce z pracoviště; z jejich výpovědi je podle odvolatele zřejmé, že není pravdivé tvrzení žalobce, že byl v uvedený den doma a že ještě v době, když přišel do ohrady, viděl psy stěžovatele. Dále měl stěžovatel výhrady i k výši škody, neboť mu mrtvá zvířata nikdo neukázal a on sám k případu nebyl pozván.
K odvolání stěžovatele rozhodl ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozsudkem č.j. 22 Co 1485/2002-96 ze dne 27. 8. 2002 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku, v němž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci výše uvedenou částku. K námitce, že soud I. stupně vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť neprovedl stěžovatelem navrhované místní šetření, odvolací soud uvedl, že podle §205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem I. stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně. Jedná se tedy o skutečnosti a důkazy nové, nikoliv o skutečnosti a důkazy, které tu byly v době řízení před soudem I. stupně, avšak před tímto soudem účastníkem nebyly ani tvrzeny ani označeny. Je věcí účastníků, aby dostupné důkazy opatřovali, respektive navrhovali v řízení před soudem I. stupně, neboť ve sporném řízení podle ustanovení §120 odst. 3 o.s.ř. může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Pokud účastníci neoznačí důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. V předmětné věci, jak konstatoval odvolací soud, soud I. stupně k závěrům o skutkovém stavu věci dospěl z provedených důkazů a pokud provedení místního šetření jako důkazu nadbytečného zamítl, odvolací soud se s takovým postupem ztotožnil. Dále odvolací soud uvedl, že soud I. stupně právem pokládal za věrohodné výpovědi svědků J. a T. G. Odvolací soud rozebral otázku posuzování a věrohodnosti svědka po novele občanského soudního řádu; uvedl, že podle závěrů právní teorie i soudní praxe nelze hodnocení věrohodnosti takových důkazů zpochybnit jen výpověďmi jiných osob a pokud takový návrh žalovaný ve svém odvolání učinil, nelze ho pokládat za odvolací důvod ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dále odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně v rámci ustanovení §132 o.s.ř. důkazy řádně zhodnotil, odůvodnění jeho rozhodnutí vychází ze zjištění vyplývajících z provedených důkazů a jejich hodnocení je ve vzájemné logické souvislosti.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, které vyvodily obecné soudy ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud již vícekrát uvedl, že nesouhlas stěžovatele s právními závěry, vyvozenými ze skutkových zjištění sám o sobě neznamená porušení práva na spravedlivý proces; právě tak neúspěch stěžovatele ve sporu v důsledku odlišného právního názoru soudu, než si vytvořil stěžovatel, rovněž nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Pokud jde o hodnocení skutkového stavu platí pro obecný soud zásada volného hodnocení důkazů v rámci daném v §132 o.s.ř. Jestliže obecný soud nevybočí z hranic daných právě touto zásadou a hodnotí zjištěné důkazy každý samostatně a v jejich vzájemné souvislosti a závěry, které z takto provedeného hodnocení vyplynou, nejsou v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nemá Ústavní soud možnost v rámci ochrany ústavnosti a základních práv a svobod stěžovatele do takového procesu zasáhnout. Totéž platí, pokud právní názor, který obecný soud vyslovil, nenabývá povahy protiústavního zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Ze zásady obsažené v §132 o.s.ř. však vyplývá i právo obecného soudu uvážit, které z navrhovaných důkazů je nezbytné s ohledem na navrhovaný petit žaloby provést a které jsou nezbytné se zřetelem na dosavadní výsledky dokazování. V této zásadě se ve vztahu ke konkrétnímu provedení důkazů zároveň promítá i povinnost obecného soudu odůvodnit, proč některé z navrhovaných důkazů neprovedl a zejména také vyložit a odůvodnit případně rozpory v důkazech. Ze spisového materiálu je zřejmé, že oba obecné soudy v souladu s touto zásadou ve vztahu k navrhovaným důkazům a rozhodnutím o jejich provedení postupovaly; to se týká zejména místního šetření, které stěžovatel jako důkaz navrhoval.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že odvolací soud neprovedl nové důkazy, které stěžovatel navrhoval v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně, pak Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, týkajícím se výkladu ustanovení §119a ve vztahu k §205a o.s.ř. v nyní platném znění. Jde o výklad ústavně konformní, který sleduje snahu zákonodárce soustředit dokazování do části řízení před soudem I. stupně. Z protokolu o jednání Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 2. 2002 je pak zřejmé, že účastníci řízení byli soudem I. stupně řádně poučeni o jejich povinnosti podle §119a o.s.ř., tedy že všechny rozhodné skutečnosti mají uvést a důkazy předložit či označit dříve, než bude ve věci vyhlášeno rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti jsou odvolacím důvodem jen za podmínek §205a o.s.ř. Tyto podmínky, jak správně uvedl odvolací soud, však v souzené věci splněny nebyly. V tomto směru lze odkázat na obecně uznávaný komentář autorů Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, II. díl, 6. vydání, str. 924, z něhož je patrno, že skutečnosti a důkazy, které tu byly (existovaly) v době řízení před soudem prvního stupně, a přesto před tímto soudem účastníkem nebyly ani tvrzeny, ani označeny, již nemohou být v odvolacím řízení uplatněny. Uplatnit je lze pouze žalobou na obnovu řízení, jestliže jsou dány důvody obnovy podle §228 odst. 1 písm. a) nebo b).
Pokud stěžovatel nesouhlasí s právními úvahami odvolacího soudu o možnosti zpochybnění věrohodnosti svědka, Ústavní soud konstatuje, že i tato otázka obecně souvisí s hodnocením důkazů vůbec. Lze souhlasit s citovanou literaturou, že věrohodnost důkazních prostředků ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm c) o.s.ř. nelze zpochybnit například tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Navržením jiných důkazů totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale nabízí soudu další důkazy, pomocí kterých lze zjistit skutkový stav, tentokráte již úplně a správně. Právě o takový případ se v souzené věci jedná, jak je patrno z obsahu stěžovatelova odvolaní na č.l. 76, 77 soudního spisu.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani k porušení čl. 4 Ústavy ČR zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda senát