ECLI:CZ:US:2004:1.US.665.04
sp. zn. I. ÚS 665/04
Usnesení
I. ÚS 665/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. M., zast. JUDr. M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.7.2004, č.j. 14 Co 226/2004-71, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, ze dne 21.3.2000, č.j. 24 E 117/2000-4, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23.4.1998, č.j. 21 C 56/98-6, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a dále usnesení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud). Stížnost po formální stránce splňuje obsahové a formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že usnesením obvodního soudu byl zamítnut jeho návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí podle vykonatelného rozsudku téhož soudu (rozsudek tvořící exekuční titul také stěžovatel napadl); proti usnesení podal stěžovatel odvolání, které bylo v záhlaví citovaným usnesením městského soudu zamítnuto (správně odmítnuto). Tvrdil, že toto usnesení mu bylo doručeno dne 9.8.2004, jak však Ústavní soud zjistil ze spisu obvodního soudu sp. zn. 24 E 117/2000, jde o nepravdivý údaj, protože usnesení odvolacího soudu bylo doručeno jeho právnímu zástupci už 3.8.2004 (s ohledem na pravidla počítání času ohledně určení konce lhůty a procesně právní charakter lhůty k podání ústavní stížnosti, byla stížnost podána přesto včas). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva zakotvená v čl. 34 odst. 1, v čl. 36 odst. 2 a 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), přitom všechna citovaná ustanovení spadají svojí povahou do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny). Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatel v souboru skutečností nastoupivších po roce 1995, které vyvolávají právní následky mezi ním a Městskou částí Praha 3 (která v exekučním řízení má postavení oprávněného). Zejména jde o fakt, že stěžovatel marně žádá oprávněného o započtení vzájemných pohledávek podle §580 odst. 3 obč. zákoníku, konkrétně pohledávky za poplatek z prodlení od ledna 1995 do srpna 1997 proti užití projektu Komenského areálu dětí, jehož je spoluautorem. Napadená usnesení k návrhu stěžovatele na úhradu poplatku z prodlení při využití §580 odst. 3 obč. zákoníku nepřihlížejí. V další části ústavní stížnosti popsal údajný postup oprávněného ve vztahu se spoluautorkou díla. V petitu navrhl stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí a odklad jejich vykonatelnosti do doby nového projednání při využití §580 odst. 3 obč. zákoníku vyrovnáním vzájemných pohledávek.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 34 odst. 1
Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.
Čl. 36
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 38 odst. 2
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 40 odst. 3
Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Městský soud ve vyjádření upozornil, že jeho usnesením bylo odvolání povinného odmítnuto, protože odvolatel nedoplnil přes výzvu soudu náležitosti odvolání podle §205 odst. 1 obč. soudního řádu, nesdělil soudu způsobilý odvolací důvod, a proto bylo odvolání nezpůsobilé k projednání. Ke stěžovatelově námitce, že nebylo přihlédnuto k zániku pohledávky žalobce vůči žalovanému započtením, dodává, že ve stádiu výkonu rozhodnutí již není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Městský soud navrhl zamítnutí stížnosti.
Obvodní soud nejprve poukázal na nepravdivý údaj ohledně doručení usnesení městského soudu a dále konstatoval, že oba soudy postupovaly striktně podle ustanovení obč. soudního řádu, jakékoliv nároky povinného vůči oprávněné jim nebyly známy, navíc jde o záležitost, která s řízením o výkon rozhodnutí meritorně nesouvisí a nemůže v něm být zohledněna. Z uvedených důvodu navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Městská část Praha 3, po stručném vyjádření (k němuž nemohlo být přihlédnuto, protože nebyla zastoupena, ač byla na povinné zastoupení upozorněna), se vzdala postavení vedlejšího účastníka.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 24 E 117/2000 Ústavní soud zjistil, že Městská část Praha 3, jako oprávněný, podala vůči stěžovateli návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu, a to na základě exekučního titulu, jímž byl v záhlaví citovaný rozsudek obvodního soudu ze dne 23.4.1998. Tímto rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit a vyklizený byt č. 1/15 v přízemí domu č.p. 1512 v Praze 3 odevzdat. Obvodní soud napadeným usnesením nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu a provedení výkonu přestěhováním; v jeho odůvodnění zdůraznil, že soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu a oprávněný doložil zajištění bytové náhrady. Na základě odvolání bylo nařízení výkonu rozhodnutí potvrzeno a výrok o provedení výkonu byl zrušen. Usnesením ze dne 14.6.2001 bylo opět nařízeno provedení výkonu rozhodnutí, usnesení nabylo právní moci 30.8.2001. Následně požádal stěžovatel o odklad termínu vyklizení bytu, soud ho vyzval k doplnění jeho tvrzení, poté usnesením ze dne 11.11.2003 návrh zamítl. Stěžovatel proti zamítnutí podal odvolání, byl však vyzván (resp. jeho právní zástupce) k doplnění náležitostí odvolání. Protože na výzvu nereagoval, bylo odvolání odmítnuto.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Je nesporné, že obvodní soud rozsudkem ze dne 23.4.1998 přivolil k výpovědi z nájmu bytu, jehož byl stěžovatel nájemcem., výpovědním důvodem bylo neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Rozsudek nabyl právní moci 24.6.1998 a stal se exekučním titulem pro výkon rozhodnutí. Ústavní stížnost v části, v níž stěžovatel napadá tento rozsudek, je nepřípustná, protože nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky a uplynula stanovená lhůta pro podání ústavní stížnosti. Oprávněný podal návrh výkon rozhodnutí vyklizením předmětného bytu povinným, výkon rozhodnutí byl usnesením obvodního soudu ze dne 21.3.2000 nařízen. Napadá-li stěžovatel toto usnesení, je ústavní stížnost také nepřípustná, protože nejde o rozhodnutí o posledním opravném prostředku (tím je usnesení městského soudu ze dne 31.8.2000, č.j.18 Co 425/2000-19, jež bylo stěžovateli, resp. jeho zmocněnkyni, doručeno 10.11.2000). Třetím napadeným rozhodnutím je usnesení městského soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání povinného do usnesení obvodního soudu ze dne 11.11.2003, č.j. 24 E 117/2000-62, kterým byl zamítnut návrh na odklad výkonu rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí neformuluje stěžovatel jedinou konkrétní námitku, stížnost je proto v tomto punktu zjevně neopodstatněná; nutno připomenout, že odmítnutí odvolání si způsobil stěžovatel sám svojí nečinnosti, když na výzvu k doplnění odvolání, ač již zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, vůbec nereagoval.
Stěžovatel opakovaně namítá, že není respektováno započtení nároků, dokonce požadoval odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí "do doby nového projednání při využití §580 odst. 3 občanského zákona vyrovnáním vzájemných pohledávek". V označení příslušného ustanovení jde o opakovanou písařskou chybu, lze dovodit, že stěžovatel má na mysli §581 odst. 3 obč. zákoníku, podle něhož je přípustné provést započtení vzájemných pohledávek dohodou, a to i těch, které nejsou způsobilé k jednostrannému započtení. K tomu Ústavní soud dodává, nad rámec své působnosti, že stěžovatel nerespektuje notorické podmínky započtení, jako způsobu zániku závazků, zejména požadavek, že vzájemné pohledávky musí být stejného druhu. V exekučním řízení se oprávněný vůči stěžovateli domáhá splnění nepeněžité povinnosti, proto vůči ní nelze započíst údajnou pohledávku stěžovatele na odměnu za využití autorského díla. Existence případné pohledávky na poplatky z prodlení a její zánik započtením není předmětem soudních řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí.
Je proto zcela evidentní, že stěžovatel nemůže namítat porušení svého základního práva zakotveného v čl. 34 odst. 1 Listiny, protože práv z jeho tvůrčí duševní činnosti se nedomáhal, nelze ani namítat porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, protože stěžovatel neměl a nemá postavení obviněného. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné ze stěžovatelových práv, jako účastníka řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu