ECLI:CZ:US:2004:1.US.668.03
sp. zn. I. ÚS 668/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 61 To 390/03, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 33 T 104/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 10 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 61 To 390/03, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 33 T 104/2002. Naposled citovaným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným, že dne 26.7. 2001 v přesně nezjištěné době mezi 11.00 hod. a 11.15 hod. v jednací síni Vrchního soudu v Praze, nám. Hrdinů 1300, Praha 4, po vynesení odsuzujícího rozsudku v trestní věci sp. zn. 10 To 76/01, vulgárně napadl přísedícího senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. K. V. a několikrát plivl na svého obhájce JUDr. A. Š., čímž spáchal trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Podle §37 trestního zákona soud upustil od uložení dalšího trestu. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 61 To 390/03, rovněž napadeným ústavní stížností, stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že proti němu bylo u Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeno trestní řízení, které bylo "zjevně v rozporu se zákonem a nadřazenými zákony od samého počátku trestního stíhání" a podrobně popisuje údajně nesprávný postup obecných soudů i příslušného státního zastupitelství v jeho věci. V tomto směru zejména namítá, že u hlavního líčení dne 1. 10. 2002 nebyl přítomen určený advokát, který byl zastoupen substitutem, s čímž stěžovatel nesouhlasil a trval na přítomnosti advokáta určeného. Soud přesto vyslechl svědka Š. a věc odročil pro nepřítomnost svědka V. Svědek V. poté nebyl v pokračujícím řízení - podle mínění stěžovatele - řádně poučen, zda chce ve věci vypovídat či nikoliv. Stěžovateli prý bylo dále odmítnuto právo na změnu advokáta, který připustil takové porušování jeho práv a kterým byl prý i vydírán. Soud přes všechna stěžovatelem tvrzená pochybení přesto vynesl "odsuzující rozsudek bez potrestání", byť bylo soudci známo, že věc je založena pouze na formálních skutečnostech a podkladech. Odvolacímu soudu pak stěžovatel zejména vytýká, že nepřezkoumal postup soudu prvního stupně, při kterém došlo k těmto procesním pochybením; dále protestuje proti názoru odvolacího soudu, že stěžovatel je bezproblémový vězeň a že nic nesvědčí pro jeho duševní poruchu, která by měla vliv na jeho trestní odpovědnost. Stěžovatel ústavní stížnost uzavřel tvrzením, že se ve věci nejedná o jeho protiprávní jednání, byť byly splněny formální znaky trestného činu podle §202 odst. 1 trestního zákona. Dodal, že šlo o nerovný boj mezi státním zastupitelstvím a jeho osobou a že by prý při aplikaci §202 odst. 1 trestního zákona "museli být trestně stíháni všichni hokejisté, kteří se při zápasech běžně dopouští naplnění tohoto ustanovení trestního zákona".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s údajnými pochybeními, kterých se v jeho trestní věci měly dopustit nejen obecné soudy a státní zastupitelství, nýbrž i jeho advokát. Samotné jednání, pro které byl uznán vinným, přitom nijak nepopírá, tvrdí však, že trestní řízení bylo vedeno v rozporu se zákonem od samého počátku trestního stíhání. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám správně uvedl, že obžalovaný (stěžovatel) si opakovaně stěžoval na své obhájce. Přestože jeho stížnosti prý nebyly nikdy konkrétní, obvodní soud mu opakovaně vyhověl a obhájce vyměnil. V současné době je obžalovaný zastupován již třetím obhájcem a ani v tomto případě není spokojen. Rady svých obhájců, které vycházejí z reálné situace, vnímá jako útoky na svou osobu či dokonce vydírání. Považuje např. zastupování obhájce substitutem u hlavního líčení za obzvlášť závažné porušení zákona, byť je naopak povinností obhájce při kolizi několika hlavních líčení substituci zajistit. Advokát v dané věci postupoval přesně podle zákona a v takovém případě měl obvodní soud povinnost hlavní líčení provést. Stěžovatel však takové jednání považuje za komplot proti své osobě a této situace využil i k tomu, aby předložil námitku podjatosti samosoudkyně a požádal, aby byla věc přikázána jinému soudu k rozhodnutí. V obou případech bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval zcela zákonně, práva obžalovaného nijak nezkrátil a nebylo důvodu, aby jeho trestní věc projednával jiný soud či soudce. Pokud stěžovatel uvedl, že soud prvého stupně nepřihlédl k tomu, že se incidentu dopustil, když mu byl potvrzen dvanáctiletý trest odnětí svobody a jeho psychický stav tomu v daný okamžik odpovídal, obecný soud právem konstatoval, že tato okolnost sice může jeho chování vysvětlit, nikoliv však omluvit. Bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatel se dopustil veřejně hrubé neslušnosti a naplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. K celkem pochopitelnému rozrušení po vynesení vysokého trestu odnětí svobody potom soud přihlédl při úvaze o trestu a se zřetelem na předchozí přísné odsouzení upustil od uložení dalšího trestu v této souzené věci.
Za tohoto stavu Ústavní soud připomíná, jak již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen ingerovat pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Není tedy obecným soudům nadřízenou instancí, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení těchto soudů v oblasti jednoduchého práva, resp. v jejich procesním postupu, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem závažné, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než dovodit porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Taková situace podle přesvědčení Ústavního soudu nenastala. Vzhledem k podstatě věci a všem relevantním okolnostem zkoumaného případu se Ústavnímu soudu nejeví, že by v tomto případě došlo k natolik zásadním pochybením orgánů veřejné moci, které by byly z ústavněprávního hlediska relevantní.
Obecné soudy postupovaly v průběhu řízení v souladu s příslušnými právními předpisy, náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj i odpovídající právní závěry. Rovněž upuštění od uložení dalšího trestu se vzhledem k okolnostem daného případu jeví Ústavnímu soudu přiměřené, neboť bylo správně přihlédnuto k tomu, že stěžovateli byl již dříve uložen dvanáctiletý trest odnětí svobody.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu