ECLI:CZ:US:2004:1.US.690.02
sp. zn. I. ÚS 690/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. F., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2003, čj. 33 Odo 134/2003 - 121, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, čj. 28 Co 203/2002 - 99, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 4. 2002, čj. 3 C 248/2001 - 80, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 29. 11. 2002 doručena prostřednictvím faxu ústavní stížnost stěžovatelky ze dne 29. 11. 2002, písemně doplněná podáním doručeným 2. 12. 2002. Dalším podáním doručeným dne 14. 2. 2003 stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu. Tato ústavní stížnost byla zaevidována pod sp. zn. I. ÚS 690/02.
Zároveň s výše uvedenou ústavní stížností podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo zamítnuto rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, čj. 33 Odo 134/2003 - 121. I tento rozsudek napadla stěžovatelka ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 381/03. Vzhledem ke skutečnosti, že obě ústavní stížnosti spolu skutkově souvisí, spojil je Ústavní soud usnesením ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 381/03, ke společnému řízení pod spisovou značkou I. ÚS 690/02.
Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že byla dotčena její základní práva zakotvená v čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení u Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") se domáhala po své dceři O. V. (dále jen "vedlejší účastnice") vrácení daru. Svůj nárok opřela o ustanovení §630 ObčZ, protože vedlejší účastnice, tj. obdarovaná, hrubým způsobem porušila dobré mravy tím, že hrubě slovně a fyzicky napadla vnučku stěžovatelky P. F. Podle stěžovatelky je rozsudek odvolacího soudu postaven na dvou základních závěrech, jednak že skutek vedlejší účastnice nelze považovat za hrubé porušení mravů, jednak že vnučka stěžovatelky není členem její rodiny. Stěžovatelka uvedla, že v českém právním řádu není nikde definice rodiny zakotvena a odkázala na úpravu, obsaženou v ustanovení §40 obecného zákoníku občanského (zákon č. 946/1811 ř. z.), tedy že za členy rodiny nelze považovat pouze osoby žijící ve společné domácnosti, ale všechny osoby v řadě přímé. Tuto definici podle stěžovatelky podporuje i ustanovení §116 ObčZ. K otázce hrubého porušení dobrých mravů stěžovatelka podotkla, že pravidla etiky jsou mnohem širší než právní normy. Porušení právního řádu je podle ní vždy jednáním nemorálním. I když se v daném případě nejednalo o naplnění skutkové podstaty trestného činu nebo přestupku, je takové jednání hrubým porušením dobrých mravů, pokud hrubě porušuje kulturní a mravní normy, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a jsou sdíleny většinou společnosti.
V ústavní stížnosti podané proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka zmínila, že tento soud dospěl k závěru, že prvoinstanční i odvolací soud nesprávně vyložily pojem "člen rodiny dárce" podle §630 ObčZ. Přestože obecné soudy uvedeným výkladem porušily zásadu ochrany rodiny specifikovanou v čl. 32 Listiny, Nejvyšší soud ČR její dovolání zamítl. Podle ustanovení §243b odst. 2 OSŘ, které stěžovatelka ocitovala, dovolací soud dovolání zamítne, když dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Jestliže Nejvyšší soud ČR dospěl k výše uvedenému jednoznačnému závěru, měl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit. Stěžovatelka také nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR v otázce výkladu hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu §630 ObčZ. Nelze, podle ní, považovat hodnocení porušení dobrých mravů za otázku skutkovou. Stěžovatelka se v této stížnosti znovu vyjádřila ke skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně. Odkázala na tu část rozsudku krajského soudu, podle něhož ani z výslechu vedlejší účastnice (žalované) nebylo prokázáno, že by konflikt byl zaviněn výlučně vedlejší účastnicí. Podle stěžovatelky výslech vedlejší účastnice nebyl nikdy proveden, protože ho odmítla. Krajský soud se tohoto výslechu dovolává jako podkladu skutkového zjištění, ačkoli takový důkaz nebyl vůbec proveden. Stěžovatelka tvrdí, že skutkové zjištění odvolacího soudu je postaveno i na spekulaci, že konflikt mohl být vyprovokován nevhodným osočováním ze strany dcery vedlejší účastnice, tj. vnučky stěžovatelky. V této souvislosti proto stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, jako části práva na spravedlivý proces (nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 61/94 a III. ÚS 150/93).
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud odkázal na právní závěry obsažené ve svém rozhodnutí.
Krajský soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že napadená O. F. (vnučka stěžovatelky) je zároveň dcerou vedlejší účastnice. Pokud by došlo mezi nimi k fyzickému konfliktu a pokud by šlo o situaci, která by mohla být kvalifikována jako fyzické napadení vnučky stěžovatelky vedlejší účastnicí, pak vedlejší účastnice napadla svou dceru. Od této skutečnosti by nebylo možno odhlédnout a posoudit tento útok jako útok na vnučku stěžovatelky.
Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Z obsahu spisu sp. zn. 3 C 248/2001 Okresního soudu v Rakovníku bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou domáhala na vedlejší účastnici vrácení daru (částky 692 000,-- Kč) pro hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 ObčZ. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2002, čj. 3 C 248/2001 - 80, návrh stěžovatelky zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalované (vedlejší účastnici) náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2002, čj. 28 Co 203/2002 - 99, změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů řízení, v dalším rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2003, čj. 33 Odo 134/2003 - 121.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka se ve svých dvou stížnostech soustředila na tři okruhy otázek, první dvě jsou interpretační, tj. definice rodiny a definice hrubého porušení dobrých mravů, třetí se týká údajného nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů.
K prvnímu okruhu Ústavní soud uvádí, že pochybení krajského soudu v otázce definice rodiny napravil Nejvyšší soud ČR ve svém shora označeném rozsudku. Dospěl, na rozdíl od odvolacího soudu, k závěru, že vztah příbuzných v řadě přímé je nutno zahrnovat do pojmu rodina ve smyslu §630 ObčZ. Nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že vymezení pojmu "člen rodiny" podle §630 ObčZ a pojmu "osoba blízká" podle §116 ObčZ je totožné. Je nutno vycházet z toho, že vymezení v §630 ObčZ je užší. Právní vztah z darování tedy zaniká i v případě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči příbuzným dárce v řadě přímé. Dovolací soud konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu není správný v té části, v níž vyloučil vnučku stěžovatelky z okruhu osob náležejících do rodiny ve smyslu §630 ObčZ. To ale neznamená, že nesprávný je celý rozsudek odvolacího soudu. Tvrzení stěžovatelky o tom, že okresní a krajský soud porušily princip ochrany rodiny, zakotvený v čl. 32 Listiny, a přesto Nejvyšší soud ČR její dovolání zamítl, tak postrádá smysl.
I v otázce druhé Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozsudku podrobně definoval, jaké chování obdarovaného lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů s tím, že se jedná především o otázku skutkovou. Stěžovatelka ve stížnosti předkládá svou definici hrubého porušení dobrých mravů a žádným způsobem nespecifikuje, z jakého důvodu by měly být protiústavní právní závěry obecných soudů, týkající se interpretace tohoto institutu v konkrétním případě. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že existuje možnost, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod dojde protiústavní interpretací obecného práva. Ústavní soud se pak může zabývat interpretací obecného práva za splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C. H. Beck, Praha 2003, str. 85. K možnosti hodnocení otázky dobrých mravů se Ústavní soud vyjádřil mj. v usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10, C. H. Beck, Praha 1198, str. 383.
Skutečnosti neodpovídá ani tvrzení stěžovatelky, vytýkající Nejvyššímu soudu ČR údajné pochybení spočívající v tom, že odmítl hodnotit jednání obdarované (vedlejší účastnice). V této souvislosti lze odkázat na třetí odstavec rozsudku Nejvyššího soudu ČR na str. 5.
Na základě shora uvedených skutečností je Ústavní soud toho názoru, že k protiústavní interpretaci obecného práva nedošlo.
K závěru o údajném nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů stěžovatelka dospěla pravděpodobně na základě svého posouzení té části rozsudku krajského soudu, týkající se údajného výslechu žalované. Tato formulace krajského soudu je evidentně chybná, protože výslech žalované, pro její nesouhlas (viz č. l. 37) skutečně proveden nebyl. To, co nazývá krajský soud výslechem, je patrně obsah závěrečného návrhu právního zástupce žalované v řízení před okresním soudem (viz č. l. 78), příp. vyjádření žalované k odvolání stěžovatelky (viz č. l. 90). Důkazní řízení řádně provedl již okresní soud. Protože se jednalo o sporné řízení, stěžovatelka byla vyzvána, podle §118a OSŘ, k navržení důkazů (viz č. l. 41 a č. l. 78). Po první výzvě (viz č. l. 41) navrhla několik dalších důkazů, po druhé výzvě (viz č. l. 78) žádné další důkazy již nenavrhla, proto bylo důkazní řízení skončeno. Na základě provedených důkazů dospěl okresní soud ke skutkovým zjištěním, která zcela dostatečně odůvodnil. Rozhodnutí okresního soudu poté jako věcně správné potvrdil krajský soud. V odůvodnění skutkových zjištění se krajský soud ztotožňuje s okresním soudem. Názor krajského soudu o příčinách hádky mezi žalovanou a vnučkou stěžovatelky lze označit pouze za podpůrný, nemající vliv na samotné rozhodnutí. Tento názor krajského soudu nemohl sám o sobě zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Ústavní soud tedy konstatuje, že odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu je zcela irelevantní. V provádění a hodnocení důkazů, v odůvodnění skutkových zjištění a z nich vyplývajících právních závěrů tak, jak je učinily obecné soudy, neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala, ani v rozsahu jiných, ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, čj. 28 Co 203/2002 - 99, Ústavní soud uvádí, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí její osud, takže pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu