ECLI:CZ:US:2004:1.US.70.03
sp. zn. I. ÚS 70/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. T. B., právně zastoupeného Prof. JUDr. A. G., CSc., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2002 sp. zn. 30 Ca 76/1999, rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 8. ledna 1999, čj. 9299/1-1175/98, a rozhodnutí Celního úřadu Cheb ze dne 7. října 1998, čj. 599/33/98-PV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 30 Ca 76/1999, rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 8. 1. 1999, čj. 9299/1-1175/98, a rozhodnutí Celního úřadu Cheb ze dne 7. 10. 1998, čj. 599/33/98-PV, pro porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Podle stěžovatele mu Celní úřad Cheb, pobočka Pomezí nad Ohří, dne 7. 10. 1998, rozhodnutím čj. 599/33/98-PV, vyměřil podle §2 odst. 6 a §32 celního zákona celní dluh ve výši 9 389 320,-- Kč (skládajícího se z cla, daně z přidané hodnoty a spotřební daně). Důvodem bylo porušení povinností, vyplývajících z režimu tranzitu podle §140 odst. 2 celního zákona. Na základě odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí Celního úřadu Cheb potvrzeno rozhodnutím Celního ředitelství v Plzni ze dne 8. 1. 1999, čj. 9299/1-1175/98. Proti uvedeným správním rozhodnutím podal stěžovatel správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, v níž tvrdil, že celní orgány při vyměření daní měly postupovat podle zákona o správě daní a poplatků. Za tohoto předpokladu a na základě §47 tohoto zákona by pak dospěly k právnímu názoru, že právo vyměřit daň zaniklo. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 30 Ca 76/1999, žalobu stěžovatele zamítl. Odmítl jeho právní názory a dovodil, že správní úřady, v relevantní době pro vydání svých rozhodnutí, správně aplikovaly správní řád jako obecný procesní předpis a ustanovení celního zákona jako zákona zvláštního. Užití zákona o správě daní a poplatků včetně ustanovení §47 nepřicházelo tedy v úvahu.
Podle stěžovatele napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 1 Ústavy. Stěžovatel tvrdí, že mu byla uložena daň, aniž pro to byla dána opora v zákoně. Obsáhle polemizuje s napadenými rozhodnutími o použitelnosti jednotlivých procesních předpisů a trvá na svém názoru, podle kterého měl být v dané věci správně užit zákon o správě daní a poplatků, podle jehož §47 právo vyměřit daň zaniklo. I kdyby snad neměl být aplikován uvedený zákon, nic to nemění na skutečnosti, že právo na vyměření daně z přidané hodnoty a spotřební daně zaniklo na základě §4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, podle kterého nelze vyměřit ani vymáhat daň po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník nebo plátce povinen podat přiznání nebo hlášení, popř. dlužník srazit daň nebo zálohu na tuto daň.
Stěžovatel dále zpochybňoval procesní správnost postupu správních orgánů i soudu. Správní orgány sice tvrdí, že postupovaly podle správního řádu, ale ve skutečnosti postupovaly podle zákona o správě daní a poplatků, jak je to vidět i z napadených rozhodnutí. Stěžovatel si je vědom platného práva, podle něhož soud v rámci správního soudnictví nepřezkoumává žalobu z jiných důvodů než z důvodů uplatněných žalobcem. Jestliže celní orgány přiznaly, že měly postupovat podle jiných předpisů a soud dospěje k témuž závěru, měl napadená rozhodnutí zrušit, i když tento nedostatek nebyl stěžovatelem ve správní žalobě uplatněn. Ačkoliv se stěžovatel ve správní žalobě omezil jen na případnou aplikaci §47 zákona o správě daní a poplatků a jím tvrzeného zániku práva vyměřit daň, měl krajský soud zvážit aplikaci zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, a přihlédnout k promlčení práva vyměřit nebo vymáhat daň podle §4 odst. 2 tohoto zákona. To proto, že stěžovatel správní žalobou napadal správní orgány za jejich nečinnost, když vyměřily daň teprve po uplynutí tříleté lhůty pro vyměření daní.
Stěžovatel si je vědom, že Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením "běžných práv fyzických nebo právnických osob." Stěžovatel podotkl, že až do 1. 1. 2003 nebyl zřízen Nejvyšší správní soud a Ústavní soud do jisté míry jeho činnost suploval. Kdyby bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni doručeno stěžovateli jen o měsíc později, mohl by se domáhat ochrany u Nejvyššího správního soudu podle §102 zákona o soudním řádu správním, tedy přezkumu jeho zákonnosti.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 76/1999, a vyjádření účastníků řízení, tj. Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství v Plzni a Celního úřadu Cheb.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že správní žalobou napadené rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni bylo přezkoumáno v rámci uplatněných stížnostních důvodů, tedy aplikace §47 zákona o správě daní a poplatků a souladu rozhodnutí Celního úřadu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Pouhá polemika s argumentací soudu ještě nemůže být důvodem úspěšné ústavní stížnosti. Argumentace porušením čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny není případná, protože stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen. Naopak mu bylo umožněno realizovat soudní přezkum zákonnosti správního rozhodnutí. V podrobnostech odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Celní ředitelství Plzeň zpochybnilo argumentaci stěžovatele, pokud jde o použití procesních předpisů. Správa spotřební daně a daně z přidané hodnoty byla totiž celními orgány prováděna na základě celního zákona se subsidiárním použitím správního řádu, přičemž daňový řád byl z aplikace zcela vyloučen až do 30. června 1997. Po tomto datu sice byl aplikován, ovšem aplikace §47 byla výslovně vyloučena. Podle celního ředitelství ustanovení §4 odst. 2 zákona o soustavě daní na daný případ vůbec nedopadá, a i kdyby snad dopadal, další odstavce téhož ustanovení tříletou lhůtu dále modifikují až na hranici deseti let (§4 odst. 3 zákona o soustavě daní). Není ani pravdou, že by ve věci byl nesprávně aplikován zákon o správě daní a poplatků. Tento procesní předpis byl totiž správními orgány aplikován po 30. červnu 1997, tedy v době, kdy již byl pro danou věc plně relevantní (s taxativně vyňatými ustanoveními včetně §47). Procesní postup celních orgánů při vyměření cla a daně byl z hlediska aplikace odpovídajícího procesního právního předpisu v posuzovaném případě bezvadný. Celní ředitelství navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost, případně její zamítnutí.
Celní úřad Cheb se připojil k vyjádření Celního ředitelství v Plzni.
Po přezkoumání všech shora uvedených podkladů Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Jejím jádrem je polemika s právními závěry shora uvedených orgánů veřejné moci o použití vhodného procesního předpisu při jejich rozhodování. Podle Celního úřadu Cheb, Celního ředitelství v Plzni a Krajského soudu v Plzni se do června 1997, v rámci správy daní při dovozu zboží, celní orgány neřídily zákonem o správě daní a poplatků vůbec. Po červnu 1997 se jím sice řídily, ovšem aplikace §47 (jehož použití je pro stěžovatele klíčové) byla vyloučena. Podle stěžovatele měl být zákon o správě daní a poplatků aplikován subsidiárně, včetně §47, na základě něhož by stát nemohl ani vyměřit ani vymáhat daňovou složku celního dluhu. Dále měl být, podle stěžovatele, aplikován §4 odst. 2 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní, podle kterého se právo vyměřit nebo vymáhat daň promlčelo. Jádrem ústavní stížnosti je tedy spor o aplikaci příslušné procesní normy, tedy spor v oblasti obecného práva.
Stěžovatelem tvrzený rozpor napadených rozhodnutí s čl. 11 odst. 5 Listiny nebyl zjištěn. Podle tohoto článku Listiny, daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. V daném případě není sporu o tom, že uložení daně mělo základ v zákoně, přičemž k jeho interpretaci se vyjádřily jak dvě instance správních orgánů, tak i soud v rámci řízení o správní žalobě. Zásadně není na Ústavním soudu, aby přehodnocoval jejich právní závěry, vztahující se k obecnému právu.
Článek 36 odst. 1 a 2 Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces, rovněž nebyl porušen. K jeho porušení totiž nestačí, že stěžovatel jako účastník správního řízení a žalobce v řízení před správním soudem nesouhlasil s právními závěry orgánů veřejné moci. V napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani v napadených rozhodnutích správních orgánů nebyly, v řízení před Ústavním soudem, zjištěny žádné vady ústavněprávní povahy.
Ústavní stížnost, ačkoliv formálně odkazuje na porušení několika ústavních článků, zjevně zpochybňuje toliko výklad zákona neústavní povahy. Ústavní stížností lze totiž namítat jen porušení základních práv a svobod vyplývajících z ústavního pořádku. Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti neřeší spory o výklad zákona a pro rozhodnutí vydaná před 1. 1. 2003 nenahrazuje Nejvyšší správní soud. Nepřezkoumává tedy zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, a to ani tehdy, pokud stěžovatele od možnosti podat opravný prostředek k Nejvyššímu správnímu soudu dělilo jen několik dnů. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť i jen pochybnost o ústavní konformitě postupu orgánů veřejné moci při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123).
Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná a proti ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, Ústavní soud odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu