ECLI:CZ:US:2004:1.US.706.01
sp. zn. I. ÚS 706/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci E. B., zastoupené JUDr. M. R., advokátem., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, sp.zn. 30 Co 282/2001-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí ve sporu o zaplacení 200 000,- Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že bylo vydáno v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Současně upozornila, že proti tomuto rozhodnutí podala dovolání. Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud dotazem u Krajského soudu v Praze zjistil, že stěžovatelka skutečně podala ve své věci dovolání. Tento fakt potvrdil i Nejvyšší soud ČR, který sdělil, že dovolání byla přidělena sp.zn. 32 Odo 626/2003 s tím, že dodnes nebylo o dovolání rozhodnuto.
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.
Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno.
S ohledem na shora citované Sdělení Ústavního soudu, bude moci stěžovatelka poté, co o podaném dovoláním rozhodne Nejvyšší soud ČR, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane jí zachována lhůta k eventuálnímu napadení rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel proto předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 23. února 2004
Eliška Wagnerová, v. r. soudce zpravodaj