ECLI:CZ:US:2004:1.US.708.02
sp. zn. I. ÚS 708/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Přípravného výboru církve S. D. S., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, čj. 7 A 33/99 - 55, a proti rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky ze dne 29. 1. 1999, čj. 1872/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včasnou ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, čj. 7 A 33/99 - 55, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky (dále jen "MK ČR") ze dne 29. 1. 1999, čj. 1872/99, kterým odmítlo registraci církve S. D. S.
pro sjednocení světového křesťanství, a navrhl zrušení obou rozhodnutí.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že odmítnutím registrace církve bylo porušeno jeho základní právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru společně s jinými, tj. shromažďovat se a sdružovat se za účelem uplatňování náboženství nebo víry, což zahrnuje i právo zakládat církve a náboženské společnosti s právní subjektivitou podle čl. 18 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 16 odst. 1 a čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bylo, podle stěžovatele, zasaženo i do jeho základního práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle čl. 18 odst. 1 Paktu, čl. 9 odst. 1 Úmluvy a čl. 15 odst. 1 Listiny. Konečně mělo být v řízení před vrchním soudem porušeno i právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 14 Paktu a čl. 6 Úmluvy.
K porušení výše uvedených práv došlo, podle tvrzení stěžovatele, protiústavní interpretací a aplikací §11 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry, a navazujícího ustanovení §1 písm. a) zákona č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností, podle nichž návrh na registraci církve nebo náboženské společnosti může být podán, hlásí-li se k nim nejméně deset tisíc zletilých osob s trvalým pobytem na území ČR. Podle MK ČR pojem "osoba hlásící se" předpokládá existenci věroučné vazby věřících k zakládané církvi. Proto signatáře, kteří nesplňovali podmínku této věroučné vazby k církvi, nezapočítalo a pro nedostatečný počet osob hlásících se k církvi registraci církve odmítlo. Podle stěžovatele je uvedený výklad pojmu "osoba hlásící se k církvi" diskriminující, neboť znemožňuje skupinám věřících, nedosahujícím předepsaného početního censu, získat právní subjektivitu podle uvedených zákonů, což však není možné ani podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ani podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích.
Podle stěžovatele stanovení početního censu 10 000 osob pro uplatnění práva založit církev s právní subjektivitou není opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých, jak to vyjadřuje čl. 16 odst. 4 Listiny. Proto nesouhlasí s názorem vrchního soudu, podle něhož je státu třeba přiznat oprávnění, aby z poskytování výhod, vyplývajících z registrace církve, vyloučil ty církve, u nichž počet osob k církvi se hlásících nedosahuje počtu požadovaného zvláštním přepisem. Takovou argumentaci považuje z hlediska právního státu za nepřijatelnou, podobně jako vysvětlení, že vysoký početní census je opodstatněn tím, že ochraňuje stát před přílivem velkého počtu malých náboženských sekt. Pojem "osoba hlásící se" není zákonem definován. Podle stěžovatele musí být jeho interpretace v souladu s Ústavou ČR. Tento závěr stěžovatel opřel o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/95, který se zabývá možností dvou různých interpretací ustanovení právního předpisu. Stěžovatel považuje za ústavní takovou interpretaci pojmu "osoba hlásící se k církvi", podle které jde o osobu podporující založení církve, která však nemusí být, ani do budoucna, jejím členem. V této souvislosti poukázal na obdobné ustanovení zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách, které jsou z hlediska nároku jejich stoupenců na získání právní subjektivity zcela souměřitelné.
Stěžovatel dále tvrdil, že MK ČR v průběhu registračního řízení posuzovalo a dokonce vykládalo učení církve, což zákon č. 308/1991 Sb. registrujícímu orgánu neukládá. Zákon požaduje pouze stručnou a výstižnou charakteristiku, která je způsobilá odlišit učení konkrétní církve od učení ostatních, již existujících církví. Takovouto charakteristiku obsahuje statut církve, který stěžovatel předložil společně s dokumentem "Základní charakteristiky zakládané církve" s podrobnějším výkladem učení.
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že vrchní soud se nevypořádal s jeho důkazními návrhy, kterými požadoval zejména zpracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika - technická expertiza písemností, za účelem prokázání, že všechny podpisové archy obsahovaly od počátku předepsaný text a znalecký posudek z oboru písmoznalectví, který měl prokázat pravost všech podpisů na podpisových arších.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření MK ČR, jako účastníka řízení.
Ministerstvo kultury ČR ve svém vyjádření poukázalo na skutečnost, že ústavní stížnost se týká registračního řízení podle zákonů č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, a č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností, které byly zrušeny zákonem č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, který nabyl účinnosti dne 7. 1. 2002. Právo založit si k výkonu práv uvedených v čl. 16 odst. 1 a čl. 20 odst. 1 Listiny, která jsou zakotvena i v čl. 18 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 Paktu a v čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Úmluvy, církev nebo náboženskou společnost je nezpochybnitelné podle současné i předchozí právní úpravy. Listina v čl. 16 odst. 2 hovoří o církvích a náboženských společnostech, aniž by je rozlišovala na registrované a neregistrované. Předcházející i současná právní úprava respektuje postavení církví a náboženských společností na základě Listiny tak, že i církvím a náboženským společnostem, které nejsou registrované, tj. nemají právní subjektivitu, je zaručeno právo organizovat se k vykonávání náboženské svobody, není-li to v rozporu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Význam registrace tedy spočívá v tom, že již existující (neregistrované) církve se stávají aktem registrace právnickou osobou ve smyslu občanského zákoníku. Registrované církve a náboženské společnosti se, jako právnické osoby podle českého právního řádu, mohou svým jménem účastnit majetkoprávních vztahů. Neregistrované církve a náboženské společnosti mohou vykonávat náboženské obřady a další akty náboženské svobody podle Listiny, ale nemají postavení právnických osob. Posuzují se tedy jako sdružení osob bez právní subjektivity. Nabytí postavení právnické osoby podle právního řádu ČR není aktem, který by jakkoliv souvisel s výkonem práv náboženské svobody podle Listiny a zákonů upravujících postavení církví a náboženských společností. Na základě výše uvedeného MK ČR nesouhlasí s názorem stěžovatele, podle kterého náboženská svoboda, daná Listinou, by v sobě zahrnovala i "právo zakládat církve a náboženské společnosti s právní subjektivitou".
Pokud jde o výklad pojmu "osoba hlásící se k církvi", MK ČR nesouhlasí se stěžovatelem, který si tento pojem vyložil tak, že pod něj zahrnul jak členy církve, tak i osoby podporující církev různými formami, zejména darem nebo úkonem. Vzhledem k tomu, že tento pojem není v zákoně definován, vyžádalo si odborné posudky z Ústavu státu a práva a z Právnické fakulty UK a na základě těchto posudků jej vyložilo tak, jak to vyplývá z napadeného rozhodnutí. Čl. 16 Listiny zakládá právo věřících svobodně projevovat své náboženství nebo víru a zákon č. 308/1991 Sb. toto právo neomezoval. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 161/1992 Sb., který upravoval podmínky registrace, členové početně malých církví nebo církví, jejichž návrh na registraci bude odmítnut, nejsou zbaveni základních práv, která jim zaručuje Listina. Podle MK ČR nelze akceptovat argument stěžovatele o paralele se zákonem o politických stranách. Zatímco zákonodárce v zákoně o politických stranách č. 424/1991 Sb. (§6 odst. 2) evidentně nechtěl jako podmínku registrace zakotvit jakoukoliv přímou vazbu určitého počtu občanů na politickou stranu, pojem "osoba hlásící se k církvi" je odlišný a zákonodárce zde zcela zřejmě vyjadřuje vůli zakotvit přinejmenším věroučnou (pokud ne striktně institucionální) vazbu určitého počtu osob na církev jako podmínku její registrace. V opačném případě by byla v obou zákonech použita stejná dikce.
K námitce stěžovatele o vysokém početnímu censu jako podmínce registrace MK ČR poukázalo na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02, ve kterém se konstatuje, že Ústavní soud neshledal příznaky protiústavnosti v §11 zákona č. 3/2002 Sb., tj. v ustanovení, v němž je rovněž stanoven početní census (1 promile zletilých občanů ČR podle posledního sčítání lidu), což je census pro nabytí totožných práv, které získaly církve a náboženské společnosti registrované podle zákona č. 308/1991 Sb. Stanovení početního censu tak není protiústavní, což bylo výslovně potvrzeno Ústavním soudem.
Pokud jde o oprávnění státního orgánu zabývat se učením církve, MK ČR uvedlo, že mu zákon č. 308/1991 Sb. ukládal v §15 přezkoumat, zda založení a činnost církve a náboženské společnosti není v rozporu s tímto zákonem, ostatními zákony, ochranou bezpečnosti občanů a veřejného pořádku, zdraví a mravnosti, zásadami lidskosti a snášenlivosti nebo zda nejsou ohrožena práva jiných právnických osob a občanů. Orgánu státu opravdu nepřísluší vykládat učení církve a MK ČR tak v průběhu registračního řízení ani nečinilo. Mělo ovšem plné právo vyžádat si od přípravného výboru církve doplňující informace a podklady, neboť mu povinnost vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci ukládá §3 odst. 4 správního řádu. Proto se MK ČR nemohlo spolehnout pouze na prohlášení přípravného výboru církve, ale provedlo i důkladnější šetření všech dokumentů, které byl stěžovatel povinen předložit podle zákona č. 308/1991 Sb. MK ČR poukázalo na neochotu stěžovatele poskytnout materiály o učení církve, takže si nemůže být jisto, zda mu nebyly zatajeny některé aspekty věrouky církve stěžovatele. Nicméně závěry, týkající se souladu či nesouladu učení církve s právním řádem ČR, nebyly výslovným důvodem pro zamítnutí registrace. MK ČR se zabývalo učením církve výhradně v souvislosti s povinnostmi, které mu ukládal §15 zákona č. 308/1991 Sb. a správní řád.
Z rozhodnutí MK ČR ze dne 29. 1. 1999, čj. 1872/99, Ústavní soud zjistil, že jím byla odmítnuta registrace církve S. D. S. pro sjednocení světového křesťanství. Podmínky registrace MK ČR přezkoumalo v souladu s ustanovením §15 zákona č. 308/1991 Sb. Jeho šetřením bylo prokázáno, že stěžovatel nesplnil zákonem požadovanou podmínku 10 000 dospělých osob hlásících se k učení církve. V této souvislosti se MK ČR podrobně zabývalo otázkou, zda je možné pod pojem "osoba hlásící se k církvi" zahrnout také "osoby církev podporující", jak to v jednom ze svých podání požadoval stěžovatel. Na základě zákonů č. 308/1991 Sb., č. 161/1992 Sb. a odborných vyjádření Ústavu státu a práva AV ČR a Právnické fakulty UK Ministerstvo kultury ČR dovodilo, že zákon č. 308/1991 Sb. přiznává právo zakládat církev pouze věřícím, tj. osobám vyznávajícím náboženskou víru církve, nikoli pouhým sympatizantům. Zákon pro akt registrace církve předpokládá existenci věroučné vazby věřících k zakládané církvi. Šetřením bylo rovněž prokázáno, že způsob, jakým stěžovatel shromažďoval podpisy na podporu své registrace, byl v rozporu s obecnými principy této činnosti, kterou MK ČR posuzovalo analogicky podle zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním. Na základě uvedených skutečností vyplývajících z jeho šetření, v průběhu kterého si mj. vyžádalo i tři znalecké posudky od znalců religionistiky, dospělo MK ČR k závěru, že stěžovatel nenaplnil předpoklady pro registraci, stanovené zejména v §15 zákona č. 308/1991 Sb.
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2002, čj. 7 A 33/99 - 55, výše označené rozhodnutí Ministerstva kultury ČR potvrdil. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že námitka stěžovatele, podle níž MK ČR nesprávně vyložilo a aplikovalo pojem "osoba hlásící se k církvi", není důvodná. Tento pojem není v žádném zákoně definován, avšak v důvodové zprávě k zákonu č. 161/1992 Sb. se předpokládá velmi úzká vazba k zakládané církvi. Ze samotného pojmu "hlásící se" vyplývá, že určitá osoba projevuje navenek bližší vztah k zakládané církvi, hlásí se k jejímu učení a vyznává víru, kterou církev, usilující o registraci, prezentuje. Názor stěžovatele, že uvedený pojem je třeba vykládat tak, že osobou hlásící se k církvi je i osoba podporující její vznik, je nad rámec zákona. Zákonodárce slovní spojení "osoba podporující vznik církve" nepoužil a jeho interpretací nelze dospět k závěru, že osoba hlásící se k církvi v sobě zahrnuje i osoby podporující církev. Odkaz stěžovatele na ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích, není na místě, neboť tento zákon upravuje právní vztahy subjektů se zcela odlišným vztahem ke státu než jsou církve a tomu také odpovídají zákonné podmínky pro jejich registraci.
Vrchní soud rovněž odmítl názor stěžovatele, podle kterého výklad pojmu "osoba hlásící se k církvi" použitý MK ČR upírá, ve svých důsledcích, právo zakládat církev skupinám věřících o počtu menším než 10 000 osob. Při registraci církve nejde o právo založit církev jako takovou, ale jen o to, že registrací získá církev právní subjektivitu a tím, ve vztahu ke státu, i řadu výhod, mezi něž patří příspěvek ze státního rozpočtu. Státu je proto třeba přiznat oprávnění, aby z poskytování výhod, vyplývajících z registrace, vyloučil církve, u nichž počet osob k církvi se hlásících nedosahuje počtu stanoveného zákonem.
Podle vrchního soudu nebyla rozhodnutím MK ČR porušena práva zakotvená v čl. 16 odst. 1 Listiny. Konstatoval, že je nutno rozlišovat právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru od práva na registraci církve či náboženského sdružení, tedy od práva na kladné rozhodnutí ze strany orgánů státu. Obdobně je tato skutečnost vyjádřena v čl. 20 odst. 1 Listiny. V prvé větě tohoto článku je obecně vyjádřena záruka státu respektovat právo svobodně se sdružovat, tj. právo vytvářet jak neformální, tak formální sdružení. Druhá věta se vztahuje k právu vytvářet sdružení s právní subjektivitou. Záruky sdružovacího práva jsou v těchto případech podrobněji upraveny zákonnými normami. Obdobně to platí o sdružování v církvích či náboženských společnostech, kdy k formálnímu sdružení je možná ingerence státu za podmínek stanovených zákonem. Tato ingerence státu v podobě registrace církve nemá přímý vliv na práva osob projevovat své náboženství nebo víru způsobem uvedeným v čl. 16 odst. 1 Listiny. Soud konstatoval, že rozhodnutím MK ČR nebylo zasaženo ani do práv zakotvených v čl. 16 odst. 2 Listiny, podle kterého církve spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech. Uvedené ustanovení Listiny neupravuje podmínky pro registraci církve, ty jsou stanoveny zákonem. Ani článek 16 odst. 2 Listiny nelze ovšem chápat jako absolutní vymezení práv, protože podle odstavce 4 tohoto článku může být výkon těchto práv omezen zákonem k ochraně hodnot tam uvedených.
Podle závěru vrchního soudu bylo povinností MK ČR šetřením odstranit pochybnosti o způsobu získávání podpisů osob hlásících se k předmětné církvi, které vznikly na základě obsahu dopisů občanů, kteří se na MK ČR obrátili se svými výhradami. I když stěžovatel tvrdí, že šetření provedené MK ČR nebylo objektivní, toto tvrzení nijak nedoložil. Stejně tak neprokázal, že by některá z osob byla ovlivněna formulací dopisu, který jí MK ČR zaslalo. Nesouhlasil s námitkou stěžovatele, že by MK ČR, při posuzování založení a činnosti církve, přesáhlo zákonem dané kompetence. Ustanovení §15 zákona č. 308/1991 Sb. ukládá registrujícímu orgánu přezkoumat, zda založení a činnost církve není v rozporu s tímto zákonem a ostatními zákony, s ochranou bezpečnosti občanů a veřejného pořádku, zdraví a mravnosti, zásadami lidskosti a snášenlivosti, nebo zda nejsou ohrožena práva jiných právnických osob a občanů. Ke splnění této povinnosti bylo nezbytné, aby MK ČR posoudilo, zda učení církve není v rozporu s uvedenými zásadami. Námitka stěžovatele, že MK ČR nevyhovělo jeho návrhu na doplnění dokazování, rovněž není důvodná. Ze správního spisu i z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že MK ČR svůj závěr opřelo mj. o celou řadu písemných vyjádření občanů. Stěžovatel sice obecně zpochybnil hodnověrnost těchto vyjádření, neuvedl však žádnou okolnost, která by důvodnost jeho pochybností potvrzovala.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry správního orgánu i vrchního soudu a tvrdí, že ustanovení zákona jimi bylo nesprávně vyloženo. V ústavní stížnosti opakuje stejné argumenty, které uvedl již ve svém návrhu na soudní přezkum rozhodnutí MK ČR.
Jak známo, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen potud, pokud soudy nebo správní orgány ve své činnosti postupují ve shodě s Ústavou ČR, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z těchto důvodů ani skutečnost, že správní orgán a obecný soud vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
V přezkoumávané věci nebylo zjištěno porušení základního práva stěžovatele na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, ani právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru společně s jinými, tj. shromažďovat se a sdružovat se za účelem uplatňování náboženství nebo víry. Jak vyplývá z rozhodnutí MK ČR, i z rozsudku vrchního soudu, je nutno rozlišovat mezi právem svobodně projevovat své náboženství nebo víru a sdružovat se za účelem uplatňování náboženství nebo víry a právem na registraci církve nebo náboženské společnosti. Registrací získává církev právní subjektivitu, tedy vzniká jako právnická osoba podle práva České republiky, se všemi právními následky z toho plynoucími. Stát zákonem stanoví podmínky pro vznik církve jako právnické osoby podle českého práva, stejně jako tak činí i u vzniku ostatních právnických osob. Ustanovení článků 15, 16 a 20 Listiny nevážou výkon práv v nich zakotvených na registraci a nestanoví pro ni podmínky. Zákonem stanovené podmínky pro registraci církví nikterak neomezují výkon práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru způsobem uvedeným v citovaných článcích Listiny. Ani výkon těchto práv však není absolutní, neboť čl. 16 odst. 4 Listiny umožňuje výkon těchto práv omezit, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Odmítnutím registrace předmětné církve pro nesplnění zákonných podmínek tak pouze nevznikla tato církev jako právnická osoba podle českého práva. Nebylo tím ovšem nijak zasaženo do výkonu základních práv osob hlásících se k této církvi. V této souvislosti lze rovněž odkázat na některé závěry nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 4/2003 Sb.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před vrchním soudem a dospěl k závěru, že nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Ve věci proběhlo ústní jednání dne 12. 9. 2002, soud provedl celou řadu důkazů, na jejichž podkladě, veden zásadou volného hodnocení důkazů, dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil.
Jak správní orgán, tak i soud se důkladně zabývaly všemi námitkami stěžovatele, se kterými se dostatečně vypořádaly, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí. Nedošlo proto k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani dalších základních práv a svobod stěžovatelem tvrzených. Pro úplnost je třeba na tomto místě konstatovat, že i když došlo ke změně právní úpravy, tj. zákony č. 308/1991 Sb. a č. 161/1992 Sb. byly zrušeny a nahrazeny zákonem č. 3/2002 Sb., který nabyl účinnosti 7. 1. 2002, MK ČR rozhodovalo o návrhu na registraci církve v době účinnosti předchozí právní úpravy, a proto i Vrchní soud v Praze zkoumal toto rozhodnutí rovněž podle předchozí právní úpravy, i když rozhodoval již za účinnosti nového zákona.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena žádná ze základních práv stěžovatele, jak namítal ve své ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod pro její odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu