ECLI:CZ:US:2004:1.US.74.04
sp. zn. I. ÚS 74/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. S., zastoupené advokátkou JUDr. L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2003, čj. 17 Co 345/2002 - 375, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou faxem dne 5. 2. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 10. 2003, čj. 17 Co 345/2002 - 375, kterými byla stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalobkyně) i žalovanému B. W. uložena povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Náchodě - náhradu nákladů řízení každému po 2 801,-- Kč a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před okresním i krajským soudem.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadenými výroky rozsudku krajského soudu se cítí být dotčena na svých základních právech, vyplývajících z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90 věty první a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Nesprávnost napadených výroků spatřuje stěžovatelka v tom, že jí krajský soud v tomto řízení neposkytl ochranu jejích práv zákonem stanoveným způsobem a nevycházel ze zásady, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Krajský soud odůvodnil nepřiznání náhrady nákladů řízení tím, že žádný z účastníků neměl převažující úspěch ve věci, proto postupoval podle §142 odst. 2 OSŘ. Tento závěr považuje stěžovatelka za nesprávný, neboť její žalobě bylo ve věci samé plně vyhověno. Pokud odvolací soud zamítl žalobu ohledně příslušenství, nejednalo se o zamítnutí ohledně uplatněného nároku, tedy ve věci samé. Podle §142 odst. 2 OSŘ se postupuje v případě, že účastník měl úspěch pouze částečný. Pokud ohledně žalované částky bylo stěžovatelce plně vyhověno, nelze vycházet z toho, že byla úspěšná pouze částečně. Odvolací soud stěžovatelce nepřiznal ani náhradu tzv. separovaných nákladů řízení podle §147 odst. 1 OSŘ, které jí vznikly přítomností na ústním jednání, které se nekonalo z důvodu, že žalovaný nesdělil soudu úmrtí druhé žalované a tak způsobil odročení jednání. Nepřiznání těchto nákladů odvolací soud odůvodnil tím, že z žádného ustanovení OSŘ nevyplývá povinnost účastníka sdělovat soudu údaje o druhém účastníkovi. Není tedy zřejmé, kdo měl soudu tento údaj sdělit. Podle stěžovatelky odvolací soud opomenul ustanovení §91 odst. 2 OSŘ, upravující tzv. nerozlučné společenství, o které se v daném případě, u žalovaných manželů W., jednalo. Pokud žalovaný neoznámil úmrtí své manželky a jednání bylo z tohoto důvodu odročeno, zavinil vznik nákladů řízení stěžovatelce za toto neuskutečněné jednání. Odvolací soud proto porušil §147 odst. 1 OSŘ tím, že žalovanému neuložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení, které by jí jinak nevznikly.
Tím, že odvolací soud nepřiznal stěžovatelce náklady řízení ani separované náklady řízení, neposkytl ochranu jejím právům podle čl. 90 Ústavy ČR, protože nepostupoval podle §142 odst. 1 OSŘ a podle §147 odst. 1 OSŘ. Porušil tím čl. 95 Ústavy ČR, neboť je při svém rozhodování vázán zákonem a ten porušil. Z uvedených důvodů považuje stěžovatelka závěry krajského soudu v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti návrhu a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka se, vyjma již přisouzených 363,80 Kč a 1 177,-- Kč s příslušenstvím, domáhala zaplacení 47 858,30 Kč s úrokem z prodlení o roční sazbě 21 % z částky 31 115,-- Kč od 1. 5. 1997 do 31. 12. 1997 a s úrokem z prodlení o roční sazbě 26 % z částky 47 858,30 Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení. Věcí pak byla nejen jistina 47 858,30 Kč, ale i úrok z prodlení, který do vyhlášení rozsudku krajského soudu dne 29. 10. 2003 tuto jistinu již přesáhl. Na tom založil krajský soud svůj závěr, že žádný z účastníků neměl převažující úspěch ve věci, neboť stěžovatelce bylo přisouzeno právo na zaplacení jistiny, zatímco žaloba o zaplacení úroku z prodlení byla zamítnuta. Tomuto výsledku řízení odpovídalo i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu proti účastníkům podle §148 odst. 1 OSŘ.
Z rozsudku Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 5. 2002, čj. 8 C 109/97 - 328, Ústavní soud zjistil, že žalovaným B. a J. W. byla uložena výrokem pod bodem I. povinnost společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce částku 49 035,30 Kč s 21 % úrokem z prodlení ročně z částky 31 478,80 Kč od 1. 5. 1997 do 31. 12. 1997 a ve výši 26 % ročně z částky 49 035,30 Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Pod bodem II. byla stěžovatelce a žalovaným uložena povinnost zaplatit ČR - na účet Okresního soudu v Náchodě - na nákladech řízení 2 801,-- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Pod bodem III. byla žalovaným uložena povinnost nahradit stěžovatelce společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 34 514,10 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že podle §148 odst. 1 OSŘ uložil účastníkům uhradit náklady řízení, které nebyly kryty zálohou na znalečném a svědečném, a to stěžovatelce i žalovaným jednou polovinou, tj. ve výši 2801,-- Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení úspěšná, přiznal jí soud, podle §142 odst. 1 OSŘ, náklady právního zastoupení podle vyhl. č. 177/96 Sb.
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2003, čj. 17 Co 345/2002 - 375, bylo zjištěno, že výrokem ad. I. výroku byl rozsudek okresního soudu v té části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelce úroky z prodlení 21 % ročně z částky 363,80 Kč za dobu od 1. 5. 1997 do 31. 12. 1997 zrušen a řízení bylo zastaveno. Výrokem ad. II. byl rozsudek okresního soudu v té části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelce 47 858,30 Kč potvrzen. Výrokem ad. III. byl rozsudek okresního soudu v té části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelce úroky z prodlení 21 % ročně z částky 31 115,-- Kč od 1. 5. 1997 do 31. 12. 1997 a 26 % ročně z částky 47 858,30 Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Výrokem ad. IV. výroku byla stěžovatelce i žalovanému uložena každému povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Náchodě - náhradu nákladů řízení po 2 801,-- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem ad V. krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a konečně výrokem ad. VI. rozhodl, že odvoláním nedotčen zůstal rozsudek okresního soudu v té části výroku pod bodem I., jíž okresní soud uložil žalovanému, aby zaplatil stěžovatelce 1 177,-- Kč s úroky z prodlení z této částky 26 % ročně od 1. 1. 1998 do zaplacení.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že rozhodoval o nákladech řízení podle §224 odst. 2 OSŘ za řízení u soudu prvního stupně a podle §224 odst. 1 OSŘ za odvolací řízení. Protože žádný z účastníků neměl převažující úspěch ve věci, krajský soud podle §142 odst. 2 OSŘ žádnému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatelka požadovala, podle §147 odst. 1 OSŘ, náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s účastí její zástupkyně u jednání konaného dne 20. 8. 2003, které bylo nutno odročit po zjištění, že druhá žalovaná J. W. zemřela. Krajský soud jí náhradu těchto nákladů nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že žalovaný odročení jednání nezavinil.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Po přezkoumání ústavnosti postupu v řízení před soudy obou stupňů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Soudní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Pokud krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů s odvoláním na §142 odst. 2 OSŘ, postupoval v souladu s tímto zákonem, protože věcí samou se rozumí nárok, který byl předmětem řízení a jeho příslušenství (viz Občanský soudní řád, Komentář I. díl, 6. vydání C.H.Beck, Praha 2003, str. 568). Pokud týž soud rozhodoval podle §147 odst. l OSŘ, vycházel z textu tohoto ustanovení, které mu dává možnost uvážit, zda o náhradě nákladů podle tohoto ustanovení zákona rozhodne či nikoli. Své úvahy, proč náhradu podle tohoto ustanovení stěžovatelce nepřiznal, logicky a přiléhavě odůvodnil. V tomto postupu obecného soudu Ústavní soud neshledal nic protiústavního, soud se pohyboval v mezích vymezených občanským soudním řádem, a neporušil tedy článek 95 Ústavy ČR.
Porušení čl. 90 Ústavy ČR nepřichází vůbec v úvahu, neboť se jedná o ustanovení kompetenční, zakotvující dělbu moci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu