ECLI:CZ:US:2004:1.US.744.02
sp. zn. I. ÚS 744/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti I. B.-Z., právně zastoupeného Mgr. F. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002, sp.zn. 7 Tdo 608/2002, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002, sp.zn. 7 To 2/02 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2001, č.j. 1 T 108/2000-676, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu vraždy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel tvrdil, že soudy porušily jeho obhajovací práva dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, protože směřovalo proti odlišným skutkovým závěrům odvolacího soudu, přičemž skutková zjištění nemohou být předmětem přezkoumávání v dovolacím řízení. Přitom zcela pominul, že sám odvolací soud označil skutková zjištění krajského soudu za správná, když za nesprávnou považoval vrchní soud právní kvalifikaci provedenou krajským soudem, a proto ji změnil. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom zřejmé, že ke změně právní kvalifikace bylo nutné dospět k odlišným skutkovým závěrům a dovolací soud měl proto zrušit rozhodnutí soudu odvolacího, protože ke změně právní kvalifikace mohlo dojít pouze na základě změny v hodnocení důkazů, avšak odvolací soud konstatoval, že vycházel ze shodných skutkových závěrů. Soud dovolací se tedy měl rozdílnými závěry obou soudů zabývat. Pokud tak neučinil, zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
V další části ústavní stížnosti byl napaden předchozí postup v trestním řízení, kdy je absurdní, že se odvolací soud odmítl zabývat námitkou napadající odmítnutí provedení důkazu výslechem svědkyně D. Je nepřijatelné, aby soudy diskvalifikovaly jednu profesní skupinu z možnosti svědčit, na základě apriorního a spekulativního závěru zpochybňující její hodnověrnost. Tímto postupem bylo zasaženo do práva na obhajobu a do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel uvedl své přesvědčení, že z provedených důkazů nelze učinit skutkový závěr, že to byl právě stěžovatel, kdo způsobil poškozenému smrtelná zranění. Odůvodnění výrokem stěžovatele, který řekl, že poškozený "chcíp" ignoruje fakt, že čeština není stěžovatelovou mateřštinou. Závěrem stěžovatel upozornil, že v dané věci došlo k nezákonnostem i v přípravném řízení, které znemožnily náležité objasnění celého případu. Neochota provést důkazy navrhované stěžovatelem znemožnila řádné posouzení podílu viny stěžovatele a druhého obžalovaného a soudy zde překročily ústavní rámec.
Ústavní soud si vyžádal trestní spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 1 T 108/2000. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 20. 11. 2001 [1 T 108/2000-676] uznal stěžovatele vinným tím, že po předchozích nesrovnalostech s M. M. M., za to, že M. fyzicky napadl kamenem E. R., stěžovatel za použití nože s čepelí v délce 17 cm, útočil proti tělu poškozeného M. a mimo jiné za použití značné zraňující síly ho bodl do oblasti břicha, čímž mj. došlo k protětí dvou žeber a k přeříznutí slezinné tepny a žíly, čímž mu způsobil těžké a život ochromující zranění, které v důsledku krvácení bezprostředně ohrožovalo život poškozeného, na jehož následky v průběhu asi 20 minut při převozu vozidlem podlehl. Krajský soud dospěl k závěru, že toto jednání naplnilo znaky trestného činu ublížení na zdraví [§222 odst. 1 a 3 tr.zák.], a proto mu uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let a trest vyhoštění na dobu 10 let. Krajský soud věc projednával na základě konkrétních pokynů Vrchního soudu v Praze, který usnesením ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 7 To 20/01 z podnětu odvolání státního zástupce a stěžovatele zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2000 [1 T 108/2000-560], kterým byl stěžovatel uznán vinným stejně kvalifikovaným trestným činem a byly mu uloženy tytéž tresty. Krajský soud po provedení hlavního líčení doplnil dokazování a upřesnil skutkový průběh, avšak neztotožnil se s názorem vrchního soudu, že popsané jednání je třeba kvalifikovat jako trestný čin vraždy dle ust. §219 odst. 1 tr. zák., jelikož dospěl k závěru, že ze zjištění, která učinil, nelze mít za jednoznačně prokázané, že obžalovaný naplnil znak přímého či eventuálního úmyslu usmrtit poškozeného.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 13. 2. 2002 [7 To 2/02], z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek krajského soudu a za shodně popsané jednání nově uznal stěžovatele vinným trestným činem vraždy, dle ust. §219 odst. 1 tr.zák. Vrchní soud shodně s krajským soudem vyloučil, že čin spáchal druhý spoluobžalovaný a vyloučil i tvrzení stěžovatele, že ke zranění došlo před domem, v němž bydlel stěžovatel a tedy v době, kdy stěžovatel nebyl v kontaktu s poškozeným. Na podkladě závěrů znaleckého posudku týkajícího se příčiny smrti poškozeného a s odvoláním na znalecky popsaný mechanismus vzniku smrtelného poranění, dospěl vrchní soud k závěru, že stěžovatel jednal v eventuálním úmyslu usmrtit poškozeného, neboť musel být nutně srozuměn se smrtelným následkem úderu provedeného bodnořezným nástrojem za užití mimořádně vysoké intenzity, když neučinil žádné účinné opatření k záchraně poškozeného. Vrchní soud s odvoláním na ust. §2 odst. 5 konstatoval, že není povinností soudu provést všechny navržené důkazy a proto shledal neopodstatněným návrh stěžovatele na výslech další svědkyně.
Na podkladě dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku vrchního soudu se věcí měl zabývat Nejvyšší soud, který však usnesením ze dne 18. 9. 2002 [7 Tdo 608/2002] dovolání odmítl, protože bylo podle něj podáno z jiného důvodu, než uváděl stěžovatel. Dovolací soud konstatoval, že uváděný dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jej opravňuje přezkoumávat pouze správnost právního posouzení daného skutku a nikoli správnost skutkových zjištění, která jsou pro něj závazná a nemůže je měnit. Proto nemohl přezkoumávat rozsudek vrchního soudu na základě námitek, že soud neprovedl dostatečné množství důkazů, které by vedly k závěru, že to byl právě stěžovatel, kdo poškozenému způsobil zranění, stejně jako námitkami ohledně neprovedení zvukového záznamu odposlechu, neposouzení jednání z hlediska ust. §13 tr.zák. a nevyslechnutí svědkyně D. Všechny tyto námitky totiž podle Nejvyššího soudu zpochybňovaly správnost zjištěného skutkového stavu a nikoli jeho právního posouzení. Za námitku přezkoumatelnou na základě ust. §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. nebyla považována ani námitka neprokázaného vražedného úmyslu, kterou stěžovatel brojil proti změně právní kvalifikace stíhaného jednání, protože z jeho námitek je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že nesouhlasí se závěrem soudu, že byl srozuměn se smrtelným následkem, což je závěr skutkový, který teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku, z hlediska subjektivní stránky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Ve smyslu argumentace obsažené v ústavní stížnosti Ústavní soud nejprve zkoumal, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu práv stěžovatele na spravedlivý proces. Krajský soud sám konstatoval, že v dané věci nebyl k dispozici přímý důkaz usvědčující stěžovatele. Předmětnému jednání byly přítomny tři osoby, stěžovatel, spoluobžalovaný a poškozený. Poškozený zemřel a spoluobžalovaný byl pro soud nedostupným (byl souzen jako uprchlý). Další osoba přítomná v té době v bytě se nacházela v jiné místnosti. Krajský soud však za použití výpovědi této osoby, výpovědi samotného stěžovatele, výsledků znaleckého zkoumání a důkazů získaných ohledáním místa činu, nakonec dospěl k přesvědčivému závěru, že čin spáchal právě stěžovatel. Tento závěr je výsledkem velmi podrobného logického rozboru vzájemné souvislosti jednotlivých důkazů a postupného vylučování stěžovatelem předkládané verze skutkového průběhu. Krajský osud vyčerpávajícím způsobem odůvodnil svůj postup při hodnocení důkazů a zejména svědeckých výpovědí s uvedením, proč jim lze, resp. nelze, v té které části přikládat relevanci. Velmi pečlivě rovněž zdůvodnil, proč lze brát za důvěryhodnou i výpověď jediné další osoby přítomné v bytě, přestože měla blízký vztah ke spoluobžalovanému. Se žádoucí přesvědčivostí byl rovněž učiněn závěr o tom, že čin nespáchal druhý spoluobžalovaný. Pokud následně vrchní soud dospěl na základě hodnocení závěrů znaleckého posudku k přesvědčení, že stěžovatel musel být srozuměn s možným smrtelným následkem svého jednání vůči poškozenému, pohyboval se rovněž v ústavně vymezeném rozhodovacím rámci. Své úvahy transparentně vyložil a učiněné závěry, které byly v rozporu se závěry krajského soudu, logicky konzistentně odůvodnil. V postupu, jímž oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se dopustil stíhaného jednání, Ústavní soud neshledal tvrzené porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
K námitkám směřujícím do způsobu, jímž bylo prováděno přípravné řízení Ústavní soud poznamenává, že v rámci řízení o ústavní stížnosti proti soudním rozhodnutím přezkoumává především pravomocná rozhodnutí ve věci samé a postup, který jejich vydání bezprostředně předcházel. Námitky stěžovatele napadající průběh přípravného řízení neobsahovaly žádný aspekt, který by nebyl posuzován v rámci řízení před soudem prvního stupně, kde leží těžiště dokazování.
Námitka zásahu do obhajovacích práv stěžovatele neprovedením jím navržených důkazů rovněž postrádá opodstatnění. Vrchní soud zařazením do kontextu dalších důkazů logicky konzistentně odůvodnil, proč má zcela konkrétní pochyby o pravdivosti tvrzení obsažených v prohlášení svědkyně Mgr. D. a proč považuje za nadbytečné vyslýchat další svědky, kteří mají k obžalovanému blízký vztah a proč by nemohl důkazy provedené výslechem těchto svědků považovat za tak důležité, aby mohly zvrátit dosud zjištěný skutkový stav věci. Ústavní soud shledal námitku zásahu do obhajovacích práv za neopodstatněnou.
Stěžovatel brojil i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, když v podstatě zastával stanovisko, že pokud vrchní soud vycházel z totožných skutkových zjištění jako soud krajský, měl potvrdit jeho závěry právní, a pokud tak neučinil, pak změna závěrů právních měla založit možnost přezkumu dovolacím soudem. Ve vztahu k panující rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o trestních dovoláních již Ústavní soud dříve uvedl: "Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 18.6.2003, sp.zn. IV. ÚS 558/02, dosavadní výklad citovaného ustanovení Nejvyšším soudem ČR, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu." [srov. nález ze dne 20. 2. 2004, sp.zn. IV. ÚS 219/03 nebo nález ze dne 29. 9. 2003, sp.zn. IV. ÚS 565/02 všechny dostupné na www.judikatura.cz].
I když Ústavní soud respektuje princip sebeomezení na straně jedné, a postavení Nejvyššího soudu jako vrcholné instituce obecného soudnictví na straně druhé, musí v daném případě konstatovat, že postup Nejvyššího soudu, který se v dané věci vyhnul meritornímu vyjádření k provedené změně právní kvalifikace, nerespektuje smysl ust. §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Avšak v projednávané věci nemohl Ústavní soud zároveň přehlédnout, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení procesních ustanovení, protože samotné porušení procesních pravidel ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat obhajobu, s ohledem na příznivější posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Jinými slovy, postup Nejvyššího soudu v daném případě sice vedl k zásahu do základního práva stěžovatele, avšak protože Ústavní soud nezjistil, že by rozhodnutími soudu nalézacího a odvolacího, která byl nucen přezkoumat namísto Nejvyššího soudu, bylo zasaženo do základních práv stěžovatele, bylo by projevem pustého formalismu, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. V obecné rovině takový postup Nejvyššího soudu tolerovat nelze, avšak trestní stíhání stěžovatele začalo již v roce 2000 a vrácení věci Nejvyššímu soudu by vedlo k oddálení stavu, v němž je nastolena právní jistota o tom, že pravomocné odsouzení stěžovatele vrchním soudem již nelze zvrátit. Přitom rychlé nastolení stavu právní jistoty je zejména v trestních věcech velmi žádoucí.
Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu