ECLI:CZ:US:2004:1.US.85.03
sp. zn. I. ÚS 85/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Č. st., zastoupeného Mgr. J. O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, čj. 58 Co 220/2002 - 135, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 11. 2000, čj. 6 C 114/99 - 94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele, podaná na poště dne 5. 3. 2003, ve které navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud").
Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho ústavní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože v napadených rozsudcích a v řízeních jim předcházejícím nepřihlédly k tvrzením, která uvedl v podání Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 6. 2001. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí soudů a řízení jim předcházející odporují §6 OSŘ a §34, §35 odst. 1, §37 odst. 1 a §574 ObčZ, protože skutečnosti, které byly mezi účastníky sporné, nebyly spolehlivě zjištěny.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána i vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že řízení o částce 4 387,-- Kč dosud nebylo pravomocně skončeno. V ostatním odkázal na odůvodnění rozsudku městského soudu ze dne 18. 10. 2002, čj. 58 Co 220/2202 - 135.
Městský soud si není vědom, že by napadenými rozsudky nebo postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebo jiné jeho právo chráněné Ústavou ČR a Listinou. Obvodní soud provedl ve věci odpovídající dokazování, odvolací (městský) soud přezkoumával napadený rozsudek pouze ohledně částky 2 806,-- Kč (po zrušujícím usnesení jiného senátu městského soudu vydaném v řízení o žalobě pro zmatečnost).
Ústavní soud, po přezkoumání návrhu a připojených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Z obsahu níže uvedených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 11. 2000, čj. 6 C 114/99 - 94, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 7 193,-- Kč. Tato částka měla představovat plnění ze smlouvy o obstarání záležitosti jiného, uzavřené nejpozději dnem 3. 11. 1991, podle §410 - §411 ObčZ v tehdy platném znění, na základě které žalovaný (JUDr. J. Č. ml.) pověřil stěžovatele, aby za něj jednal ve všech záležitostech, týkajících se dědictví po D. Č. a v záležitostech, týkajících se pozemků v obci Pamětník a Olešnice. Žalovaný svou plnou moc, udělenou stěžovateli, odvolal dnem 12. 10. 1998. Smlouva o obstarání záležitostí jiného tedy mezi účastníky trvala od 23. 11. 1991 do 12. 10. 1998. Stěžovatel dne 27. 10. 1998 vyúčtoval žalovanému náklady spojené s vyřizováním dědictví po D. Č. v celkové výši 29 274,-- Kč s požadavkem, aby mu zaplatil 1/2 této částky. Žalovaný tak učinil poštovní poukázkou ze dne 22. 10. 1998, kdy stěžovateli poukázal 14 687,-- Kč, a proto byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2001, čj. 58 Co 225/01 - 107, potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku v částce 2 806,-- Kč a v částce 4 387,-- Kč jej zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Tento rozsudek byl poté usnesením městského soudu ze dne 13. 11. 2001, čj. 65 C 10/2001 - 37, na základě žaloby stěžovatele pro zmatečnost, zrušen ohledně zamítavého výroku v částce 2 806,-- Kč a v ostatním zůstal rozsudek městského soudu ze dne 17. 5. 2001 nedotčen.
Na to Městský soud znovu rozhodl o odvolání stěžovatele a rozsudkem ze dne 18. 10. 2002, čj. 58 Co 220/2002 - 135, znovu potvrdil rozsudek obvodního soudu ze dne 15. 11. 2000, čj. 6 C 114/99 - 94, v zamítavém výroku o částce 2 806,-- Kč s tím, že na soudu prvního stupně bude znovu se zabývat zbývající částí nároku stěžovatele (žalobce) ohledně částky 4 387,-- Kč v intencích pokynů Městského soudu v Praze, vyplývajících z rozsudku uvedeného soudu ze dne 17. 5. 2001, čj. 58 C 225/01 - 107. Ten zůstal, ve zrušujícím výroku o věci samé, nedotčen shora označeným usnesením Městského soudu v Praze, kterým rozhodl o žalobě stěžovatele pro zmatečnost.
Městský soud vyšel z předávacího protokolu ze dne 27. 10. 1998, podepsaného oběma účastníky, ve kterém stěžovatel vzal na vědomí, že žalovaný bude nadále ohledně svých nemovitostí jednat sám. Současně ponechal na volné úvaze žalovaného, zda mu uhradí 1/2 cestovních výdajů, poštovného, telefonních poplatků a vynaloženého času. Městský soud tento projev vůle stěžovatele hodnotil jako vzdání se práva na tuto náhradu, která v souhrnu činila částku 2 806,-- Kč, a proto potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu v té části, jíž žalobu stěžovatele v této částce zamítl.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].
Nejdříve Ústavní soud zkoumal opodstatněnost návrhu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 15. 11. 2000, čj. 6 C 114/99 - 94. Z časového hlediska je zcela zřejmé, že se obvodní soud v tomto rozsudku a v řízení jemu předcházejícím nemohl zabývat podáním stěžovatele ze dne 16. 6. 2001 a nemohl tedy v tomto směru pochybit. V této části je tedy nutno označit návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný.
Dále se Ústavní soud zabýval stěžovatelem tvrzeným porušením jeho ústavně zaručených základních práv v řízení předcházejícím vydání rozsudku městského soudu ze dne 18. 10. 2002. V podání ze dne 16. 6. 2001 stěžovatel k částce 2 806,-- Kč, kromě citace názoru městského soudu, nic nového neuvádí (viz str. 4 zmíněného podání). Řízení ohledně částky 4 837,-- Kč, k níž stěžovatel snesl své argumenty v podání ze dne 16. 6. 2001, mělo, po zrušujícím rozsudku městského soudu ze dne 17. 5. 2001, znovu proběhnout před obvodním soudem. Za obsahově nové sdělení stěžovatele, kterým se měl odvolací soud zabývat, nelze označit ani formulaci stěžovatele, ve které uvádí doslovně, že: "Názor odvolacího soudu, že se žalobce svého práva na jejich zaplacení (částky 2 806,-- Kč) vzdal, žalobce vyvrací žalobou pro zmatečnost z důvodu znemožnění účasti žalobce (stěžovatele) na odvolacím jednání pochybením odvolacího soudu."
Jedná se totiž o argument, vztahující se k vlastnímu vedení procesu před odvolacím soudem, nikoli o argument k věci samé (tj. k hmotně právnímu úkonu stěžovatele - vzdání se práva na zaplacení). Uvedené procesní pochybení městského soudu (senátu 58 Co) bylo odstraněno zrušujícím usnesením městského soudu ze dne 13. 11. 2001, čj. 65 C 10/2001 - 37, vydaném v řízení o žalobě stěžovatele pro zmatečnost.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že městský soud v řízení, předcházejícím vydání rozsudku ze dne 18. 10. 2002, čj. 58 Co 220/2002 - 135, neměl důvod se tvrzeními stěžovatele zabývat. Nedošlo tedy k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ani k zásahu do jeho práv vyplývajících z obecného práva. Ústavní soud, s odkazem na výše uvedené, konstatuje, že právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, nebylo porušeno.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu