ECLI:CZ:US:2004:1.US.89.04
sp. zn. I. ÚS 89/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti K. V. R., a.s., zastoupené advokátem JUDr. P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 12 Co 191/2002-110 ze dne 12. 9. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Plzni č.j. 12 Co 191/2002-110 ze dne 12. 9. 2002, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 13 C 28/2000-88 ze dne 11. 12. 2001 ve výroku pod bodem I, jímž byla žaloba stěžovatelky proti žalovanému ing. K. F. (první žalovaný) zamítnuta "i do částky 192.230,- Kč s příslušenstvím", a zrušil tento rozsudek ve výroku IV, jímž bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit uvedenému žalovanému náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její rovné postavení v řízení a bylo jí tak upřeno právo na spravedlivý proces, čímž došlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Okresní soud v Karlových Varech se ve svém posledním rozhodnutí sice řídil právním názorem vyjádřeným v usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 262/2001 ze dne 3. 7. 2001, avšak nesprávně zhodnotil tvrzené skutečnosti a předložené důkazy a porušil tak ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Shodného pochybení se podle názoru stěžovatelky dopustil i krajský soud, který své potvrzující rozhodnutí odůvodnil tím, že se stěžovatelka v odvolání domáhá nových důkazů (což hodnotí jako nepřípustné ve smyslu §205a odst. 1 o.s.ř.), ač tomu tak nebylo. Stěžovatelka pouze poukázala na v řízení již učiněná tvrzení a na listiny ve spisu založené. Krajský soud v důsledku svého chybného zjištění dospěl k chybnému právnímu závěru a již se nezabýval obsahem podaného odvolání. Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy vychází z neúplného zjištění skutkového stavu a z nesprávného hodnocení skutkových tvrzení a důkazů provedených okresním soudem. Stěžovatelka poukázala na důkaz, který byl soudu I. stupně předložen dne 16. 10. 2000 (výpověď žalovaného F., který uvedl, že začal předmětný dluh splácet a předložil výpis z účtu u K. b. a.s.), z něhož vyplývá, že žalovaný uznal svůj dluh dne 7. 8. 1996 (úhrada částky 20.000,- žalovaným na účet stěžovatelky u K. b., a.s.), neboť - podle §407 odst. 1, 3 a 4 obchodního zákoníku - plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Podle názoru stěžovatelky skutečnost, že jí peníze z důvodu úpadku K. b., a.s., nebyly doručeny, není právně významná, neboť žalovaný tím, že plnil, svůj dluh uznal. Vzhledem k tomu čtyřletá promlčecí doba k uplatnění nároku stěžovatelky uplynula dne 7. 8. 2000, a proto byla její žaloba (podaná u Okresního soudu v Karlových Varech dne 5. 1. 2000) podána včas a žalovaný se nemůže platně dovolávat námitky promlčení. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že i další důkaz, který odvolací soud považoval na nový důkaz, byl již ve skutečnosti předložen soudu I. stupně (korespondence stěžovatelky s oběma žalovanými). V této souvislosti poukázala i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, č.j. 32 Odo 207/2003-130, o odmítnutí jejího dovolání, v němž prý tento soud konstatoval pochybení odvolacího soudu, pokud ten "uvedené důkazy (listiny) považoval za nové a tudíž nepřípustné". Stěžovatelka se proto domnívá, že se krajský soud správně nevyrovnal s obsahem jejího odvolání a nezabýval se proto listinnými důkazy a tvrzeními žalovaného a rovněž nevzal v úvahu jí namítané skutečnosti. Podle jejího názoru soud jednal v rozporu se zákonem (§153, §132 o.s.ř.) a řízení vedl tak, že nerespektoval ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení (§18 o.s.ř.), čímž byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně pak ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu.
II.
Krajský soud v Plzni k výzvě Ústavního soudu toliko uvedl, že podle jeho názoru nebyla porušena žádná práva stěžovatelky zaručená jí zákonem, Ústavou ČR, jakož i Listinou.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 28/2000 vedený u Okresního soudu v Karlových Varech. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka podanou žalobou domáhala vydání platebního rozkazu na zaplacení částky 209.786,70 Kč s příslušenstvím (za dodávku plastových oken) proti ing. K. F.; žalobu pak rozšířila ještě o druhého žalovaného J. D. s návrhem, že oba žalovaní jsou povinni zaplatit vymáhanou částku společně a nerozdílně. Okresní soud v Karlových Varech rozhodl ve věci platebním rozkazem č.j. 13 C 28/2000-12 ze dne 16. 2. 2000, leč první žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor. Okresní soud v Karlových Varech pak rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 13 C 28/2000-46 ze dne 6. 11. 2000 tak, že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce částku 209.786,70 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 100.076,- Kč od data 5. 1. 2000 (výrok I.). Současně určil, že oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit náklady řízení (výrok II.). Ve zbytku (zaplacení 18 % úroku z prodlení) byla žaloba zamítnuta (výrok III.).
K odvolání prvního žalovaného rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením č.j. 12 Co 262/2001-75 ze dne 3. 7. 2001 tak, že rozsudek soudu I. stupně v I. a II. výroku zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že nebyly podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu napadeného rozsudku a že soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a nastínil, v jakém směru má soud I. stupně vést další posuzování věci.
Okresní soud v Karlových Varech pak rozhodl rozsudkem č.j. 13 C 28/2000-88 ze dne 11. 12. 2001 tak, že žalobu na uložení povinnosti zaplatit stěžovateli částku 209.786,70 Kč s úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 100.076,- Kč vůči prvnímu žalovanému zamítl. Druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 192.230,- Kč a 10 % úrok z částky 100.076,- Kč. Ve zbytku, tj. co do částky 17.556,70 Kč žalobu vůči druhému žalovanému zamítl. Dále rozhodl, že stěžovatelka (žalobkyně) je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 71.699,- Kč a že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 90.060,- Kč. V odůvodnění v podstatě uvedl, že skutkově z řízení vyplynulo, že oba žalovaní jako podnikatelé uzavřeli se stěžovatelkou ústní smlouvu, jejímž předmětem byla dodávka - zhotovení plastových oken, že stěžovatelka dodávku splnila a že na dodávku byla poskytnuta záloha ve výši 132.000,- Kč. Zbytek sjednané ceny v částce 100.076,- Kč zůstal nezaplacen. Dne 15. 6. 1995 oba žalovaní uznali vůči stěžovateli svůj závazek z faktury č. 30156 ze dne 19. 11. 1993 ve výši 232.076,40 Kč. Žaloba byla ve věci podána dne 5. 1. 2000 a první žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení. Soud I. stupně dovodil, že se žalovaní se zbytkem závazku k zaplacení kupní ceny ocitli dnem 4. 12. 1993 v prodlení a stěžovatelce vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Soud I. stupně rovněž posoudil uznání dluhu ze dne 15. 6. 1995 jako určité, protože závazek byl dostatečně identifikován; za důvodnou uznal pouze námitku prvního žalovaného, že závazek v době uznání neexistoval v uznané výši, ale pouze v částce 100.076,- Kč, protože zbývající část kupní ceny ve výši 132.000,- Kč byla zaplacena jako záloha. Soud však nepřiznal žalobou uplatněné nároky vůči prvnímu žalovanému výlučně z toho důvodu, že tento žalovaný v průběhu řízení uplatnil námitku promlčení podle §388 obchodního zákoníku s poukazem na 4letou promlčecí dobu stanovenou v ustanovení §407 obchodního zákoníku, jež uplynula dnem 16. 6. 1999, tj. před datem podání žaloby.
K odvolání stěžovatele (do výroku I. a IV.), který namítal, že první žalovaný se námitky promlčení nemůže dovolávat, protože opakovaně svůj závazek uznal, např. dopisem ze dne 24. 6. 1996 (splátkový kalendář k úhradě dlužné částky), prohlášením z 16. 10. 2000 (že počíná dluh splácet), rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem č.j. 12 Co 191/2002-110 ze dne 12. 9. 2002 tak, že - jak již bylo uvedeno - potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem I., jímž byla žaloba stěžovatelky proti prvnímu žalovanému zamítnuta i do částky 192.230,- Kč s příslušenstvím, a zrušil tento rozsudek ve výroku IV. (povinnost prvního žalovaného nahradit stěžovatelce náklady řízení). V odůvodnění uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně při posouzení námitky promlčení. K námitkám stěžovatelky ohledně opětovného uznání dluhu prvním žalovaným pak odvolací soud uvedl, že ze zásady neúplné apelace, která je vyjádřena v o.s.ř., plyne, že odvolací soud nemůže přihlížet k důkazům, které nebyly v dosavadním řízení stěžovatelem tvrzeny, ani nevyšly najevo jinak. Za takové "nové důkazy" považoval odvolací soud pokus o smír ze dne 22. 5. 1996 zaslaný stěžovatelkou prvnímu žalovanému, splátkový kalendář z 24. 6. 1996 zaslaný prvním žalovaným stěžovatelce, vyjádření stěžovatelky ke splátkovému kalendáři z 12. 7. 1996 a sdělení nového čísla účtu stěžovatelky, jichž se stěžovatelka dovolávala.
K dovolání stěžovatelky rozhodl ve věci Nejvyšší soud ČR, který usnesením č.j. 32 Odo207/2003-130 ze dne 25. 11. 2003 dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. Nejvyšší soud se podrobně zabýval posouzením dovolacího důvodu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Konstatoval, že otázkou zásadního právního významu má být posouzení, kdy se jedná o tzv. "nové" důkazy, jejichž předložení v odvolacím řízení není možné. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou "nové", je rozhodné to, zda byly účastníkem řízení uvedeny v řízení před soudem I. stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Pokud příslušné skutečnosti byly účastníkem uvedeny nebo jinak vyšly v řízení před soudem I. stupně najevo, pak z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. byly "uplatněny před soudem I. stupně". Nejvyšší soud se pak podrobně zabýval posouzením, zda stěžovatelkou uplatněné skutečnosti v odvolání byly "nové". Tvrzení, že žalovaný svůj závazek uznal, dovozuje stěžovatelka odkazem na listiny - pokus o smír z 22. 5. 1996, splátkový kalendář z 24. 6. 1996, vyjádření ke splátkovému kalendáři z 12. 7. 1996 a sdělení nového čísla účtu stěžovatelky - které "pro přehlednost" znovu předložila k důkazu. Nejvyšší soud ze spisu dovodil, že s výjimkou splátkového kalendáře z 24. 6. 1996 byly uvedené listiny doloženy již v řízení před soudem I. stupně (protokol o jednání ze 16. 10. 2000 - č.l. 35-36, protokol o jednání ze 6. 11. 2000 - č.l. 43-44 a protokol o jednání před odvolacím soudem ze 3. 7. 2001 - č.l. 71-73). Pokud tedy odvolací soud uvedené důkazy považoval za "nové" a tudíž nepřípustné, není tento jeho právní názor z pohledu ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. správný. Nejvyšší soud však dále konstatoval, že ani toto pochybení odvolacího soudu nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Podle tvrzení samotné stěžovatelky "jsou výše uvedené listiny bez jakýchkoliv pochybností důkazy obsahující úkony nikoliv žalovaného, ale stěžovatelky samotné, v důsledku čehož ... nejsou způsobilé prokázat její tvrzení o uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným". Navíc tyto důkazy byly soudem provedeny (viz citované protokoly), tj. jejich provedení nebylo odmítnuto. Pokud jde o dopis žalovaného z 24. 6. 1996 - předložení splátkového kalendáře - pak podle obsahu spisu tento důkaz nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně žádným z účastníků, nebyl v tomto stadiu žádným z účastníků dostatečně konkrétně označen a nebyl ani soudem proveden. Z pohledu odvolacího soudu tak jde o důkaz "nový". Dovolací soud se rovněž zabýval námitkou, že žalovaný uplatněný nárok uznal tím, že dne 7. 8. 1996 zaslal na účet stěžovatelky částku 20.000,- Kč (výpis z účtu žalovaného, předložený u jednání před soudem I. stupně 16. 10. 2000). Nejvyšší soud při posouzení tohoto důkazu uvedl, že tato námitka s otázkou výkladu §250a odst. 1 o.s.ř. (pozn.: koncentrace důkazů) nesouvisí; z obsahu spisu totiž vyplývá, že sama stěžovatelka uvedla, že žádné finanční prostředky od žalovaného neobdržela (příslušná částka na její účet připsána nebyla). V souladu s tímto stanoviskem stěžovatelky je i následné sdělení žalovaného (protokol o jednání ze 6. 11. 2000), že mu předmětná částka byla peněžním ústavem vrácena. V situaci, kdy nedošlo k částečnému plnění žalovaným stěžovatelce, je bez právního významu tvrzení stěžovatelky, že "částečným plněním" žalovaný žalobou uplatněný nárok ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku uznal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ústavní stížností napadla rozsudek krajského soudu ve věci, v níž rozhodoval o dovolání i Nejvyšší soud ČR. Podle názoru Ústavního soudu je nezbytné posuzovat řízení ve všech stupních jako celek a zkoumat, zda v takto posuzovaném řízení byla porušena ústavně chráněná práva stěžovatele, zejména pak právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka vytýká soudu I. stupně i odvolacímu soudu nesprávné zhodnocení tvrzených skutečností a předložených důkazů. Odvolacímu soudu pak vytýká, že hodnotil jí znovu předkládané důkazy jako důkazy nové, které jsou ve smyslu §205a odst. 1 o.s.ř. nepřípustné.
Ústavní soud poukazuje v souvislosti s uplatněnými námitkami na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který se jimi podrobně zabýval, neboť námitky uplatněné v ústavní stížnosti a výhrady vznesené v dovolání se podstatě shodují.
V prvé řadě jde o námitku stěžovatelky, že odvolací soud nepřipustil předkládané důkazy s odůvodněním, že jde o důkazy nové a tedy nepřípustné. Ústavní soud přezkoumal spis sp. zn. 13 C 28/2000 a dospěl k závěru, který je shodný s názorem dovolacího soudu. Listinné důkazy - pokus o smír z 22. 5. 1996, vyjádření ke splátkovému kalendáři z 12. 7. 1996 a sdělení nového čísla účtu stěžovatelky - byly totiž řádně uplatněny v řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím, takže nemají povahu důkazů nových ve smyslu §205a odst. 1 o.s.ř. Ve světle výše uvedené zásady však Ústavní soud poté, co řízení ve všech stupních zhodnotil jako celek, dospěl k závěru, že pochybení odvolacího soudu nedosahuje roviny protiústavnosti. Nejvyšší soud se totiž zabýval posouzením výše uvedených listinných důkazů nejen z hlediska, zda se jednalo o důkazy nové, ale také z hlediska obsahového, a zkoumal, zda by bylo možné dovodit z těchto důkazů vůli žalovaného uznat dluh vůči stěžovatelce. Nejvyšší soud dospěl k závěru - jak je uvedeno výše - že tyto listinné důkazy obsahují nikoli úkony žalovaného, nýbrž žalobkyně (stěžovatelky), takže nejsou způsobilé prokázat její tvrzení o uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným. Podle přesvědčení Ústavního soudu je argumentace Nejvyššího soudu logická, přesvědčivá a z ústavněprávního hlediska plně přijatelná. Za tohoto stavu je tedy irelevantní, že Nejvyšší soud dovodil nesprávnost názoru odvolacího soudu potud, pokud ten některé důkazy mylně označoval za nové.
Pokud jde o další listinný důkaz, který stěžovatelka v odvolání navrhovala (splátkový kalendář z 24. 6. 1996), Ústavní soud se ztotožnil se závěrem dovolacího soudu, že se v tomto případě jedná o důkaz nový, který je ve smyslu §205a odst. 1 o.s.ř. nepřípustný. Ze spisu také jednoznačně vyplývá, že soud I. stupně účastníky řízení poučil ve smyslu §119a odst. 1 o.s.ř. o jejich povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy o nich dříve než soud ve věci vyhlásí rozhodnutí (č.l. 86 p.v.). Nepřipuštění tohoto důkazu tedy nelze za porušení práva na spravedlivý proces považovat.
K námitce stěžovatelky, že odvolací soud neprovedl řádné hodnocení důkazu příkazem žalovaného ze dne 7.8.1996 k úhradě částky 20.000,- Kč jako částečného plnění žalovaným - z čehož lze dovodit uznání dluhu žalovaným - a že v důsledku toho špatně stanovil promlčecí lhůtu, Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy tímto důkazem zabývaly, zhodnotily jej a vyvodily z něho příslušné závěry, které není důvod zpochybňovat. Proces hodnocení důkazů je zásadně autonomním procesem vyhrazeným obecným soudům, do něhož Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, jestliže tento proces vybočil z hranic daných mu příslušnou právní úpravou. Taková situace však v předmětné věci nenastala, obecné soudy v procesu hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů; nejde o přístup svévolný a nelze ani dovozovat existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury. I v tomto směru je přijatelná, logická a přesvědčivá argumentace Nejvyššího soudu, že k částečnému plnění závazku žalovaným ve smyslu ust. §407 odst. 3 obchodního zákoníku nedošlo (srov. str. 4,5 výše).
Ústavní soud pro úplnost podotýká, že toliko z citovaného příkazu žalovaného k úhradě částky 20.000,- Kč nelze dovozovat ani to, že by bylo možné považovat takový příkaz za uznání závazku podle §407 odst. 1 obchodního zákoníku. Šlo o právní úkon, který byl adresován nikoli stěžovateli (žalobci), nýbrž třetí osobě (bance) a stěžovatel - jak plyne z obsahu spisu - se o existenci uvedeného příkazu dozvěděl dokonce až při ústním jednání u soudu dne 16. 10. 2000.
Ústavní soud k problematice institutu promlčení (vůbec) uvádí, že hodnocení otázek s ním spojených, je - obdobně jako je tomu u hodnocení důkazů - svěřeno soudům obecným, do něhož Ústavní soud v zásadě nezasahuje, s výjimkou zjevné svévole (na straně obecných soudů) či extrémního rozporu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu