ECLI:CZ:US:2004:1.US.96.04
sp. zn. I. ÚS 96/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. Vazební věznice Praha 6 - Ruzyně, zastoupeného advokátem JUDr. M. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, čj. 14 To 55/2004 -79, ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 12. 2003, čj. Nt 595/2003 - 29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 16. 2. 2004, se M. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora citovaných usnesení krajského a okresního soudu pro porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. c) [chybně uveden čl. 6 odst. 1 písm. c)] Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy"), čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny (v odůvodnění ústavní stížnosti je uvedeno pouze "čl. 2 odst.", bez bližšího číselného označení, ale vzhledem k namítanému porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR je zřejmé, že stěžovatel namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny). Porušení citovaných článků stěžovatel spatřuje v tom, že obě usnesení obecných soudů nejsou odůvodněna způsobem, jaký vyžaduje §134 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neobsahují konkrétní důkazy o něž se opírají skutková zjištění, úvahy, jimiž se obecné soudy při hodnocení provedených důkazů řídily, a právní úvahy, na jejichž základě byly posuzovány konkrétní skutečnosti. Z tohoto důvodu považuje napadená usnesení za nepřezkoumatelná a jejich právní závěry, zejména závěry krajského soudu, jsou, podle stěžovatele, porušením ústavního principu zákazu libovůle.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a spis Okresního soudu Praha - východ sp. zn. Nt 595/2003.
Z obsahu uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je, na základě usnesení o zahájení trestního stíhání, obviněn z trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. Nt 595/2003, byl vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) TrŘ. Stížnost stěžovatele podaná proti citovanému usnesení okresního soudu byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004, čj. 14 To 55/2004 - 79, jako nedůvodná zamítnuta.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že k namítanému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud po prostudování předložených podkladů nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o splnění podmínek pro vydání usnesení o jeho vzetí do vazby. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné zejména ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud v přezkoumávaném případě neshledal, že by došlo k takovému porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod.
V obecné rovině je nutno poukázat na fakt, že při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je jisté, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat nebo bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, o nějž se pokusil. Je postačující, aby ve vazebních rozhodnutích byla prokázána a řádně vysvětlena existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si obviněný, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), c) TrŘ. Výklad "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace dané věci musí svědomitě posoudit, zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, je zapotřebí vyvodit je vždy z povahy a okolností jednotlivého případu.
V dané věci vycházely obecné soudy při svých úvahách z obsáhle vedeného šetření v dané trestní věci, z něhož vyplynula zjištění, umožňující závěr o existenci konkrétních skutečností zakládajících důvodnou obavu, že by stěžovatel mohl v dané fázi trestního řízení jednat způsobem předpokládaným v §67 písm. a), c) TrŘ. Skutková zjištění, že stěžovateli hrozí uložení vysokého trestu, do České republiky přicestoval jako turista a není zde hlášen k pobytu, není zde pracovně vázán, neboť firmu a obchod má mimo území České republiky, před svým zadržením se dlouho zdržoval mimo území České republiky, je držitelem i rumunského cestovního pasu, dále pak charakter stíhané trestné činnosti (vydírání), kdy jde o společné trestní stíhání více obviněných (jedná se o organizovanou skupinu) a kdy stěžovatel zřejmě patřil k vůdčím osobám ve skupině osob, která se zabývala násilnou trestnou činností, a zajišťoval ukrajinské státní příslušníky k násilné činnosti, vytváří dostatečně konkrétní, skutkově podloženou obavu. Všechny uvedené skutečnosti mají, i podle názoru Ústavního soudu, nejen konkrétní podtext, ale navíc je lze považovat i za velmi závažné. Proto nelze, s poukazem na shora uvedené, odmítnout za dané situace přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o existenci konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) TrŘ.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení trestním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu je třeba poukázat na skutečnost, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Obecné soudy se v projednávaném případě, při hodnocení existence a důvodnosti vazby, nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
V daném případě lze konstatovat, že státní moc byla uplatněna v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), rovné postavení stěžovatele bylo v řízení před soudem zajištěno, po celou dobu řízení o vzetí do vazby byl zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, jednání byla ústní, veřejná, stěžovatel se jich mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu i řízení, které mu předcházelo, vypořádal se s námitkami stěžovatele v jím podané stížnosti, posoudil všechny skutečnosti i provedené důkazy a dospěl k závěru, který řádně odůvodnil. Z napadeného usnesení okresního soudu rovněž vyplývá, které skutečnosti vzal okresní soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jakými právními závěry se řídil při posuzování konkrétních skutečností odůvodňujících vzetí stěžovatele do vazby. Napadená usnesení obecných soudů jsou vyčerpávajícím, přezkoumatelným, ústavně konformním způsobem odůvodněna a nevykazují žádnou libovůli. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na shora uvedené je nutno učinit stejný závěr i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy.
V zájmu úplnosti Ústavní soud dodává, že závěr o tom, zda se stěžovatel dopustil stíhané trestné činnosti a zda patřil nebo nepatřil mezi vůdčí osoby v dané organizované skupině, která se zabývala násilnou trestnou činností, bude věcí celého probíhajícího trestního řízení, v němž může stěžovatel komplexně realizovat svá procesní práva. Při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby obecné soudy nehodnotily skutečnosti svědčící proti stěžovateli ani se nezabývaly skutečnostmi svědčícími o jeho vině či nevině, ale pouze zkoumaly, zda jsou dány konkrétní skutečnosti svědčící o důvodné obavě, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat a bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, nebo dokoná trestný čin, o který se pokusil.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu