ECLI:CZ:US:2004:1.US.99.01
sp. zn. I. ÚS 99/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 2843/2000-140 ze dne 6. 12. 2000 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č.j. 2 C 671/94-127 ze dne 25. 8. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 2843/2000-140 ze dne 6. 12. 2000, jímž byl potvrzen (rovněž napadený) rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích č.j. 2 C 671/94-127 ze dne 25. 8. 2000, kterým byla zamítnuta její žaloba proti M., o zdržení se zásahů do vlastnického práva. Napadenými rozhodnutími došlo podle názoru stěžovatelky k porušení jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení vlastnického práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka je vlastnicí pozemků v k.ú. B., a to pozemku p.č. 378, vedeného nyní jako část pozemku p.č. 400, stavební parcely č. 157 a pozemku p.č. 378/2. Uvedené pozemky byly její matce vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Původně pozemky užívalo J., které na stavební parcele č. 157 postavilo drůbežárnu. Později se uživatelem pozemků stala M., která na pozemku p.č. 378 zřídila dvě stavby a výběh pro bažanty. Podle tvrzení stěžovatelky všechny stavby na uvedených pozemcích byly postaveny bez stavebního povolení. Pozemky byly původně vydány stěžovatelčině matce, která je darovací smlouvou převedla na stěžovatelku. Ačkoliv je vlastnicí těchto pozemků, nemůže je prý užívat. Stěžovatelka proto podala žalobu proti uvedené myslivecké společnosti, jíž žádala, aby se tato společnost užívání dotčených pozemků zdržela. Obecné soudy však její žalobu zamítly.
Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutími obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do jejího vlastnického práva, neboť je nesporně vlastnicí těchto pozemků, na nich jednak stojí stavby bez stavebního povolení, jednak M. užívá ještě další pozemek jako přístup ke stavbám. Rozhodnutím obecných soudů tak došlo ke zvýhodnění M., protože ta může i nadále bez jakýchkoliv omezení užívat pozemky ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka souhlasí se závěrem obecných soudů, že došlo ke střetu vlastnických práv k pozemkům a vlastnických práv ke stavbám, avšak tento střet nelze - podle jejího názoru - řešit aplikací ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku v její neprospěch, zejména jestliže soudy legalizovaly užívání zemědělského pozemku jako přístupové cesty. M. může tak užívat pozemky stěžovatelky bez omezení, aniž by za takové užívání platila řádný nájem. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Krajský soud v Českých Budějovicích vyjádření, v němž uvedl, že se stěžovatelka zamítnutým návrhem domáhala zvýhodnění svého vlastnického práva jako vlastnice pozemků na úkor nepřípustného omezení odpůrkyně jako vlastnice staveb postavených již dříve na pozemcích navrhovatelky. Pozemkový úřad nevyužil ustanovení §9 odst. 5 zákona o půdě a odpůrkyni nezřídil věcné břemeno užívání pozemků, zastavěných jejími stavbami, případně věcné břemeno přístupu k těmto stavbám. Vzhledem k tomu, že věcné břemeno lze zřídit jen na nemovitosti, která je právě "převáděna", nelze tak učinit dodatečně. Pro rozsudek soudu je rozhodný stav, jaký je zde v době jeho vydání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že není zapotřebí vyčkávat výsledku správního řízení. Pokud správní orgán dojde k závěru, že stavby odpůrkyně byly postaveny v souladu s tehdejšími právními předpisy, případně pokud tyto stavby dodatečně povolí, pak bude nutno, aby bylo ve správním řízení zajištěno užívání pozemků zastavěných stavbami odpůrkyně a užívání pozemku na účelem odpovídajícího přístupu (případně i za odpovídající náhradu). Pokud správní orgán ve stavebním řízení nařídí odstranění staveb odpůrkyně a jeho rozhodnutí bude realizováno, budou odstraněny i problémy stěžovatelky s užíváním pozemků. Odvolací soud byl toho názoru, že část návrhu, ve kterém stěžovatelka požadovala ochranu svého vlastnického práva k předmětným pozemkům, byla podána předčasně. Dále odvolací soud uvedl, že nechtěl omezit vlastnické právo stěžovatelky k jejím pozemkům, nic jí však nebrání, aby za užívání pozemků požadovala od odpůrkyně přiměřené nájemné, avšak těžko mohl zajistit stěžovatelce užívání pozemků zastavěných stavbami odpůrkyně. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Okresní soud ve Strakonicích, který nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Postupoval prý v souladu s čl. 11 Listiny a zdůraznil, že všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a je jim poskytována i stejná právní ochrana. Za této situace nebylo podle jeho názoru možné žalobě stěžovatelky vyhovět, protože by došlo k tomu, že stěžovatelka by dosáhla větší ochrany svých vlastnických práv než odpůrkyně. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal též vedlejší účastník M. Ve svém vyjádření uvedl, že objekt bývalé drůbežárny byl postaven v padesátých letech a je řádně zapsán v katastru nemovitostí jako jeho vlastnictví. Výběh pro bažanty byl vybudován v letech 1978-79 a dvě další stavby v letech 1989-1991 na základě stavebního ohlášení. Kopaná studna byla vybudována v letech 1978-79 na základě stavebního povolení. Vedlejší účastník nepřistoupil na nájemné navrhované vlastnicí pozemků pro jeho naprostou nereálnost. Předložil prý stěžovatelce řadu návrhů na přijatelné řešení (např. odkoupení pozemků, nájemné za minulá období ve výši 2,- Kč za 1 m2 a rok za zastavěné pozemky a 0,50,- Kč za 1 m2 a rok za ostatní pozemky, zřízení věcného břemene), leč stěžovatelka na žádný návrh nepřistoupila. Pokud stěžovatelka namítá nemožnost užívat pozemky v oplocené části, vedlejší účastník uvedl, že oplocená část zahrnuje pouze budovy a manipulační plochy mezi nimi a že oplocení je nezbytné z důvody ochrany chované zvěře a uskladněných krmiv a dalších materiálů. Pokud jde o užívání pozemku parc. č. 378/2 k přístupu do areálu, vedlejší účastník tento pozemek používal jen proto, že stěžovatelka uzavřela pozemek p. č. 377, označený v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace a od vybudování drůbežárny užívaný jako přístupová cesta. Teprve po upozornění stěžovatelky, že se uzavřením veřejné komunikace dopouští přestupku, umožnila opětovný průchod přes tento pozemek a od té doby vedlejší účastník přes pozemek p.č. 378/2 nechodí. Vedlejší účastník nesouhlasí s označením svých staveb jako tzv. černých, neboť pak by stavba nebyla zapsána v katastru nemovitostí. Podle jeho názoru se nelze zdržet užívání pozemku, na kterém stavba stojí, neboť taková situace by znamenala neužívat stavbu a zbavit ji tak jejího funkčního účelu. Pokud stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník nezaplatil nájem, týž uvádí, že nájem za užívání pozemků, který vznikl ze zákona od okamžiku vydání pozemků do okamžiku uplynutí výpovědní lhůty, zaslal matce stěžovatelky, která však peníze odmítla přijmout a vrátila ji zpět. Vedlejší účastník se domnívá, že učinil vše pro dosažení vzájemně přijatelné dohody o úpravě poměrů mezi vlastnicí pozemků a vlastníkem staveb. Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a dále vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 C 671/94 vedený u Okresního soudu ve Strakonicích. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka nejdříve žalobou domáhala vyklizení předmětných nemovitostí a zaplacení částky 36.048,- Kč, následujícím podáním pak požadovala, aby se vedlejší účastník zdržel zásahů do jejího vlastnického práva neoprávněným užíváním předmětných pozemků, a to chůzí, jízdou a parkováním vozidel. Ohledně pozemku parc. č. 377 vzala svůj návrh zpět. Okresní soud ve Strakonicích rozhodl o části návrhu stěžovatelky, který se týká povinnosti vedlejšího účastníka zdržet se zásahů do jejího vlastnického práva neoprávněným užíváním označených pozemků chůzí, jízdou, parkováním tak, že rozsudkem č.j. 2 C 671/94-127 ze dne 25. 8. 2000 tak, že tento návrh stěžovatelky zamítl. V odůvodnění uvedl, že za situace, kdy byly v rámci restitučního řízení stěžovatelce (její právní předchůdkyni) vydány pozemky bez staveb, které na těchto pozemcích stojí a jsou ve vlastnictví vedlejšího účastníka, je nutné prioritně řešit situaci dohodou mezi účastníky. Pokud dohoda není v současné době možná, zabýval se soud otázkou, zda vlastnické právo stěžovatelky a právo na ochranu jejího vlastnictví k předmětným pozemkům jí umožňuje užívat předmětné pozemky a domáhat se ochrany vlastnické práva způsobem, který navrhla. Soud I. stupně dospěl k závěru, že to není možné, protože v případě vyhovění jejímu návrhu by jí poskytl větší ochranu než vedlejšímu účastníkovi a porušil by tím rovnost vlastnických práv. Soud I. stupně konstatoval, že nejen stěžovatelka je vlastnicí předmětných pozemků, ale i vedlejší účastník je nesporně vlastníkem budov, které jsou na pozemcích stěžovatelky umístěny. Soud I. stupně dospěl k závěru, že tedy i vedlejší účastník má práva vlastníka. Za této situace usoudil, že je na místě aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť výkon vlastnických práv, který by vedlejšímu účastníkovi znemožnil užívání jeho nemovitostí (staveb), by byl v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastník nesporně nemá možnost užívat své stavby jiným způsobem, než že zároveň zasahuje do vlastnického práva stěžovatelky k jejím pozemkům. Dále se soud I. stupně zabýval námitkami stěžovatelky, která uváděla, že předmětné budovy byly vybudovány bez řádného stavebního povolení a že se jedná o tzv. černé stavby. Soud I. stupně uvedl, že nemá pravomoc rozhodovat o této otázce, která přísluší stavebnímu úřadu, avšak pro rozhodnutí v této věci nebyla tato otázka rozhodná. Soud I. stupně rozhodl částečným rozsudkem a uvedl, že konečným rozsudkem rozhodne i o zaplacení požadované částky 36.048,- Kč.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 5 Co 2843/2000-140 ze dne 6. 12. 2000 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ke vzájemnému střetu vlastnických práv stěžovatelky k pozemkům a vedlejšího účastníka ke stavbám na těchto pozemcích postavených došlo v důsledku restitučního řízení o zemědělském majetku s právní předchůdkyní stěžovatelky. Okresní úřad ve Strakonicích vydal pozemky, přestože si byl vědom, že se na nich nacházejí stavby ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Okresní úřad však usoudil, že se jedná o stavby drobné a jednoduché, nevyužil možnosti zřídit na vydávaných nemovitostech věcné břemeno a neuložil jiné opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků. Dodatečně už věcné břemeno nelze zřídit; pozemkový úřad uvedl, že vzájemné vztahy si vlastníci uspořádají podle obecně platných právních předpisů sami po nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu. Tento předpoklad se však nenaplnil. Účastníci řízení své vzájemné vztahy neuspořádali a proto soud I. stupně zcela správně nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby se vedlejší účastník zdržel zásahů do jejího vlastnického práva neoprávněným užíváním jejich pozemků chůzí, jízdou a parkováním vozidel. Odvolací soud se ztotožnil i s tím, že prvý soud při právním zdůvodnění rozsudku užil ustanovení §3 občanského zákoníku. Situaci, kdy pozemkový úřad opomenul ve svém rozhodnutí omezit práva restituentky k vydávaným pozemkům věcným břemenem užívání přístupu k nemovitostem, nemůže nyní stěžovatelka využívat k návrhu na zákaz toho, že vedlejší účastník užívá její pozemky. O případném dodatečném povolení nebo odstranění staveb a též o omezení vlastnického práva stěžovatelky za účelem zřízení přístupu vedlejšího účastníka k jeho stavbám může rozhodnout pouze příslušný správní úřad.
Ústavní soud si rovněž vyžádal informaci o stavu řízení o odstranění staveb M. od Městského úřadu Blatná, odboru výstavby a územního plánování. Ze sdělení tohoto orgánu bylo zjištěno, že Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím č.j. KUJCK 15681/2004 OUPI/Bu ze dne 19. 8. 2004 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Blatné č.j. O7/2531/04/VK ze dne 6. 4. 2004, kterým bylo nařízeno odstranění staveb výběhů a dvou skladů a byl zamítnut návrh na odstranění stavby bývalé drůbežárny, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Krajský úřad v podstatě uvedl, že stavební úřad fakticky neumožnil účastníkům seznámit se s podklady pro rozhodnutí věci a že dále musí dát vlastníku nepovolené stavby prostor, aby učinil vše potřebné k tomu, aby nepovolená stavba mohla být dodatečně povolena.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého vlastnického práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala ochrany svého vlastnického práva proti jeho omezování ze strany vedlejšího účastníka jako vlastníka staveb na těchto pozemcích postavených. Obecné soudy dospěly k závěru, že v předmětné věci dochází ke střetu práva na ochranu vlastnického práva dvou subjektů - práva stěžovatelky jako vlastnice pozemků na to, aby pozemky mohla nerušeně užívat, a práva vedlejšího účastníka jako vlastníka staveb na jejich užívání. Za daného právního stavu, kdy se střetává vlastnické právo dvou vlastníků, obecné soudy právem dovodily, že v tomto konkrétním případě nelze jednomu z nich poskytnout větší míru ochrany než druhému; vyhověním návrhu stěžovatelky by byl totiž vedlejší účastník výrazně omezen ve výkonu jeho vlastnického práva.
Podle přesvědčení Ústavního soudu vzaly soudy správně v úvahu i specifické okolnosti případu, kdy správní orgán vydal právní předchůdkyni stěžovatelky pozemky, aniž by byl řešil zajištění práv vlastníka staveb, jež na vydaných pozemcích již dříve stály (formou věcného břemene či jiným vhodným způsobem). Jestliže obecné soudy aplikovaly - v této situaci - ustanovení §3 občanského zákoníku - neboť v opačném případě by byl výkon vlastnického práva stěžovatelky znemožňující vedlejšímu účastníku užívání nemovitosti v rozporu s dobrými mravy - lze podle názoru Ústavního soudu akceptovat tento přístup i z hlediska ústavnosti; vždy je totiž třeba chápat ochranu základních práv a svobod toho, kdo ústavní stížnost podává, v proporcionálním poměru k nutné ochraně základních práv a svobod ostatních účastníků soudního řízení. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy tomuto požadavku v souzené věci dostály.
Z obou napadených rozsudků je dále zřejmé, že obecné soudy nepovažovaly za potřebné vyčkávat výsledku správního řízení, v němž je řešena otázka odstranění staveb vedlejšího účastníka zbudovaných na pozemcích, jež byly později vydány právní předchůdkyni stěžovatelky. Tento přístup lze obecným soudům stěží vytknout. Je totiž zřejmé, že správní řízení, které probíhá již od roku 2000, bude ještě trvat delší dobu. Pokud správní orgán zjistí, že stavby vedlejšího účastníka byly postaveny v rozporu se stavebním povolením a nařídí jejich odstranění, nebude dále vlastnické právo stěžovatelky k pozemkům řešeno. Toliko v opačném případě bude třeba upravit vzájemné poměry mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Je tedy nasnadě, že v této fázi věci obecné soudy zasáhnout nemohly, neboť právem vycházely ze stavu, který existoval v době jejich rozhodování a který - zatím - trvá dosud.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky k porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že správní řízení o odstranění staveb stále probíhá, takže stěžovatelka má možnost - i v rámci něho - svá práva náležitě uplatňovat.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu