ECLI:CZ:US:2004:2.US.130.03
sp. zn. II. ÚS 130/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. L., zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2002, sp.zn. 3 Tdo 729/2002, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, sp.zn. 2 To 20/02, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 3. 3. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z připojených dokumentů a z vyžádaných částí spisového materiálu Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 T 13/2001, zjistil následující:
Městský soud v Praze uznal rozsudkem ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, stěžovatele vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Dle skutkových zjištění se stěžovatel trestné činnosti dopustil tím, že v době od konce srpna 1998 do konce roku 1999 v jednom případě v bytě I. K., a dále nejméně ve čtyřech případech ve svém osobním automobilu vykonal soulož s nezletilou K. F., ačkoli věděl, že nezletilá v té době nedovršila 15 let svého věku. Odsoudil ho za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně při nedotčeném výroku o vině zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 11. 2000, sp.zn. 24 T 100/2000. Ohledně skutku kvalifikovaného jako návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b) k §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství soud stěžovatele obžaloby zprostil. Stejným rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobžalovaných P. L., M. S., D. T., L. O., J. H., J. K. a J. Č.
Stěžovatel a všichni spoluobžalovaní se proti tomuto rozsudku odvolali. Stěžovatel v odvolání vytkl soudu nesprávné hodnocení provedených důkazů. Zdůraznil, že mezi ním a poškozenou K. F. se přes značný věkový rozdíl vytvořil silný citový vztah. V době, kdy spolu měli pohlavní styk, který byl z její strany dobrovolný, nevěděl, že je jí pouhých třináct let. Vzhledem k její tělesné vyspělosti se domníval, že je jí šestnáct let. Otec nezletilé poškozené jej údajně poté začal vydírat a stěžovatel musel jejich rodinu finančně podporovat. Svědecké výpovědi poškozené a jejího otce označil za lživé. Připustil, že před soudem prvého stupně nemluvil pravdu. Uložený trest označil za příliš přísný.
Vrchní soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 2 To 20/02, odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Ve vztahu k námitkám stěžovatele konstatoval, že řízení, jež předcházelo vydání rozsudku, není zatíženo procesními vadami, v hodnocení důkazů, týkajících se stěžovatelova stíhaného jednání, neshledal žádné pochybení. Z provedeného dokazování (i ze samotné výpovědi stěžovatele) je zřejmé, že stěžovatel s poškozenou udržoval po delší dobu intenzivní citový vztah a stýkal se i s jejími příbuznými. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele stran jeho nevědomosti o skutečném věku poškozené, neboť během jeho častých návštěv či ve vzájemné korespondenci jistě padla zmínka o věku nezletilé, případně údaj o tom, do které třídy základní škody chodí. Soud nepovažuje za pravděpodobné, že by se stěžovatel za jím uváděných okolností sám nezajímal o datum narození poškozené. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením výpovědi nezletilé a jejího otce, kterou nalézací soud považoval za věrohodnou pouze v části týkající se vědomosti stěžovatele o věku nezletilé. V části, v níž poškozená a svědek uvedli, že se stěžovatel domohl pohlavního styku s poškozenou násilím, jejich výpovědi neuvěřil. Vzhledem k další výpovědi svědkyně M., sestřenice matky poškozené, nalézací soud přisvědčil verzi stěžovatele, že k pohlavnímu styku došlo ze strany poškozené dobrovolně.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 729/2002, odmítnuto podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví projednávanou ústavní stížností. Odvolacímu soudu vytkl, že při veřejném zasedání, konaném dne 28. 3. 2002, nebylo obhájci uděleno slovo ke konečnému návrhu a stěžovateli slovo poslední. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že tato práva by neměla být obhajobě upřena ani v případě, kdy dokazování u veřejného zasedání není prováděno. Tvrdí, že v daném případě neměl možnost před poradou senátu reagovat na obsah vyjádření státního zástupce a rozhodnutí soudu o tom, že nebude dokazování provádět.
Dotčení svého práva na obhajobu spatřuje i v řízení o dovolání, neboť Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce. Tvrdí, že jeho závěr je potvrzován četnými judikáty Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR stran námitek stěžovatele odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůrazňuje, že stěžovatel neuvádí, z jakého ústavního předpisu vyplývá jeho právo na přezkum ve třetím stupni po skutkové stránce. Připomíná, že podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě každý, kdo je uznán vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. V posuzovaném případě stěžovatel tohoto práva využil a výrok o vině i trestu byl odvolacím soudem přezkoumán. V řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) již nelze bez dalšího užít stejné zásady jako na řízení o opravných prostředcích řádných. Připouští-li tedy zákon (§265b odst. 1 trestního řádu) podat dovolání jen z výslovně uvedených důvodů, opírajících se o určité nejzávažnější procesní a hmotně právní vady, aniž by bylo možné namítat správnost a úplnost skutkových zjištění a provedeného dokazování, nelze v tomto shledávat porušení práva na spravedlivý proces, jak se mylně domnívá stěžovatel. Účastník dodává, že má-li být jakýkoli mimořádný opravný prostředek, včetně dovolání, skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání nutně omezeny, aby se širokým uplatněním mimořádných opravných prostředků nezakládala další opravná instance se všemi důsledky, včetně délky řízení. Účastník je přesvědčen o tom, že v řízení o dovolání nebyl porušen platný trestní řád, ale ani Listinou a Úmluvou garantovaná práva. Proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vrchní soud v Praze se nedomnívá, že by v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí bylo porušeno stěžovatelovo práva na obhajobu. Interpretací ustanovení trestního řádu upravujících postup odvolacího soudu při veřejném zasedání nelze dojít k výkladu podanému stěžovatelem, tj. k výkladu, podle nějž právo konečného návrhu a posledního slova při veřejném zasedání obhajobě přísluší vždy. V posuzovaném případě byli všichni odvolatelé postupně vyzvání k přednesení odvolání. Po svém obhájci jej přednesl i stěžovatel. Jako poslední se k odvolání vyjádřil státní zástupce, který ve věci nepodal odvolání, nicméně vystupoval jako osoba, která může být odvoláním dotčena. Poté bylo po krátké poradě vyhlášeno usnesení, že se dokazování provádět nebude a odvolací soud se odebral k závěrečné poradě. Takový postup je podle názoru účastníka zcela v souladu se zákonnou úpravou. Za situace, kdy dokazování ve věci před odvolacím soudem prováděno nebylo, nebrání zákonná úprava tomu, aby na závěr již soud obhajobě neudělil slovo ke konečnému návrhu a slovo poslední. Účastník je přesvědčen o tom, že podmínky pro takový postup byly v posuzované věci splněny a že k dotčení práv stěžovatele nedošlo. Správnost takového postupu podporuje i komentář k trestnímu řádu (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád, II. díl, 4. vydání, s. 1620 a 1621). Účastník proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s interpretací zákonných ustanovení upravujících postup odvolacího soudu při veřejném zasedání a postup dovolacího soudu v řízení o dovolání.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž by rozhodnutí obecného soudu bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze v kontextu otázky, zda jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud pochybil, když při veřejném zasedání, konaném dne 28. 3. 2002, neudělil obhájci slovo ke konečnému návrhu a stěžovateli slovo poslední. V takovém postupu stěžovatel spatřuje dotčení svého práva na obhajobu.
Zákonná úprava řízení o odvolání (pod marginální rubrikou "Řízení u odvolacího soudu", §263 trestního řádu) právo na konečný návrh a poslední slovo nezmiňuje. Podle obecné úpravy průběhu veřejného zasedání (§235 trestního řádu), která na odvolací řízení rovněž dopadá (podle §263 odst. 1 trestního řádu odvolací soud rozhoduje ve veřejném zasedání), po zahájení veřejného zasedání podá předseda nebo jím určený člen senátu na podkladě spisu zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je třeba ve veřejném zasedání řešit. Poté osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese. Osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce, se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli (§235 odst. 1 trestního řádu). Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední (§235 odst. 3 trestního řádu).
Z vyžádané části spisového materiálu je zřejmé, že po zahájení veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 28. 3. 2002 soud rozhodl o žádosti vězeňské služby o ponechání donucovacích prostředků obžalovaným během veřejného zasedání a vyloučení věci obžalovaného J. K. k samostatnému projednání. Poté soudce zpravodaj přednesl napadený rozsudek a podal zprávu o stavu věci. Následně dostali obhájci obžalovaných a obžalovaní jednotlivě slovo k přednesu návrhu. Obhájce stěžovatele odvolání oproti jeho původní písemné podobě omezil jen na výrok o trestu. Navrhl, aby soud upustil od uložení souhrnného trestu, popřípadě, aby trest byl zmírněn, a přiložil kopie hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel na jeho přednes odkázal a předložil soudu kopie usnesení Policie ČR a Okresního státního zastupitelství v Karviné, týkající se podezření mladistvé K. F. ze spáchání trestného činu křivého obvinění. Poté, co všichni přítomní obhájci a obžalovaní přednesli své návrhy, soud udělil slovo státnímu zástupci, který v řízení nebyl navrhovatelem, aby se k návrhům vyjádřil. Po krátké poradě senátu, soud vyhlásil usnesení, že dokazování nebude doplňováno, a po přerušení jednání k závěrečné poradě senátu, soud vyhlásil rozsudek.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně poukázal na to, že ústavně zaručené právo na obhajobu /čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c), Úmluvy/ je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu, přičemž tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesního předpisu, jímž je trestní řád (§2 odst. 13, §33 odst. 1 trestního řádu). Právní úprava garantuje právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat opravné prostředky. Těžiště nalézání skutkového stavu dle zákonné úpravy spočívá před soudem prvého stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (dle §2 odst. 11, 12 trestního řádu). Odvolací soud neprovádí "druhé hlavní líčení", je však povinen doplnit řízení důkazy potřebnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout.
Stěžovatel neuvádí žádné námitky, které by nasvědčovaly dotčení jeho práv na obhajobu v řízení nalézacím. Směřuje je až proti postupu odvolacího soudu, který po vyjádření státního zástupce k odvolacím návrhům již neudělil před závěrečnou poradou senátu obhajobě slovo.
Ze spisového materiálu i z vyjádření účastníků je zřejmé, že obecné soudy citovaná ustanovení interpretovaly tak, že právo na udělení slova ke konečným návrhům je vázáno na podmínku, že při veřejném zasedání byly prováděny důkazy. Stejně tak právo obžalovaného mluvit poslední zákonodárce nezařadil do samostatného odstavce citovaného ustanovení, nýbrž jej rovněž svázal s prováděním důkazů. Je přitom na úvaze odvolacího soudu, zda zjištěný skutkový stav shledá dostatečným i pro rozhodnutí o odvolání a důkazy proti provádět nebude.
Z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud se zcela ztotožnil s rozsahem skutkových zjištění, jak je učinil soud nalézací a shledal je dostatečnými i pro rozhodnutí o odvolání a své závěry náležitě zdůvodnil. Stěžovatel v odvolání nepopírá, že se stíhaného jednání dopustil. Na svou obhajobu však uvádí, že nevěděl o tom, že poškozené je pouhých třináct let. Obecné soudy však jeho tvrzení neuvěřily. Vyšly z výpovědí poškozené a jejího otce, které v části týkající se vědomosti stěžovatele o věku poškozené shledaly věrohodnými, neboť byly podporovány výpovědí stěžovatele samotného. Výpovědím poškozené a jejího otce v části týkající se násilného vynucení pohlavního styku stěžovatelem obecné soudy neuvěřily a přiklonily se ke stěžovatelově verzi. Za této situace nelze nic vytknout závěru odvolacího soudu, že stěžovatelem navrhovaný důkaz kopií dokumentu týkajícího se podezření poškozené ze spáchání trestného činu křivého obvinění, je nadbytečný. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Rovněž tak právní závěry stran výše i druhu trestu vystihují podle názoru odvolacího soudu konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a odpovídají skutkovým zjištěním a není důvod je měnit. Stěžovateli byl ukládán trest souhrnný k odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. 24 T 100/2000, kterým mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let za trestné činy podle §251 odst. 1 písm. a), §155 odst. 1 písm. a), §171 odst. 2 písm. b), 188 odst. 1, §176 odst. 1 a §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, přičemž nyní stíhané trestné činnosti se dopustil ve lhůtě podmíněného propuštění z výkonu předchozích trestu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci odvolací soud interpretací citovaného ustanovení §235 odst. 1, 3 trestního řádu nevybočil z mezí ústavností. V posuzovaném případě státní zástupce odvolání proti rozhodnutí soudu nalézacího nepodal (odvolací soud tedy podle §259 odst. 4 nemohl rozhodnutí změnit v neprospěch stěžovatele), při veřejném zasedání tedy vystupoval v pozici osoby, která může být rozhodnutím dotčena, obsah jeho přednesu byl tedy pouhou reakcí na návrhy obhajoby, aniž by předkládal návrhy vlastní. Odvolací soud se po provedeném veřejném zasedání ztotožnil se závěry skutkových zjištění, jak je učinil soud nalézací. Zhodnotil, že odvolatelé měli dostatečný procesní prostor vyjádřit se k nim v odvolání i v přednesu při veřejném zasedání. Uvedené úvahy jsou opřeny o teorii trestního procesu, která konečné návrhy považuje za obdobu závěrečných řečí a posledního slova v hlavním líčení. Mají podle ní vytvořit stranám prostor vyjádřit stanovisko doplnění dokazování a jeho vlivu na přezkoumávané rozhodnutí (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád, II. díl, 4. vydání, s. 1622). Vzhledem k tomu, že ke změně skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím, k nimž měly strany možnost se vyjádřit před odvolacím soudem, nedošlo, nelze v posuzovaném případě v neudělení slova obhajobě před závěrečnou poradou senátu v odvolacím řízení spatřovat dotčení ústavně zaručených práv.
V druhé části ústavní stížnosti stěžovatel buduje svou argumentaci na nesouhlasu s postupem dovolacího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR měl dovolání projednat veřejně. Pokud tak neučinil, porušil tak stěžovatelova ústavně zaručená práva, která pravidlo veřejného projednání věci zakotvují.
Ústavní soud potvrzuje ústavní konformitu názoru Nejvyššího soudu ČR, který ostatně i on sám ve svých nedávných rozhodnutích vyslovil (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 687/02). Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanovuje pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná a v případě, že jejich existence nebude shledána, upravit způsob rozhodování v neveřejném zasedání. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání veřejně věcně projednat .
K otázce veřejnosti řízení před obecnými soudy vyšší instance se opakovaně vyjádřil Evropský soud pro lidská práva. Uvedl, že princip veřejnosti řízení ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nemá absolutní povahu. Nekonání veřejných rozprav ve druhé a třetí instanci může být odůvodněno charakteristickými rysy daného řízení za předpokladu, že proběhlo veřejné jednání v první instanci (srov. rozsudek ve věci Meftah a další proti Francii z 26. 7. 2002, obdobně rozsudek ve věci Jan-Ake Andresson proti Švédsku z 29. 10. 1991).
Stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Jako zákonné dovolací důvody uvedl ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l) [byť jej nesprávně označil jako k)] trestního řádu, tedy existenci vad spočívajících v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a ve skutečnosti, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravního prostředku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové odmítnutí.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 2 písm. h) trestního řádu. Při analýze konkrétních námitek, které stěžovatel k označeným dovolacím důvodům [§265b odst. 1 písm. d), g), l) trestního řádu] uvedl, dospěl k závěru, že jeho konkrétní námitky uplatněným zákonným důvodům neodpovídají. V případě dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu ze spisového materiálu zjistil, že odvolací soud při veřejném zasedání za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce postupoval striktně v mezích ustanovení §235 odst. 1 trestního řádu. Označený dovolací důvod proto na popsanou situaci podle jeho názoru nedopadá. Argumenty, které stěžovatel podřadil pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, napadají správnost skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu ČR nespadá do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu Nejvyšší soud ČR rovněž neshledal, neboť námitky stěžovatele směřovaly proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání pro jeho nedůvodnost podle §256 trestního řádu. Vzhledem k výše uvedenému dovolání odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě byly použity obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení provedená odvolacím a dovolacím soudem nevykazuje znaky případné libovůle či dokonce svévole, a nevybočuje tak z mezí ústavnosti. Předpoklady pro aplikaci uvedených procesních ustanovení byly v posuzovaném případě splněny a postup obecných soudů v jejich mezích je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozhodnutí a postupem obecných soudů před jejich vydáním nemůže sám o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv, je povinen respektovat napadená rozhodnutí jako projev nezávislého rozhodování obecných soudů, do něhož není oprávněn zasáhnout.
Ústavnímu soudu v důsledku výše zjištěných skutečností nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu