ECLI:CZ:US:2004:2.US.141.02
sp. zn. II. ÚS 141/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele ing. L. Š., zastoupeného advokátkou Mgr. J. H., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2001, čj. 1 To 96/2001-1121, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 3. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Olomouci uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 50 T 2/2000, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Ostravě uznal rozsudkem ze dne 14. 11. 2000, čj. 50 T 2/2000-628, stěžovatele vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona a přípravou k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §7 odst. 1 trestního zákona k §140 odst. 2, 3 písm. b) trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem rozhodl o vině a trestu spoluobžalovaných R. B., A. M. a J. M. Z podnětu státního zástupce a všech obžalovaných Vrchní soud v Olomouci vyloučil trestní věc stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 1 To 23/2001, napadený rozsudek ohledně stěžovatele zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále rozsudkem ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 1 To 17/2001, zrušil napadený rozsudek i ve vztahu k obžalovaným B., M. a M., rozhodl o vině a trestu obžalovaného M. a věc, týkající se obžalovaných B. a M., vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě po splnění pokynů uložených odvolacím soudem a rozhodnutí o spojení věcí všech obžalovaných vydal dne 12. 9. 2001, pod čj. 50 T 2/2000-980, v pořadí druhý rozsudek, jímž uznal stěžovatele vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona, přípravou k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §7 odst. 1 trestního zákona k §140 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona a přípravou k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Stejným rozsudkem rozhodl o vině a trestu obžalovaných B. a M. Vzal v úvahu výpověď spoluobžalovaného J. M., výpovědi svědků, listinné důkazy a znalecké posudky a vyvodil z nich závěr o vině stěžovatele. Připomněl prvotní výpověď stěžovatele z přípravného řízení, do jejíhož rámce zapadají další provedené důkazy. Jeho pozdější výpovědi, v nichž svou trestnou odpovědnost popřel, zhodnotil s odkazem na provedené důkazy jako účelové.
Stěžovatel, obžalovaní M. a B. i státní zástupce se proti tomuto rozsudku odvolali. Stěžovatel v odvolání tvrdil, že výsledky dokazování v bodě 1a) rozsudku svědčí o tom, že měl být zproštěn obžaloby. V bodě 1b) měl být uznán vinným maximálně trestným činem padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 1 trestního zákona v jednočinném souběhu s přípravou k trestnému činu podvodu dle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Nalézací soud dle něho řádně nezjistil skutkový stav věci, nehodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a nevypořádal se se všemi námitkami obhajoby. Namítl i vady dosavadního průběhu řízení.
Vrchní soud v Olomouci zamítl usnesením ze dne 15. 11. 2001, čj. 1 To 96/2001-1121, odvolání státního zástupce, stěžovatele a obžalovaného M. jako nedůvodná. Rozsudek napadený z podnětu odvolání obžalovaného B. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve vztahu k námitkám stěžovatele konstatoval, že řízení, jež předcházelo vydání rozsudku, není zatíženo (s níže uvedenou výhradou) procesními vadami. Uvedl, že nalézací soud postupoval v intencích požadavků zrušujícího rozhodnutí. Neztotožnil se s výhradami stěžovatele stran neopakování hlavního líčení, zmanipulování trestního řízení vyšetřovatelem a nezákonně provedené rekognice se svědkyněmi. Přisvědčil toliko námitce, že stěžovateli nebylo v hlavním líčení uděleno poslední slovo. Vyslovil ovšem názor, že tento nedůsledný postup nalézacího soudu nemůže být vykládán v absolutní podobě. Poukázal na účel "posledního slova", který byl naplněn tím, že stěžovatel dostal příležitost k závěrečné řeči, po níž již nenásledovala řeč jiného subjektu, která by mohla ovlivnit rozhodování. Uvedený procesní nedostatek tak nebyl natolik zásadní, že by znamenal podstatné zkrácení obhajovacích práv stěžovatele, pro něž by bylo nutno jinak bezvadný rozsudek zrušit. Poukázal rovněž na dokazování i jeho hodnocení v souladu se zákonem, jež nebyla procesními vadami zatížena. Konstatoval, že napadený rozsudek je způsobilý obstát i z hlediska svého odůvodnění. Taktéž v otázce stanovení právní kvalifikace se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Připomněl, že na správném závěru o nutnosti aplikace ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že platnost bankovek v hodnotě 5.000,-Kč, vzor 1993, byla od 1. 7. 2001 ukončena. Jako nepřípadnou shledal argumentaci stěžovatele, že trestnost jeho činu zanikla s poukazem na ustanovení §16 odst. 1 a §65 trestního zákona.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen, že obecné soudy rozhodly o jeho vině a trestu na základě nesprávně provedených a vyhodnocených důkazů. Založily výrok o vině v bodě 1a) rozsudku na výpovědi poškozených R.T. i M.K. a svědka P. P., přičemž tyto údajně vykazují řadu nepřesností a nejasností. Důkazy, svědčící v jeho prospěch, nevzaly naopak v úvahu a bagatelizovaly je. Výrok o vině v bodě 1b) rozsudku založily soudy na původní výpovědi stěžovatele, kterou později změnil, a na výpovědi spoluobžalovaného M. Vzaly zejména za prokázanou tu část výpovědi spoluobžalovaného, v níž popisuje množství padělků, které stěžovateli odcizil. Na druhé straně odvolací soud z důvodů nejasných skutkových zjištění týkajících se množství falešných bankovek v případě obžalovaného B. ovšem napadený rozsudek zrušil. Obecné soudy rovněž neakceptovaly jeho návrh na vypracování revizního posudku k odstranění rozdílů v tvrzeních znalce M, a pracovníků České národní banky ve vztahu k tzv. ochranným vláknům na bankovkách.
Hodnocení důkazů se stěžovateli jeví vzhledem k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné a nepřesvědčivé. Odvolací soud odmítl podstatnou část námitek, podle nichž důkazy provedenými k bodu 1a) nebylo prokázáno, že by osobně udával do oběhu padělané peníze a chtěl se tím obohatit ke škodě cizího majetku, aniž by svůj odmítavý závěr podrobněji rozvedl.
Stěžovatel napadá i řízení, jež předcházelo vydání rozhodnutí o vině a trestu. Má za to, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když obžalobu na jeho osobu podaly u Krajského soudu v Ostravě, přestože věcně a místně příslušným byl Krajský soud v Brně, neboť první skutek, jehož se měl dopustit, byl z hlediska časové posloupnosti spáchán v obvodu tohoto soudu. Považuje to za porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byl odňat svému zákonnému soudci. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje např. v tom, že rekognice byla prováděna svědkyněmi K. a T. způsobem odporujícím zákonu. Svědkyním bylo nejdříve předloženo fotoalbum a teprve poté byly vyzvány, aby učinily popis poznávané osoby. Stěžovatel nenašel při podrobném studiu spisu zmínku o tom, že by byly svědkyně předem k popisu pachatele vytěženy. Spatřuje pochybení i v tom, že nalézací soud nepostupoval při provádění opakovaného hlavního líčení v souladu s ustanovením §264 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť neopakoval provedené důkazy z předchozího hlavního líčení. Neudělil mimo to stěžovateli tzv. poslední slovo, čímž zkrátil jeho právo na obhajobu. Stěžovatel upozorňuje i na ustanovení §65 trestního řádu. Má za to, že z důvodů v něm uvedených zanikla trestnost spáchaného činu, neboť byl odsouzen za přechovávání padělků bankovek v době, kdy jejich platnost byla ukončena vyhláškou. Pro tyto důvody měl být obžaloby zproštěn.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Vrchní soud v Olomouci a vedlejšího účastníka řízení Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Olomouci se nedomnívá, že by v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí bylo porušeno stěžovatelovo právo dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Interpretací ustanovení trestního řádu upravujících otázku příslušnosti soudu nelze dojít k výkladu podanému stěžovatelem, tj. k výkladu, podle nějž by řešení otázky místní příslušnosti soudu mělo být odvislé od okamžiku spáchání trestné činnosti. Upozornil, že v projednávané věci byla dána příslušnost několika soudů, včetně Krajského soudu v Ostravě, a to vzhledem k udání padělku v obvodu jeho působnosti. Podáním obžaloby došlo k založení místní příslušnosti tohoto soudu. Zdůraznil, že obecné soudy zastávají při posuzování otázky místní příslušnosti soudu výklad, že příslušný k projednání podané obžaloby je dle §22 trestního řádu každý soud, v jehož obvodu došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu, a to bez ohledu na to, zda je to vyjádřeno v popisu skutku obsaženého v žalobním návrhu podané obžaloby. Vrchní soud má za to, že nebylo porušeno ani právo na spravedlivý proces. Nalézací soud postupoval při provádění a hodnocení důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 trestního řádu a zabýval se i obhajobou stěžovatele. Při rozhodování obou soudů nedošlo k vybočení z mezí působnosti trestního zákona v oblasti použití práva hmotného na jednání stěžovatele ani z mezí působnosti trestního řádu při objasňování jeho protiprávního jednání. Námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, v podstatě kopírují jeho obhajobu a oba soudy na ně v dostatečném rozsahu reagovaly. Vrchní soud rovněž připomněl, že v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč nelze dovodit beztrestnost jednání stěžovatele, pro něž byl shledán vinným. Na tyto své závěry plně odkázal. Za daného stavu nemůže obstát výhrada, že nesprávnou aplikací zákona bylo porušeno právo stěžovatele vyjádřené v čl. 40 odst. 6 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl skutkové a právní závěry obecných soudů, zabýval se Ústavní soud tím, zda v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny. Nejprve posoudil, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy. Dle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásady uvedené v ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Nalézací soud provedl všechny dostupné a potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z podnětu každého z nich byly v určité rovnováze. Na straně druhé je povinen o vznesených návrzích rozhodnout a v odůvodnění rozhodnutí se ústavně přijatelným způsobem vypořádat s tím, proč některým důkazním návrhům nevyhověl. Této povinnosti nalézací soud dostál. Pokud nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem zpracovatelů odborného vyjádření (návrh vznesen u hlavního líčení konaného ve dnech 10. - 12. 9. 2001, č.l. 971 spisového materiálu), v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč tak neučinil (č.l. 26-27 rozsudku).
Stěžovatel dále namítá, že jeho trestní věc projednával věcně a místně nepříslušný soud, neboť první skutek, kterého se měl dopustit, byl spáchán v obvodu Krajského soudu v Brně. Ústavní soud připomíná, že nepominutelnou podmínkou spravedlivého procesu je rozhodování každé věci příslušným soudem a soudcem, přičemž příslušnost soudu stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny). Hlediska příslušnosti soudů v trestních věcech upravují ustanovení §16 až §22 trestního řádu. Ústavní soud potvrzuje ústavní konformitu názoru odvolacího soudu vysloveného v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že interpretací ustanovení trestního řádu o místní příslušnosti nelze dojít k závěru, že by řešení otázky místní příslušnosti soudu bylo odvislé od okamžiku spáchání trestné činnosti. V projednávané věci je třeba řešit otázku místní příslušnosti s přihlédnutím k obsahu ustanovení §18 odst. 1, §21 odst. 1, 2 a §22 trestního řádu. Ve vztahu ke kvalifikaci rozhodné z hledisek ustanovení §21 odst. 2 trestního řádu byla dle §22 trestního řádu dána příslušnost několika soudů, tedy i Krajského soudu v Ostravě (vzhledem k udání padělku v Horní L., okres V.). Tím, že státní zástupce podal u tohoto soudu obžalobu, založil jeho místní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci (§22 trestního zákona). Postup soudu respektující zákon (trestní řád) není přirozeně způsobilý vyvolat porušení práva stěžovatele na zákonného soudce i soud dle článku 38 odst. 1 Listiny.
K námitce, že soud prvního stupně nepostupoval při provádění hlavního líčení po zrušení jeho prvního rozsudku v souladu s ustanovením §264 trestního řádu, neboť neopakoval provedené důkazy z předchozího hlavního líčení, Ústavní soud připomíná, že stěžovatel vznesl stejnou připomínku již ve svém odvolání. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud se jí zabýval a shledal ji neopodstatněnou. Ústavní soud považuje za rozhodující, že odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí přesně vymezil rozsah potřebného nového projednání a vyslovil svůj právní názor. Výraz "v potřebném rozsahu" vyjádřený v ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu lze vyložit tak, že soud prvního stupně nemusí po vrácení věci odvolacím soudem vždy provádět celé hlavní líčení znovu. Nutným předpokladem, který musí být splněn pro to, aby tak činit nemusel, je zjištění, že v předchozím řízení byly dodrženy všechny podmínky platné pro postup soudu, zejména nezměněné složení senátu, ústnost a bezprostřednost při provádění důkazů, přičemž povinností soudu je postupovat tak, aby věc byla projednána s plným šetřením ústavních práv, zejména práva na obhajobu (srov. František Novotný a kolektiv: Trestní kodexy, 1998, komentář na str. 797). Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, všechny podmínky požadované zákonem byly v projednávaném případě splněny. Nalézací soud tedy nepochybil, když neopakoval celé hlavní líčení a věc projednal toliko v rozsahu vymezeném zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu. Judikát III./66, jehož se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, je nepřípadný, neboť v trestní věci stěžovatele nedošlo ke kvalifikované situaci, která by vyžadovala zcela nové provedení hlavního líčení. Za takovou situaci lze označit změnu ve složení senátu, delší časový odstup od posledního hlavního líčení, podstatné vady řízení či pochybnosti o správnosti skutkových zjištění s nutností opakovat provedené důkazy.
Ústavní soud se naproti tomu ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že nalézací soud pochybil, když stěžovateli neudělil dle ustanovení §217 trestního řádu v závěru hlavního líčení poslední slovo. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že poté, kdy soud prohlásil dokazování za skončené, udělil státní zástupkyni, obhájcům obžalovaných a obžalovaným slovo k závěrečným řečem. Po přednesení závěrečných řečí přerušil hlavní líčení za účelem vyhlášení rozsudku. Odvolací soud neshledal toto formální opomenutí za natolik závažné, aby bylo nutno jinak bezchybné rozhodnutí o vině a trestu zrušit. Ústavní soud se nedomnívá, že by postupem soudu, jímž se odchýlil od zákona, bylo současně zkráceno ústavní právo stěžovatele na obhajobu. Vyšel přitom z materiálního pojetí ústavnosti. Ne každý zásah do zákonného rámce práva na obhajobu je současně porušením ústavního práva na obhajobu. Poslední slovo spadá vedle závěrečné řeči do poslední fáze hlavního líčení, následující po ukončení dokazování. Jeho účelem je poslední možnost ovlivnit úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním, tj. uplatnit obhajobu bez následné korekce jejího obsahu jinou stranou. Při tomto projevu nesmí být kladeny žádné otázky a obžalovaný může být přerušen soudem pouze v případě, pokud by projev vybočoval z rámce projednávané věci.
Jak vyplývá z obsahu protokolu o hlavním líčení, stěžovatel využil práva závěrečné řeči. Po jeho řeči již nenásledovaly řeči jiných stran a rozhodování soudu tak nebylo reálně jiným proslovem ovlivněno. Ústavní soud má proto za to, že stěžovatel měl i přes skutečnost, že mu formálně nebyla dána možnost posledního slova, reálnou příležitost vyjádřit své stanovisko jako poslední procesní subjekt před poradou senátu a této příležitosti využil. Zjištěný procesní nedostatek proto nemohl vyvolat s poukazem na principy materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) relevantní újmu na ústavním právu stěžovatele na obhajobu. Závěr odvolacího soudu v tomto ohledu považuje Ústavní soud proto za ústavně akceptovatelný.
Stěžovatel dále namítá, že příslušné orgány nepostupovaly při provádění rekognice se svědkyněmi T. a T. podle zákona, neboť jim nejdříve předložily fotoalbum a teprve poté je vyzvaly, aby poznávanou osobu popsaly. I s touto námitkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Dospěl k závěru, že zpochybňovaná rekognice je procesně využitelným důkazem. Námitka stěžovatele nemá oporu v příslušném spisovém materiálu. Z jeho obsahu vyplývá, že obě svědkyně se k popisu pachatele vyjádřily dne 21. 4. 1999 (viz protokol o podání vysvětlení na č.l. 368-369 a úřední záznam o podaném vysvětlení na č.l. 374). Samotná rekognice podle fotografií byla provedena až dne 22. 7. 1999 (č.l. 357-358 a č.l. 359-361 spisového materiálu). Orgány činné v trestním řízení tedy postupovaly dle zjištění Ústavního soudu při provádění rekognice v souladu se zákonem (§93 odst. 2 a §103 trestního řádu), a nemohly tudíž ani porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel konečně namítá, že byl odsouzen za přechovávání padělků bankovek v době, kdy na základě vyhlášky ČNB č. 433/2000 Sb. skončila jejich platnost. Má za to, že trestnost jeho činu podle ustanovení §65 trestního řádu zanikla, a měl být proto obžaloby zproštěn. I touto námitkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně zabýval. Připustil možnost aplikace §65 trestního zákona o zániku trestní odpovědnosti s poukazem na to, že by nebezpečnost činu pro společnost zanikla jedině v důsledku podstatné změny situace nebo vzhledem k osobě pachatele. Ústavní soud akceptuje závěr odvolacího soudu, že o takový případ se v projednávané věci nejedná. Jak uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud, i přesto, že byla ukončena platnost konkrétního typu daného nominálu, a to bankovek 5.000,- Kč, vzor 1993, nedošlo tímto legislativním zásahem k podstatné změně situace ve smyslu §65 trestního zákona, neboť platnost bankovek nominální hodnoty 5.000,- Kč ukončena nebyla. Ty jsou nadále součástí systému platidel České republiky a je jim poskytována ochrana prostředky trestního práva. Bez významu není ani to, že vzor typu bankovky, jejíž platnost byla ukončena, odpovídá v základních charakteristikách vzoru, jejichž platnost ukončena nebyla. Z tohoto pohledu byly padělky vzoru 1993 nadále způsobilé vyvolat nežádoucí důsledky. Ústavní soud se ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že ukončení platnosti určitého typu bankovky není opatřením vedoucím materiálně k zániku nebezpečnosti činu spáchaného za doby její platnosti. Považuje proto i tuto námitku stěžovatele za nedůvodnou a poukaz na porušení článku 40 odst. 6 Listiny v daných souvislostech za nepřípadný.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo napadeno ústavní stížností, nevybočilo z mezí zákona. V něm učiněné závěry jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, je povinen respektovat napadené rozhodnutí vrchního soudu jako projev nezávislého rozhodování obecného soudu, do něhož není oprávněn zasáhnout.
Ústavnímu soudu v důsledku výše zjištěných skutečností nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. února 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu