infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.2004, sp. zn. II. ÚS 141/04 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2004:2.US.141.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2004:2.US.141.04
sp. zn. II. ÚS 141/04 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky D. F., zastoupené JUDr. J. M., směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2003, č. j. 3 To 83/2003-196, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2002, sp. zn. 3 T 38/99-141, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2003, č. j. 3 To 83/2003-196, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2002, č. j. 3 T 38/99-141. Rozsudkem soudu prvního stupně byla obžalovaná (stěžovatelka) uznána vinnou ze spáchání úmyslného trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. zák."), a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obžalovaná se dopustila jednání uvedeného ve výroku rozsudku. Vina obžalované byla prokázána výpovědí spoluobžalovaného (bývalého manžela), a výpovědí svědka R., který měl být přítomen v bytě obžalované po jednání obžalované, ačkoliv obžalovaná svoji vinu zcela popírala. Závěry znalce a rovněž lékařská dokumentace potvrdily rozsah a charakter způsobeného zranění u spoluobžalovaného, které odpovídalo jednání v sebeobraně. Závěr, že by ke zranění mohlo dojít sebepoškozením, nepřicházelo dle soudu prvního stupně v úvahu, neboť zranění mělo návaznost na další poranění. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací se v odůvodnění svého usnesení, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně, ztotožnil s jeho závěry o vině i o trestu. Neshledal pochybení soudu prvního stupně ani po stránce právní, ani po stránce skutkové. Při posuzování protiprávního jednání obžalované vyšel soud prvního stupně nejen z výpovědi spoluobžalovaného manžela, ale tato výpověď byla potvrzena svědeckou výpovědí svědka R., svědka M., jakož i znalcem z oboru soudního lékařství. Následné dovolání podané stěžovatelkou bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, protože její výhrady, obsažené v dovolání, směřovaly především proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a dále proti hodnocení provedených důkazů. Dovolání stěžovatelky bylo tedy podáno z jiného důvodu, než jaké připouští trestní řád. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož se měly dopustit soudy obou stupňů. Vyjádřila přesvědčení, že v dané věci byly porušeny základní zásady trestního řízení dle ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu (dále jen "tr. ř."), neboť vina byla postavena na důkazech, které jsou v rozporu s tr. ř. V souvislosti se skutkovými zjištěními, která jsou v hrubém nesouladu s provedenými důkazy, poukázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/94, podle něhož pod principy spravedlivého procesu spadá zásada vylučující libovůli při rozhodování. Pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, je třeba takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s ústavně zaručenými právy, zejména pak s právem na spravedlivý proces. Rovněž je v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, jestliže jsou v soudním rozhodování skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své usnesení. Ohledně jednotlivých důkazů poukázal na odůvodnění rozhodnutí, ohledně námitek stěžovatelky potom na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pro zproštění obžaloby, jehož se stěžovatelka domáhá, nebyly dány zákonné podmínky. V této souvislosti soud zmínil konstantní judikaturu, např. IV. ÚS 154/02, NS 10/2001, NS 9/2001. Ústavní soud na úvod poukazuje na svou stálou judikaturu, dle které není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98), a jak zmiňuje i stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V daném případě stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 90 Ústavy ČR, v důsledku porušení základních zásad trestního řízení vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud nepředstavuje další instanci v soudní organizaci. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces, které by bylo důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně předmětný spis. Podle názoru stěžovatelky nebyl v průběhu řízení zjištěn žádný důkaz o její vině, resp. jako důkaz o vině sloužila výpověď bývalého manžela stěžovatelky a jeho kamaráda svědka R.. Po přezkoumání vyžádaného spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Důkazy byly provedeny v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Byly provedeny výslechy svědků F., R., jejichž výpovědi navzájem korespondují a soud o jejich věrohodnosti neměl pochybnosti. Ze zprávy ošetřujícího lékaře, jakož i z posudku znalce dále vyplývá, že charakter poranění odpovídá jednání, které je stěžovatelce kladeno za vinu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nelze dovodit, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, a byly příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o hodnocení důkazů, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatelky, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.). Z hlediska ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona). V Brně dne 25. listopadu 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2004:2.US.141.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 141/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 11. 2004
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 3. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.6, §2 odst.5, §125
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-141-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 46794
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-18